O krok blíže ke krachu

Týdeník EURO, 2/2010, strana 18, oblast Makroekonomika - Veřejný dluh

O krok blíže ke krachu
Může vést rostoucí české zadlužení ke státnímu bankrotu?

Otázka z podtitulku tohoto článku není úplně přesná a nezachycuje celý problém. Lepší je zeptat se: jsou důvody rostoucího zadlužení České republiky, Německa, Francie, Řecka a dalších zemí předzvěstí bankrotu evropského sociálního státu?
Nejprve uveďme několik čísel. Veřejný dluh ČR činil 1. ledna 2010 přibližně ve 13.40 celkem 1 340 281 874 665 korun. Odpovídalo to 37,2 procenta hrubého domácího produktu. Dluh rostl tempem 7452 Kč za sekundu a na jednoho obyvatele připadalo 127 604 korun dluhu.
Tato čísla mohou, ale nemusejí ohromit. Veřejný dluh států, které zavedly euro, činil v roce 2007 celkem 66 procent HDP. Na letošní rok odhaduje Evropská komise růst zadlužení na 84 procent HDP, na rok 2014 dokonce na 100 procent. Zvrat růstového trendu není v dohledu.
V této souvislosti lze slýchat laický argument: „Vyspělé evropské země, které určitě vědí, co dělají, si mohou dovolit vysoké dluhy – tak proč ne my Češi?“ O něco sofistikovanější omluva vysokých dluhů může sahat do historie: „USA po druhé světové válce měly dluh 111 procent HDP, Velká Británie dokonce přes 250 procent HDP – a přesto jej tyto země dokázaly zvládnout.“
Smutný fakt je, že „vyspělé země, které vědí, co dělají“, to ve skutečnosti nevědí. Anebo nechtějí vědět. Realitu rozpočtové politiky v Evropě odkryl v jedné ze vzácně upřímných chvil sociálnědemokratický politik Jiří Havel během rozhlasové diskuse 14. srpna 2009: „Realita je taková, že málo politiků myslí alespoň v časové periodě jednoho volebního období. (…) Ti lidé myslí jenom od jednoho rozpočtu možná do příštího rozpočtu. (…) Problém v ostatních státech Evropy je možná ještě hlubší než u nás. Oni se chovají velmi podobně a protože volební období někde končí, ... tak podobně jako my řadu problémů prostě jenom strkají před sebou jako nabalující se sněhovou kouli. Politika bohužel v tomhle směru nemá odpovědnost, která by sahala na desetiletí. Možná, že ji má na čtyři roky.“
Politika bohužel nemá odpovědnost. Tato čtyři slova vypovídají o příčinách státního dluhu vše podstatné.
Ale dobrá – když se po roce 1945 podařilo mnoha zemím splatit obrovské válečné dluhy, proč by nešlo provést stejný rozpočtový manévr v budoucnosti?
Protože Spojené státy americké a Británie se zadlužily s cílem mobilizovat válečnou ekonomiku. Tato mobilizace byla časově ohraničená a po jejím konci měly obě země dostatečnou sílu, aby většinu dluhu po válce splatily. Zde je rozdíl oproti současné situaci Evropy. Nynější evropské státy financují na dluh sociální stát. Jeho finanční požadavky jsou časově nekonečné a shora neomezené. Bez neustálých emisí dluhopisů by nebylo dost peněz na penze, sociální dávky, platy stále rostoucí armády veřejných zaměstnanců, nejrůznější dotace a vůbec všechny úplatky, kterými si strany a vlády kupují voličské hlasy.
Model evropského sociálního státu v nynější podobě vznikl teprve koncem 70. let. Tehdy se rozpoutala spirála utrácení a života na dluh. Ještě začátkem 70. let bylo běžné, že veřejné výdaje dosahovaly hodnot kolem 30 procent HDP, státní dluhy kolísaly kolem 20 až 30 procent HDP a rozpočty bývaly převážně vyrovnané. Během posledních zhruba třiceti let však evropský sociální stát zdegeneroval do podoby, která není trvale udržitelná – rozhodně ne dalších třicet let. Evropa se podobá domácnosti, která si bere spotřebitelské úvěry na placení potravin, nájemného a dovolených.
Rozdíl je pouze v tom, že domácnost může takto rozmařile hospodařit jen několik měsíců, maximálně pár let. Stát si vzhledem ke své velikosti a výsadnímu postavení může dovolit život na dluh i po dobu desítek let. Ale ne navždy.
Která země přijde na buben nejdříve? Žhavým kandidátem je Řecko, ale ani „relativně“ nízký český dluh není zárukou bezpečí. Ekonomická teorie ani praxe neuvádí žádné bezpečné hranice. Rozpočtová krize se může dostavit kdykoli, až finanční trh odmítne kupovat další dluhopisy české vlády. Nelze spočítat, kdy tato situace nastane. Případná krize Řecka či jiného slabého evropského státu by českou pozici jistě destabilizovala. Přinejmenším by vzrostla riziková prémie, a tudíž podstatně zdražila státní dluhová služba.
Vývoj evropského sociálního státu bohužel nemá příznivou budoucnost. Finanční krize a světová recese během let 2007 až 2009 citelně přiblížila okamžik skutečné krize, možná dokonce o deset let. Co může dělat Česká republika? Neopakovat chyby jiných. Pokud je to aspoň trochu možné. Řešením pro celou Evropu by bylo vrátit se k úspornému sociálnímu státu šedesátých let. Ale to je politicky neprůchodná cesta.

---

Pavel Kohout, ekonom, společnost Partners

Jsme kreativní?

Týdeník EURO, 49/2009, strana 27, sloupek Glosa postaršího technokrata

Jsme kreativní?
Je třeba pochybovat o dogmatech, ustálených řešeních a postupech

Kreativita. Slovo, které už dávno nepatří jen do umělecké sféry, ale zasahuje i střízlivý svět byznysu. Většina z nás se za kreativní nepovažuje, i když se tím zrovna nechlubí. Není třeba se stydět, psychologové říkají, že náš mozek nebyl stvořen k tomu, aby byl kreativní. Nedá se zapomenout, že v dětství jsme kreativní byli. Kreslili jsme, modelovali, vymýšleli spoustu nápadů bez ohledu na možnost nebo snadnost jejich uskutečnění. Reálný svět nám byl malý, neměli jsme problémy se vstupem do světa fantazie. S dospíváním jsme naráželi na její hranice a začali respektovat pravidla hry a kritéria společnosti, jež nás obklopuje. Ne všichni, někteří vydrželi. Ti jsou vnímáni převážně pozitivně a trochu jim závidíme, zdají se být šťastnější.
Dá se s tím něco dělat, dá se kreativita učit, nebo dokonce trénovat? Především se musíme přestat vymlouvat na to, že nás příroda, pánbůh nebo geny neobdařili talentem. Je pohodlné se s tím smířit, rezignovat a nedělat nic. Pár z nás má občas cukání něco kreativního vytvořit nebo vymyslet, ale bojíme se vylézt s tím na světlo. Na kreativitu si musíme udělat čas. Věnovat se chvíli „bláznivým“ myšlenkám před spaním, ve vlaku, vypustit všední starosti a obvyklá řešení. Je dobré u toho mít tužku a zápisník nebo diktafon. Vzpomínám si na dobu, kdy mě nejúžasnější nápady přepadaly ráno v půl šesté a žena se smála, že si je mumlám do diktafonu. Nosím u sebe kouzelný zápisník moleskin a poslouchám, kdo co zajímavého říká, a píši si to. Většinou z toho nic konkrétního není, ale ne všechny myšlenky jsou stupidní. Je třeba pochybovat o dogmatech, ustálených řešeních a postupech. Vystoupit z kouzelného kruhu, který nás uzavírá a podívat se dovnitř očima těch druhých. Nedělejte si nic z toho, že výsledky se hned nedostaví, kreativita nezná časové plány a nedá se řídit prostředky projektového managementu. Na druhé straně existují formální postupy, jak se na problém podívat úplně jinak nebo jak využít zkušeností z jiného oboru. Historie vynálezů a objevů je plná nepravděpodobných paralel.
Je možné, že nic nevymyslíte ani nestvoříte úžasné dílo. Nicméně nepochybujte, že se budete cítit volnější a šťastnější. Bude vás tak vnímat i vaše okolí, přestanete být vypočitatelným sucharem.

---

Ivan Pilný