Skandinávský krimiromán - nejen Stieg Larsson

Týdeník EURO, 43/2011, strana 80
Skvělé místo pro vraždu
Skandinávská detektivka se stala v uplynulých letech pojmem. Co stojí za oblibou Stiega Larssona a jemu podobných autorů?

Malebné uličky Stockholmu nebo Osla, pitoreskní pobřeží s dřevěnými, na červeno natřenými domky, dechberoucí jezera, zasněžené lesy. Na první pohled obrázek z katalogu turistické kanceláře. A přesto dějiště zločinů, včetně těch globálních, jako je obchod se zbraněmi, drogami i bílým masem. Operují tam motorkářské gangy a mafie ze zemí bývalé Jugoslávie nebo postsovětských republik. K tomu všemu korupce, zneužívání moci a zákony potlačující práva jedinců, například psychicky nemocných. Leckteré popisované – zejména vnitřní – problémy mohou znít uším Středoevropana či Východoevropana uvyklého na zkorumpovanější prostředí jako přílišná přecitlivělost. Každopádně autoři nových severských krimirománů vytvářejí svým zemím hodně odlišné „public relation“, než je obraz rovnostářského demokratického státu, jehož jediným šrámem na skvělé pověsti je dlouhá tuhá zima.

Šikovný inovátor
Přitom právě počasí je – mimo jiné – jedním z důvodů, proč jsou skandinávské detektivky tak populární. A to jak u čtenářů, tak nakladatelů, kteří cítí příležitost. Severská krimi má nezpochybnitelnou atmosféru. Příroda na severu je stále v rámci západní civilizace ještě relativní divočinou. Rozlehlost a nízká hustota obyvatel vytvářejí ideální podmínky pro zločin, kterému působivé finále dodá honička na pustých ledových pláních, jak se můžeme dočíst například u Larse Keplera (Hypnotizér), Monse Kallentofta (Zimní oběť) či Åsy Larssonové (Sluneční bouře).
Genius loci je nezastupitelný: Larssonová zavádí čtenáře do chladného ocelářského srdce Kiruny, Kallentoft do zmrzlého Linköpingu, kde panuje nejtužší zima za posledních pár let, Jo Nesbø představuje staré Oslo a Stieg Larsson uličky centra Stockholmu. Po literárních stopách posledně jmenovaného si lze objednat v hlavním městě Švédska specializovanou prohlídku, včetně domu, v němž žil novinář Mikael Blomkvist, Larssonův hrdina a současně tak trochu alter ego. Na podobnou „tour“ mohou vyrazit do města Ystad v jižním Švédsku vyznavači série Henninga Mankella o komisaři Kurtu Wallanderovi (u nás momentálně známějšího z televizního zpracování s Kennethem Branaghem.)
Mluvíme-li o skandinávském krimirománu, je nemožné Stiega Larssona opomenout. Může se zdát otravné neustále se Larssonem zaklínat, podobně jako Harrym Potterem v souvislosti s každou druhou knihou pro děti, jenže bez fenomenální úspěchu Larssonovy série Milénium by stěží severská vlna zmohutněla a přelila se za hranice. Jen u nás se prvního dílu Larssonovy trilogie Milénium prodalo přes sto tisíc výtisků, ostatních částí pak jen o něco málo méně. Larsson přitom není zakladatelem žánru jako spíše šikovným inovátorem.
Švédská krimi se začala proměňovat již v šedesátých letech minulého století a slušného věhlasu – i u nás – se podařilo o desetiletí později dosáhnout dvojici Maj Sjöwallová a Per Wahlöö. Ti do detektivky vetkli společenskou kritiku a poprvé ukázali švédský stát blahobytu jako navoněnou mršinu, zločin jako symptom a pachatele coby oběť systému. „Kdosi řekl, že v těchto románech se setkáváme s typickým švédským zklamáním, s raněným idealismem. Něco takového se nestává v zemích s otevřeným politickým útlakem, násilím a třídními protiklady. Velké zklamání povstává ze snu, který byl jednu chvíli hodně blízko svému naplnění,“ tvrdí Karl a Lilian Frederikssonovi ze Švédské detektivní akademie, kteří na téma švédské krimi uvedli loni v Praze přednášku.

Syndrom žaludečních vředů
Sjöwallová a Wahlöö navíc na scénu uvedli nový typ pátrače. Pryč s neohroženými chlapíky nebo kuriózními osobami s povahovými libůstkami, které rády řeší rébusy. Detektiv nového věku bojuje nejen s jiným typem zločinu, ale také sám se sebou. Vedle práce má rodinné starosti, nemoci, trpí přepracováním a často i pocitem odcizení a marnosti z policejní práce. Frederiksonovi to nazývají syndromem „žaludečních vředů“, protože právě jimi trpěl komisař Martin Beck Maji Sjöwallové a Pera Wahlööa. V současné skandinávské krimi se to hemží alkoholiky, chorobami, nespavostí a vyhořením. Ženské hrdinky se kromě nefunkčních partnerů a pubertálních dětí musejí vyrovnávat s podceňováním ze strany mužských kolegů. Stieg Larsson tento model navíc spojil s vlastní bohatou novinářskou zkušeností, čtivým živým stylem, a především výraznými hlavními charaktery – charismatickým Blomkvistem a zejména Lisbeth Salanderovou, nepřizpůsobivou hackerkou, dospělou Pipi Punčochatou, která tvrdošíjně odmítá společenské konvence a kromě výjimečné vůle a schopností má podobně neuvěřitelnou minulost v podobě otce špiona. To, co by pro jiného autora mohlo být zničující kombinací, stává se Larssoným jasným triumfem: přes všechny vylíčené (ne)skutečnosti je Lisbeth Salanderová postava živoucí a uvěřitelná, ideální vzor pro sebevědomou emancipovanou skupinu ženských čtenářek. „Stieg skutečně zafungoval jako ,lokomotiva‘, která vytáhla všechny ostatní nahoru, a my mu našimi knihami vzdáváme hold,“ potvrzuje Alexandra Coelho Ahndorilová, která spolu s manželem píše bestsellery pod pseudonymem Lars Kepler. Křestní jméno, které pro svůj pseudonym zvolili, je této úcty dokladem.

Všechna tíha světa
Na severské krimi lze navíc dobře demonstrovat, jak se obor detektivky proměňuje a co jej činí tak přitažlivým pro čtenářské masy. Kriminální story se stává společensko-kritickým románem a současně dynamickým thrillerem, který si bere vypravěčské postupy třeba z kinematografie. Manželé Ahndorilovi aka Lars Kepler se netají tím, že přejali filmovou řeč – veškeré dění se odehrává v přítomném čase a rychlých střizích, akční scény se doslova odvíjejí před očima. Je to styl, který vtahuje a současně je přitažlivý a dostatečně srozumitelný i pro sváteční čtenáře.
Moderní detektivka je multižánrový mix. „Konkrétně knihy Stiega Larssona jsou vlastně docela bizarní slepenec, ve kterém vedle smyšlených postav vystupují i skutečné žijící osoby. Podle mě na ně nejvíc sedí označení dobrodružný román,“ říká Larssonova překladatelka Azita Haidarová. „Hranice žánrů se stírají, kriminální román je znatelně povýšen, padá dělení na vysokou a nízkou literaturu,“ dodává. Detektivky si osobují nárok vyslovovat věci, které se dříve zdály být vyhrazeny literatuře s ambicí. Například titul Larse Keplera Paganiniho smlouva dokázal ve Švédsku vzbudit veřejnou debatu o výrobě zbraní, jejichž je Švédsko předním vývozcem. „Krimi je demokratický žánr, který čtou všichni - ženy, muži, univerzitní profesoři i umývači nádobí,“ dodává za Larse Keplera Alexander Ahndoril. Keplerův zatím poslední třetí díl z cyklu s detektivem Joonou Linnou vyjde ve Švédsku v listopadu v nákladu bezmála sto osmdesát tisíc kusů.

Netřeba brakovat šuplíky
Množina skandinávských detektivek je ale pochopitelně mnohem bohatší a v češtině je k dostání docela slušný průřez. Nikoli všichni píší knihy poukazující na soumrak západní civilizace (ačkoli je třeba říci, že aspoň nějaká zmínka o společenských nešvarech – například rasistických předsudcích nebo genderové diskriminaci – se objevuje skoro všude, snad to patří k podstatě skandinávského rovnostářství). Nakladatelské domy jako Moba, Metafora či Motto již před boomem Stiega Larssona skandinávské autory, či ještě lépe autorky, vydávaly. Jistě ne náhodou jsou ty nejpopulárnější spojeny s ženskými hrdinkami a jejich starostmi a některé – jako třeba romány Camilly Läckbergové ze stáje Motta – jsou víceméně čtením pro paní a dívky kořeněným vraždou. Ta má obvykle to nejklasičtější pozadí, jakým je láska, nenávist, vášeň, msta. Zápletky se drží tradičních motivů, jako je děsivé rodinné tajemství. Technikou se pak blíží skládačkám a la Agatha Christie.
U ženských hrdinek (namátkou advokátka Tóra Gudmundsdóttir Yrsy Sigurðardóttir nebo komisařka Irena Hussová Helene Turstenové) ještě více vystupují do popředí vztahy a trable s kloubením rodinného života a kariéry. Pro českého čtenáře, zvyklého na nevalnou úroveň současné české detektivky, je každopádně překvapující, že všechny vydané tituly si drží určitý literární standard – byť někdy jen řemeslný. V záplavě jmen, která se vynořují, se nezdá, že by nakladatelé zoufale brakovali šuplíky. Zdatných detektivkářů je na severu očividně stále dost. „V literatuře se objevují vlny, které se nedají přesně vysvětlit, spouštějí je jedinci, události nebo souhra všeho dohromady. Vzpomeňme třeba na éru české literatury v šedesátých letech,“ uvažuje nad příčinami rozkvětu skandinávské krimi Azita Haidarová. Úspěch stimuluje další nakladatele i autory, kteří se na této vlně touží svést. Pro české vydavatelské domy je to příležitost oprášit „předčasně“ vydané knihy či autory, kteří neprávem zapadli – především zmiňovaného Henninga Mankella, který dosáhl mezinárodního úspěchu před Stiegem Larssonem a jehož román Číňan vydá Host ještě letos.
Nordistka Karolína Stehlíková si v časopise Host povšimla, že čtenářský poměr k této literatuře se proměňuje v závislosti na tom, jakou péči knihám věnují nakladatelé. Třeba konkrétně tituly Hostu (Švédové Larsson, Larssonová, Kepler, Kallentoft, Dán Adler-Olsen), Arga (Švédové Jens Lapidus, Thorsten Pettersen), Hejkala (Finka Leena Lehtolainenová) nebo Knihy Zlín (Nor Jo Nesbø) rozhodně nevypadají jako laciné čtivo. Jsou vypraveny se stejnou péčí jako jiné přední románové tituly. Kvalitní typografie, vkusné obálky a především angažmá vynikajících překladatelů. Jsou to knihy, které je možné na veřejnosti vytáhnout z tašky bez uzardění, ba co víc, stávají se předmětem konverzace mezi přáteli, což většinou dokážou právě jen filmy.

Hledá se nový Larsson
Je však mylné podlehnout představě, že detektivku dobře prodá fakt, že pochází z oblíbené skandinávské líhně. O tom se přesvědčilo například Argo, které podcenilo propagaci knihy Jense Lapiduse Snadný prachy. Románu z ranku drsné školy, který sám jeho autor označuje jako „Stockholm noir“, se ve Švédsku prodalo neuvěřitelných šest set tisíc výtisků. U nás kniha bez povšimnutí zapadla.
Podle jakého klíče nakladatelé vysněné trháky nakupují? „Sledujeme žebříčky prodejů, nejenom ty severské, ale hlavně německé, americké a britské. Dále nás zajímají literární ceny. Spolupracujeme také s agenturami, zabýváme se rovněž doporučením překladatelů. Za úspěchy nakladatelství Host posledních let je tedy trochu alchymie, ale hlavně mnohaletá zkušenost s výběrem titulů,“ říká Dana Blatná z Hostu. Podobně hovoří i ostatní nakladatelé: klíčový je úspěch v zahraničí. Nejvýše na příčce prodejnosti se stále drží Larsson, s šedesáti tisíci prodanými výtisky Hypnotizéra dotahuje Lars Kepler, osmnáct tisíc „udělal“ první díl Nesbøovy série o Harrym Holeovi. Na trhu je čerstvě další detektivka s tímto pátračem, jejíž prodejnost si Kniha Zlín pojistila i rozdáváním takzvaných „reading copies“ (pracovních výtisků před oficiálním vydáním) blogerům. O knize se tak mluví týdny před tím, než se objeví na pultech.
Většina autorů píše cykly a vydavatelé nakupují práva zpravidla na celý „balík“, protože vydání dalšího pokračování oživuje zájem i o starší tituly. Touha najít nového Larssona je ale silná. „Lépe se prodávají nová díla již bestsellerových autorů, i když i zatím nezavedení autoři toho správného žánru ze správné oblasti mají velkou šanci na úspěch,“ konstatuje Blatná. „Zvýšený zájem čtenářů o severskou literaturu spolu s větším počtem vydaných titulů však zároveň brzdí omezená nebo mírně klesající poptávka čtenářů po knihách obecně. Tato pozornost se navíc rozmělňuje mezi jednotlivé tituly, a proto je zájem o severskou detektivku podle našeho názoru spíše konstantní,“ míní Pavel Vlasatík z nakladatelství Moba, které aktuálně sází na připravovanou knihu Johana Theorina Mlhy Ölandu, jež kombinuje krimi s duchařským románem. Pokud čtenáři i nadále zachovají severské krimi věrnost, zdá se, že bude stále z čeho brát.
Kateřina Kočičková, spolupracovnice redakce

Kolektivní mozek lidstva

Týdeník EURO, 36/2011, strana 45
Kolektivní mozek lidstva
Proč jsou katastrofické vize naivními utopiemi

Existuje řada knih, které objasňují příčiny hospodářského zázraku Západu, podstatu technologického vývoje posledních staletí, povahu mýtů katastrofických vizí o vyčerpávání zdrojů nebo význam obchodu a globalizace. Matt Ridley však ve své nové knize svým záběrem překonává většinu dosud sepsaného. Staví na dílech klasiků i moderních autorů a rozehrává koncert argumentů pokrývající tisíce let vývoje lidské civilizace a neskutečné množství disciplín, jež se lidskému vývoji snaží porozumět.
Kniha, kde se setkávají poznatky evoluční biologie, antropologie, genetiky, chemie, historie s příspěvky moderní ekonomické vědy v podobě teorie her, behaviorální a experimentální ekonomie, endogenní teorie růstu či teorie spontánního řádu, potěší všechny, již se děsí oborové superspecializace a upřednostňují multioborové přístupy ke studiu komplexních (nejen) společenských jevů. Vše velmi čtivé, jasné, přímé a s vyústěním odpovídajícím na žhavé otázky dneška. A navíc, oproti většině knih, s optimistickou vizí do budoucna, nikoli katastrofou, jejíž vyobrazení na obálce pomůže lépe knihu prodat. Ridleyho napůl plná sklenice na obálce je trefná.

Trh jako nástroj pokroku
Ridley, který se proslavil knihami o biologické evoluci (například Červená královna), na stovkách příkladů ilustruje, že směna a obchod představují pro rozvoj technologií totéž, co sex pro evoluci. Od prehistorie po dnešek platí, že společnost se rozvíjí pouze tehdy, je-li umožněna výměna zboží, myšlenek a poznatků. Pouze poté vzniká hayekovský katalaktický řád vzájemně výhodných směn, jež přeměňuje dílčí znalosti jednotlivců v dynamický proces poznávání – studnici poznatků, pomocí níž je možné překonávat různé nástrahy a budovat prosperitu. Kdo nevyužívá tohoto kolektivního mozku lidstva, evolučně neobstojí (jako člověk neandrtálský nevyužívající dělbu práce mezi mužem a ženou) nebo si způsobí staletí trvající bídu a stagnaci (jako Čína za vlády dynastie Ming po rozhodnutí odříznout se od světa).
Matt Ridley pečlivě vyvrací mýtus o starých dobrých časech v předindustriální době (na němž staví jak marxisté, tak environmentální hnutí) a ukazuje, jak pracně musela být naše prosperita krok za krokem, odspodu po staletí a tisíciletí tvořena: jak féničtí obchodníci stvořili moderní svět, jak přispěli židovští obchodníci a hanza se svým, zdola vytvořeným systémem práva, jak destruktivní a parazitické byly často mocné vlády a oslavovaní vládci, jak klíčově přispěli vědci s objevy oceňovanými i nedoceňovanými, byť zcela klíčovými (jako bylo používání traktoru či umělých hnojiv).

Falešný svět negativních zpráv
Velká část Ridleyho snahy je věnována pečlivému vyvrácení dlouhé řady tvrzení environmentálních skupin. Autor připomíná, že tajemstvím průmyslové revoluce, z jejichž plodů dnes žijeme, byl přechod od obnovitelných k neobnovitelným zdrojům, slunečnímu kapitálu, v čele s uhlím a ropou. Vysvětluje, že řada zdrojů je sice konečná, ale s ohromnými zásobami, zatímco obnovitelné zdroje mohou být velmi omezené, a tedy k rozvoji nedostatečné.
Šílený svět biopaliv je jen malou ukázkou, kam snaha o využití obnovitelných zdrojů vede.
Ridley se vrací ke „klasikám“, na nichž vyrostlo environmentální hnutí, a konfrontuje je s fakty, aby ukázal jejich naprosté odtržení od reality. Připomíná, jak celá generace byla děšena zprávami o (neexistující) epidemii rakoviny v důsledku knihy Tiché jaro od Rachel Carsonové, přičemž, jak podotýká Ridley, v jednom hrnku kávy je tolik karcinogenů, kolika jsme ve formě zbytkových pesticidů v jídle vystaveni za celý rok. Nebo jak oslavovaný Paul Ehrlich předpovídal v roce 1970, že očekávaná délka dožití v USA do roku 1980 klesne na 42 let. Nebo že v důsledku kyselých dešťů nebudou do roku 2002 v Německu žádné lesy a tak dále. Omyl za omylem, jeden časem vyvrácený pesimistický scénář za druhým.
Matt Ridley nám nabízí alternativu. Nikoli naivní optimismus, ale na dějinné zkušenosti a smysluplné teorii fungování společnosti založené a pečlivě zdokumentované poznání o lidských schopnostech, které díky obchodu a učení přerůstají v kolektivní inteligenci. Společně tak budujeme systém, díky němuž je životní úroveň miliard lidí vyšší, než jaké se mohli těšit nejbohatší králové minulosti.
V knize, která obsahuje přes 50 stran poznámek a odkazů na zdroje, jež jsou on-line též nepřetržitě doplňovány, nabízí racionální optimista Ridley zajímavé a pestré čtení, jež nám v dnešní krátkozraké a na senzace zaměřené době dává tolik potřebnou perspektivu a rozum.

The Rational Optimist: How Prosperity Evolves (Racionální optimista: jak vzniká prosperita)
Autor Matt Ridley
Vydal Fourth Estate, 2011
Rozsah 453 stran

Josef Šíma
rektor vysoké školy CEVRO Institut

Rasisté nejsme. Zatím

Týdeník EURO, 36/2011, strana 44
Rasisté nejsme. Zatím
Ti lidé v ulicích měst a městeček na severu Čech prostě dnes mají už plné zuby toho, že ten, koho krmí, je zcela bezostyšně kouše do ruky

Stávají se z Čechů xenofobní rasisté, když ve Varnsdorfu či Rumburku vyrazí jinak slušní a spořádaní lidé na protiromské demonstrace a pokřikují „cikání do práce!“ a jiná hanlivá hesla? Má pravdu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, když varuje před množícím se extremismem a říká, že kdyby se objevil v Česku nějaký Haider, tak „pánbůh s námi“?
Pokud bychom měli na tyto otázky odpovídat kladně, tak bychom se asi dostali do rozporu s realitou velmi liberální a svobodomyslné české společnosti, jejíž averze k menšinám obecně je dost marginální záležitostí. Jak nakonec velmi přesvědčivě doložila veřejná diskuse kolem pražského pochodu homosexuálů. Ale život je změna, a pokud nečinnost státu, nebo spíše jeho trvání na chybných předpokladech podstaty konfliktu bude trvat, může se výrazně proměnit i česká většinová společnost.
Ve skutečnosti události ve Šluknovském výběžku jsou totiž projevem sociálního konfliktu a výsledkem frustrace z bezmocnosti terorizované majority, jíž státní aparát není schopen zajistit elementární ochranu osobnostních a majetkových práv. Jestliže se standardní politické strany a jimi řízený státní aparát nepokoušejí tuto frustraci řešit a odstranit její příčiny, teprve potom mohou dostat šanci různí extrémisté, jak naznačují třeba volební výsledky v posledních komunálních volbách v Litvínově s jeho pověstným sídlištěm Janov.
Je určitě nesporné, že podivnými kšefty komunálních politiků a developerů dochází dost často k vytváření problémových romských ghet. Je jistě pravdou, že nedostatek pracovních míst pro nekvalifikovanou pracovní sílu přispívá k sociálnímu vyloučení velké části Romů. Je však úplně stejnou pravdou, že i kdyby těch pracovním míst byl dostatek, tak by jich většina zůstala neobsazena, protože sociální systém poskytuje právě v regionech, jako je Šluknovsko, takový příjem, že vykonávání této nekvalifikované práce se fakticky těm lidem nevyplatí. A setrvávání na dávkách znamená, že další generace nemá nejmenší šanci získat ty nejelementárnější pracovní návyky a vykonávání jakékoli práce je pro ni v podstatě nepřijatelné. A nicnedělání je matkou i otcem naprosté většiny lumpáren, jak věděli už dávno naše babičky.
Je ale také nespornou pravdou, že neschopnost policie a justice postihovat drobnou kriminalitu mladistvých z problémových komunit vede k tomu, že závažnost těchto činů roste a vyvolává vážné obavy a tomu odpovídající reakci postižených.
Lze se divit reakci varnsdorfských, jejichž pracovní příjmy se od výše sociálních dávek příliš neliší? Jak asi mohou reagovat na prohlášení různých expertů sociálního začleňování na téma „když mají málo peněz, tak prostě musí krást“?
Teprve když i kovaní ochránci sociálně vyloučených menšin pochopí, že to, co se děje, má příčinu na obou stranách mince, bude možné hledat cestu ven. A na té cestě musí být jak cukr, tak bič. A toho biče nemůže být málo.
Je nutné těm lidem bez budoucnosti nějakou budoucnost pomoci hledat, včetně pracovního uplatnění. Ale také tvrdě a s vážnými důsledky vyžadovat využití šance, kterou ten člověk dostane. A rovněž tvrdě postihovat každý přešlap přes jasná a srozumitelná pravidla poskytované pomoci. Prostě ti lidé mohou dostat koláč, ale teprve tehdy, až pochopí, že bez práce, žádné koláče nejsou, nebyli a nebudou. To je jediná možná a funkční podstata jakékoli koncepce sociálního začleňování jakékoli skupiny lidí. Jakýkoli příjem od státu musí být podmíněn nějakou pracovní aktivitou nebo alespoň jasnou ochotou k témuž. To je ona vzývaná sociální spravedlnost a správná podoba solidarity. A není nic rasistického a neslušného toto nahlas říkat a dožadovat se takové politiky.
Ti lidé v ulicích měst a městeček na severu Čech prostě dnes mají už plné zuby toho, že ten, koho krmí, je zcela bezostyšně kouše do ruky. Nechtějme, aby se našel někdo, kdo jim poradí, že v takovém případě mají sami vzít do ruky hůl. A ani to nemusí být někdo tak schopný a charismatický jako Jörg Haider, kterého se obává Karel Schwarzenberg.
Pavel Páral

S fotovoltaikou už jen na střechy

Týdeník EURO, 30/2011, strana 49
S fotovoltaikou už jen na střechy
Britové končí s podporou velkých solárních elektráren. Od srpna jim snižují výkupní cenu o více než 70 procent

Skupina Conergy, dodavatel solárních systémů, měla letos v létě hodně napilno. Konkrétně její britská pobočka, kterou tato nadnárodní firma se sídlem v Hamburku (v ČR má zastoupení od roku 2009) otevřela teprve letos na jaře. V polovině července, pouhých šest týdnů od stavebního povolení, uvedla do provozu fotovoltaický park, který je a zřejmě ještě dlouho bude vůbec největší na britských ostrovech.
Pětimegawattová sluneční elektrárna v polích u obce Hawk v hrabství Nottingham byla dokončena včas – přinejmenším z pohledu majitele. Británie totiž s podporou „velké fotovoltaiky“ končí. Od 1. srpna snižuje výkupní ceny pro nové obří instalace, dotace silně omezuje i pro výkup elektřiny ze solárních panelů umístěných jinde než na střeše budov.

Nečekali, nediskutovali
Británie k omezení přistoupila přesto, že její současný systém povinných výkupních cen FIT (Feed-in tariffs) platil teprve od dubna minulého roku. Vláda změnu prosadila přes pochopitelný odpor „solárních baronů“, opozice i farmářů, kteří uvažovali o pronájmu své půdy. A na rozdíl od České republiky byla v otázce krácení podpory nekompromisní: v únoru oznámila zahájení revize dosavadního systému, v březnu zveřejnila nové tarify i termín změny a v červnu ji definitivně potvrdila.
Ministr pro energetiku a klimatické změny Chris Huhne to zdůvodnil růstem žádostí o povolení velkých fotovoltaických instalací a obavami, že dosavadní systém nebude časem schopný financovat malé projekty. „Začal se rýsovat problém, který by mohl tento systém zcela zničit. Musíme proto najít cestu, jak se vrátit k původnímu záměru smysluplné podpory,“ uvedl. Investory nicméně už v únoru ujistil, že se snížení podpory bude týkat jen velkých projektů nad 50 kWh a že nebude retrospektivní.
Solární lobbisté namítali, že změna zničí slibně se rozvíjející odvětví nebo že právě velké projekty jsou nejvíc efektivní. Opozice vládě vytkla, že neproběhla žádná diskuse.
Kabinet nicméně svůj návrh prosadil. Tarif pro výkup elektřiny z nových solárních zdrojů s instalovaným výkonem nad 250 kWh se snižuje ze 30,7 pence za kilowatthodinu na pouhých 8,5 pence, tedy o více než 72 procent.

Malé stále vítané
Podpora malých střešních instalací však bude ve Spojeném království nadále masivní. Výkupní ceny z těchto zdrojů zůstaly zatím beze změny. Jsou tak i nadále lákavým soustem, o čemž svědčí i fakt, že Britové jsou denně zavalováni informacemi, jak si pořídit vlastní fotovoltaiku, s kým uzavírat smlouvu nebo jak postupovat při pronájmu střechy.
Některá britská média už dokonce varovala čtenáře před dealery-zlatokopy. Deník Independent zmiňuje, že podle průzkumu spotřebitelské organizace Which? jsou jejich přesvědčovací praktiky ze tří čtvrtin na hranici dobrého vkusu a že často nadsazují přínos nabízeného systému co do množství vyrobené energie i návratnosti investice. „Než začnete s nějakým dodavatelem jednat, ujistěte se, že má příslušný certifikát,“ radí Independent.
Malé domácí instalace ovšem nejsou zdaleka jediné, které teď prožívají svůj boom. O střešních solárních parcích uvažují celá města, panely se instalují na nemocnicích, školách a dalších veřejných budovách. Padesátikilowattová instalace pokryje například i katedrálu v Coventry, více než 200 panelů na ploše přes 200 metrů čtverečních. Správa katedrály ji chce mít hotovu do května příštího roku a bude zřejmě spěchat – nynější tarif platí jen do dubna příštího roku. Městečko Southam v hrabství Warwick jde ještě dál: nabízí svým obyvatelům bezplatnou instalaci panelů na jejich domy, celkem jde o 21 tisíc domácností a firem.
Přestože instalované kapacity rostly ve Spojeném království během letoška třikrát rychleji než za celý loňský rok, stále představují jen 0,1 procenta celkové výroby elektřiny. Pro srovnání, v ČR je to téměř osmkrát víc.
Británie není jedinou zemí, která se snaží krotit chutě majitelů solárních „super parků“. Omezení připravuje Německo, Španělsko i Itálie. V České republice se k němu přistoupilo od letošního ledna. Ze srovnání výkupních cen je zřejmé, že velmi opatrně.

Blanka Růžičková

Levnější i bezpečnější

Týdeník EURO, 22/2011, strana 70
Cloud computing
Levnější i bezpečnější
Cloud computing přináší významné investiční i provozní úspory. Současně zajišťuje vysokou dostupnost, výkonnost i bezpečnost IT systémů.

Většina zahraničních, ale i tuzemských, společností postupně přichází na chuť cloud computingu, který v poslední době čeří zdánlivě klidné vody firemních IT oddělení. Ačkoli se postupně dostává do našeho slovníku, jen málokdo skutečně tuší, v čem spočívají jeho výhody.
Na druhé straně se ve spojení s virtuálními datovými centry a cloud computingem začíná objevovat také velké množství výhrad především k bezpečnosti uložených dat. Máme se skutečně čeho bát?

Drahá klasika
Standardní nevirtuální datové centrum je určeno pro umístění a provozování informačních technologií, obvykle serverů, diskových polí, routerů, switchů. Takové centrum musí být umístěno v bezpečné lokalitě (kde například nehrozí záplavy nebo je omezen letový provoz), kde je dostatek elektrické energie přivedené přinejmenším ze dvou směrů a kde jsou k dispozici optické telekomunikační sítě alespoň ze dvou nezávislých směrů.
Virtuální datové centrum přináší zákazníkům výhodu v tom, že mohou uvedenou infrastrukturu využívat bez vlastních datových center, která jsou finančně velmi náročná. V případě cloud computingu nejsou nuceny investovat do nákupu vlastních serverů, diskových polí a dalšího IT a výpočetní výkon si nakupuje ve formě služby, tak jak zrovna potřebuje.
Nároky na výkonnost a spolehlivost IT infrastruktury u všech firem v posledních letech strmě stoupají. Důsledkem je pak nezbytné navyšování počtu serverů, rozšiřování kapacity datových úložišť, zavádění nových bezpečnostních standardů a v neposlední řadě i rostoucí kapacity datových linek. Výsledkem celého procesu pak není nic jiného než výrazná investiční náročnost na nákup nových počítačových komponentů, jejich umístění či významné provozní náklady. Jediným skutečně efektivním východiskem je využití cloud computingu, včetně navazujících specializovaných telekomunikačních služeb.

Šetří i proud
Primární výhodou využití služeb cloud computingu jsou významné úspory na straně investic a provozních nákladů, které společnostem pomohou zvýšit jejich profitabilitu a konkurenceschopnost. Firmy už nemusejí budovat nákladné dedikované serverovny nebo datová centra se zálohovanými klimatizačními a napájecími systémy, řešit provoz těchto serveroven, pořizovat a spravovat fyzické servery pro nasazení svých firemních aplikací, kde rostoucí nároky na výkon roztáčí neúměrný kolotoč investic. Přechod na cloud computing znamená i flexibilitu ve využití nakoupeného výpočetního výkonu, díky čemuž lze efektivně přidělovat prostředky pro jednotlivé aplikace v potřebném čase a platit skutečně jen za to, co je zapotřebí. Nezanedbatelnou výhodou je výrazná úspora elektrické energie nutné k provozu vlastních serverů a prostředků, které zároveň nemusejí být vynaloženy do budování prostor pro umístění fyzických serverů.

Zbytečné obavy
K samotné centralizaci IT infrastruktury je důležitá spolehlivá a dostatečně dimenzovaná datová konektivita pro připojení uživatelů, kteří pracují s aplikacemi či daty ve virtuálním centru. Firmy a jejich pobočky jsou proto připojeny prostřednictvím zabezpečené privátní sítě. V případě požadavku zákazníka lze do centra přistupovat také prostřednictvím internetu. Důležitým parametrem služeb cloud computingu je rovněž garance a záruka kvality (SLA), v neposlední řadě i stabilita na straně poskytovatele.
Někteří IT manažeři mají přesto strach z nízkého zabezpečení dat, která jsou zpracovávána a ukládána mimo jejich vlastní IT infrastrukturu. Kolem využití cloud computingu se tak vznášejí obavy z nedostatku dohledu nad samotnými servery nebo chybějící kontroly. Firmy se zkrátka cítí zranitelně.
Data uložená v cloudu jsou vystavena podobným rizikům jako v případě jejich uložení ve firemním IT prostředí. V obou variantách jsou uložena na serverech a úložištích, kde k nim mají přístup koncoví uživatelé a IT administrátoři. Pokaždé je tak nutné data chránit. V porovnání s lokálními IT systémy však cloud computing poskytuje výrazně vyšší možnosti v oblasti zabezpečení. Hlavním důvodem je využití špičkových odborníků a technologií, které si většina společností nemůže z finančních důvodů dovolit. Je přece jen velký rozdíl, pokud náklady na bezpečnost musí krýt jedna firma nebo když jsou z podstatné části rozděleny na větší množství firem.

---

Marcel Procházka
manažer, České Radiokomunikace