Ticho před čím?

Třeba jen politiky trápí zdraví jako je tomu u nás doma?
:-))
?:-(

Ticho před čím?
Autor: Ivan Hoffman

V závěru roku si politici nečekaně vzali nezvykle dlouhý time out. Jakoby se odhodlávali k něčemu mimořádně náročnému, nebezpečnému, odpovědnému. Jak jinak si vysvětlit, že přestali mluvit o tom, jak je třeba rychle začít pracovat, neboť to od nich občané očekávají a republika potřebuje.
Vyjednávání se zastavilo po té, co se vznikající koalice shodla na programovém prohlášení a rozdělila si ministerstva. Pečlivý výběr kvalitních ministrů, aby je později nebylo třeba měnit jako špinavé ponožky, jak tomu bylo za Nečase s Kalouskem, je samozřejmě namístě, nicméně hlavní důvod nynějšího ticha před bouří to nebude.
Po té, co politici v tomto roce absolvovali vzájemný souboj ve volbách a následně se střetli ať už uvnitř ČSSD anebo v rámci koalice, čeká je nyní zápas s prezidentem. Ten totiž opakovaně hovoří o tom, že nemusí jmenovat ministry, které mu navrhne premiér. Podle ústavy ovšem prezident jako instituce ministry jmenuje a co si osobně jako Miloš Zeman myslí o jejich vhodnosti či nevhodnosti nehraje žádnou roli. Ve vzduchu tedy visí zajímavý konflikt, na který se nejspíše vznikající koalice pečlivě připravuje. Už jsme se dověděli, že budou za premiérovým seznamem ministrů stát jednotně a neustoupí prezidentovi ani o krok. Proč ale předvádění svalů trvá tak dlouho jasné není.
Klidně je možné, že si politici dopřávají svátečního odpočinku, aniž by si ho zasloužili nějakou odvedenou prací. Do zápasu s prezidentem se přece mohli pustit neprodleně, vánoce nevánoce. Také nevíme, jestli to nynější ticho je vůbec tichem před bouří. Může jít o ticho, ve kterém politikům dochází, co je čeká. Konfliktem s prezidentem nic neskončí. Jen začne.

Proč jsou Vánoce natolik nekřesťanské?

...přesvědčení, že svět má smysl nezávisle na lidském názoru, vznáší na člověka nároky a vládne mu řád, z nějž vyplývají povinnosti.
V tomto ohledu není náboženskost v rozporu s vědeckostí. Málokdo by popíral vědeckost Alberta Einsteina, ačkoli tvrdil, že ve světě existuje „něco neproniknutelného lidskými silami, co se zjevuje jako nejvyšší moudrost a nejzářivější krása, kterou naše otupělé schopnosti mohou pochopit jen v nejprimitivnějších formách“. A právě na základě tohoto přesvědčení se i Einstein považoval za hluboce věřícího.

Přečtěte si: Proč jsou Vánoce natolik nekřesťanské?

Zpráva, kterou nechápu

V dnešním mailovém zpravodajství jsem si přečetl zprávu, které dost dobře nerozumím: já jsem na svém pracovišti kromě doby spánku kdykoliv k dosažení a poskytuji, dáli se to tak říci, 16/7 IT podporu (7 dní v týdnu cca 16 hodin denně). Takže nevím, jak mám chápat toto vyjádření:

Picek slíbil zástupci ombudsmana, že vojákům zpětně uhradí dosažitelnost
Ministr obrany Vlastimil Picek slíbil zástupci ombudsmana Stanislavu Křečkovi, že nechá zpětně vyplatit vojákům finanční odměny za takzvanou dosažitelnost. Uvedla to mluvčí kanceláře ombudsmana Iva Hrazdílková. Vojáci se o nárok na odměnu za dosažitelnost přeli s ministerstvem a nakonec se kvůli věci obrátili na veřejného ochránce práv. Křeček dospěl k závěru, že ministerstvo postupovalo nezákonně, když odmítalo odměny platit. Nyní by vojáci měli podle něj opětovně požádat o proplacení odměn za dosažitelnost. Křeček upozornil na to, že pokud vojákovi jeho nadřízený nařídil být v dosahu na telefonu nebo ve služební pohotovosti, tak to mělo pro civilní život vojáka dopad.

Revoluční Ukrajina

Revoluční Ukrajina
Autor: Ivan Hoffmann

Ukrajinská opozice tvrdí, že protivládní demonstrace přerostly v proevropskou revoluci. Po té, co vláda ukončila jednání o asociační smlouvě s EU, proevropští Ukrajinci jsou roztrpčeni a rozhodnuti vládu svrhnout. Kolik Ukrajinců dává naopak přednost posílení vztahů s Ruskem, příliš jasné není. Zatím nedemonstrují, takže je agentury nemají důvod počítat. Nepochybně jich ale bude hodně, jestliže poslední ukrajinské volby vyhráli Ukrajinci proruští.
Usuzovat z protirežimních demonstrací na vůli lidu je ošemetná záležitost. Sami Ukrajinci už jednou v ulicích režim slavně porazili, aby pak zjistili, že se díky oranžové revoluci dostali z louže pod okap. Že přejeme Ukrajincům to nejlepší je jasné, otázka je, zda si to nejlepší pro sebe přejí sami ukrajinští demonstranti. Dohoda, kterou nakonec nepodepsali jejich představitelé, totiž ze strany EU nebyla zrovna štědrá a aktuální potíže Ukrajiny, čili nedostatek hotovosti neřešila. Co je ale horší, demonstranty zřejmě vůbec nenapadlo přemýšlet, zda o ně EU, přesněji občané zemí tvořících EU stojí, anebo zda je EU připravena Ukrajinu integrovat ve stavu, v jakém se nachází.
Proevropské demonstrace Ukrajinců nám mohou lichotit, neboť jsou vzkazem, že u nás je tráva docela zelená, jakkoli nám to tak nepřipadá. Také nám ale demonstrujících Ukrajinců může být líto, neboť si nás naivně idealizují a čeká je trpké vystřízlivění. Co si mají Ukrajinci vyvzdorovat a čeho se mají vyvarovat, nám asi nepřísluší radit. Ze zkušeností s řadou nedávných revolucí a převratů ale Ukrajincům můžeme něco přát. Aby ta jejich revoluce byla nekrvavá a aby politiky, které případně svrhnou, nenahradili ještě horšími.

Zeman jako Sauron, Česko jako Mordor a alkohol jako magická substance

Pán panáků
V Praze na Těšnově vylepil neznámý výtvarník na betonový sloup politicky angažovaný linoryt. Téma je aktuální a zároveň věčné. Autor pojednává počínání politika, který je ovládán něčím silnějším, než je on sám. V případě prezidenta Miloše Zemana to má být alkohol, konkrétně panák slivovice či becherovky. Umělecké dílo již někdo poškodil, ale ne natolik, aby kolemjdoucí nemohli poznat českého prezidenta. Za pár dní bude tento linoryt zřejmě zničen celý, když už ne přispěním dalšího Zemanova příznivce, postará se o to podzimní déšť a vítr.

Verše „Jeden panák vládne všem, jeden jim všem káže, jeden všechny přivede, do temnoty sváže“ jsou samozřejmě převzaté z knihy Pán prstenů. Rozdíl tkví pouze v tom, že slovo „prsten“ je nahrazeno slovem „panák“. Jedná se o nezastíraný pokus převést fascinující svět J. R. R. Tolkiena do reality současné České republiky, kde jako „v zemi Mordor, se snoubí šero se šerem“. Prezident Zeman jako Temný pán, jenž dlí na trůně, jako Sauron, který se snaží do své ruky koncentrovat moc. A vztah hlavy státu k alkoholu podobně jako spojení vládnoucího prstenu se svým pánem jako zdroj ničivé síly.
Přirovnání běžně přístupného alkoholu k magickému prstenu, který majiteli poskytuje vládu nad světem, je originální...
Není věru důstojné, pokud hlava státu otevřeně holduje alkoholu. V dnešní době se jedná spíše o výjimku, posledním zářným příkladem byl někdejší ruský prezident Boris Jelcin, po němž dokonce jistý výrobce pojmenoval vodku. Vidět svého prezidenta, který si hned poté, co ho ochranka vyveze luxusní limuzínou na Sněžku, objedná pivo a zapálí si cigaretu, je pro občana trapné.
...
Proto by bylo dobré, kdyby ctihodné lékařské konzilium pana prezidenta konečně přestalo diskutovat o tom, jaké množství alkoholu si ještě může Miloš Zeman denně dovolit. Kolik panáků, kolik dvojek, kolik půllitrů je pro něj ještě únosné. Je to zcela nesmyslná debata. Lékaři by mu měli naordinovat úplnou abstinenci, i za cenu, že z konzilia budou kvůli takovému názoru vyhozeni. V opačném případě se skutečně může stát, že na trůně bude dlít Temný pán a v zemi se bude snoubit šero se šerem. A linoryty se Zemanem a panákem bude polepena celá republika.
Zestručněno, plný text zde

Legenda české coutry a rock-and-rolu

Pavel Bobek, legenda české country a rock-and-rollu

---

---

Pavel Bobek - původním povoláním architekt na sebe poprvé upozornil v roce 1958 v soutěži Hledáme mladé talenty. Posléze spolupracoval se skupinou Olympic, se kterou natočil i své první desky.
V roce 1967 se stal členem divadla Semafor, kde působil ve skupině Miloslava Šimka až do konce osmdesátých let. Během své kariéry natočil i celou řadu desek. Výběrová diskografie: Veď mě dál, cesto má (1975), Profil (1979), Zkus se životu dál smát (1981), Stárnoucí mladík (1984), Já přitom byl (1988), Muž v zrcadle (1992), Muž na konci světa (1992), Zvláštní věc (1993), Hejno padlých andělů (1995), Pavel Bobek v Lucerně (1998), Jsem pouhý známý (2000), Všem dívkám, co jsem měl kdy rád (2002), Muž, který nikdy nebyl in (2005).
Zemřel dnes, 20. listopadu 2013

---

Podle webu kulturniportal.cz

Znehodnocení koruny

Tak nám to pan Hoffman zase jednou napsal tak, aby tomu rozuměl i "dělník z fabriky", prostě, jasně, srozumitelně:

Znehodnocení koruny
Autor: Ivan Hoffman

Česká národní banka na sebe upozornila rozhodnutím určovat kurz koruny, což je aktivita, která normálně přísluší trhu, respektive spekulantům. Názory ekonomů na smysl a užitečnost měnové intervence se různí. Mohlo by to fungovat, připouštějí jedni, nemusí to vyjít, varují druzí. Z hlediska občanů, kteří v korunách dostávají výplatu a za koruny nakupují v obchodech je podstatné, že nám guvernér Singer a jeho tým znehodnotili peníze.
Rozhodli se, že to co potřebujeme ke štěstí je slabší koruna a inflace. Prý jsme si to vykoledovali sami tím, že jsme příliš šetrní, nenakupujeme, a když, tak jen to nejlevnější.
Centrální banka se rozhodla, že nás přinutí realizovat odloženou spotřebu vzkazem, že levněji už nebude. Dobrý pokus! Singer má nejspíše k ruce nějaké renomované věstce, kteří mu garantují příchod prosperity a blahobytu. Proč šetřit, když se rýsuje dostatek práce a slušné výdělky? Potíž s ekonomy je v tom, že sice hravě dodatečně vysvětlí a zdůvodní cokoli, ale zhusta nejsou schopni předpovědět nepříjemnosti a včas nás varovat. Abychom nepanikařili a nepoložili banky tím, že se z nich pokusíme dostat své peníze, jsou schopni nám do poslední chvíle lhát do očí, že je s financemi vše v nejlepším pořádku.
Pravda ale je, že dávno není. Centrální bankéři se opírají o praxí vyvrácené teorie, místo aby se poučili z toho, co se děje. Není velkého rozdílu mezi centrálními bankéři a různými gamblery. Singer se pouze tváří, že ví, co je pro nás dobré. Neví nic, jenom něco zkouší. Což je na pováženou. Kdyby znehodnocoval své peníze, byla by to jeho věc.
Znehodnocuje-li peníze, které jsme si vydělali my, neměl by k tomu někde podat vysvětlení?

Certifikace - čeho všeho ještě?

Semena například rajčat si uchovávám z letošní úrody sám. Bude to jednou nezákonné?

Brusel sklízí, co zasel
Autor: Ivan Hoffman

Připravované nařízení Evropské unie o osivech vyvolalo takový odpor veřejného mínění, že Brusel údajně zařadil zpátečku. Proti původnímu záměru se prý nebudou za používání a směnu vlastních, necertifikovaných semen a sazenic pronásledovat drobní pěstitelé, zahrádkáři, zelináři. Podezřelý je ovšem samotný nápad centrálně evidovat veškerá osiva a zakázat používání jiných, než těch certifikovaných a evidovaných.
Argumentace bezpečností je směšná, uvědomíme-li si, že příroda milióny let funguje bez certifikace, aniž by rozmanitost necertifikovaných rostlin představovala nějaký problém.
Nařízení EU o užívání množitelského materiálu a jeho certifikaci není text, který lze přečíst a pochopit bez právnického vzdělání, jak konstatují zahrádkáři, kteří se pokusili bruselskou hatmatilku rozluštit. Nesrozumitelnost má své důvody. Smyslem byrokracie je záludně zatížit pěstitele různými poplatky a zlikvidovat malé a střední podnikatele, aby více vydělali globální producenti unifikovaných produktů. Že to tak je ovšem víme pouze zprostředkovaně od překladatelů z „bruselštiny". Bez nich nemáme šanci zjistit, co se na nás chystá.
Evropská unie je zdá se zralá na zásadní reformu. Přežije jen v případě, že začne dělat servis pro občany. Dnešní stav, kdy bruselské úředníky řídí prostřednictvím lobbyistů globální korporace a nadnárodní finančníci, nás poškozuje. Evropskou unii, coby společenství lidí obývajících Evropu, hrubě poškozují její vlastní instituce. Vymkly se kontrole a pracují proti nám, když administrativně ničí konkurenci, podnikání a likvidují pracovní místa. K záchraně EU naštěstí stačí rozpustit její úředníky a zrušit, co zavedli.

Brekule politiků aneb oddechový čas

Citát nazývám Brekule politiků aneb oddechový čas, ale IH svou glosu nazval jen prostě Oddechový čas. Jenže oni si politici oddech nedají a budou ve svých hrátkách pokračovat. A já budu dál slyšet od přátel, kteří ČSSD volili, jak jsou rozhořčeni tím, co Hašek &spol provedli. Brekule!

Oddechový čas
Autor: Ivan Hoffman

Do desátého listopadu, na kdy je plánováno setkání ústředního výboru ČSSD, aby rozhodlo, zda má vítěznou stranu řídit Sobotka anebo Zeman, mají nově zvolení poslanci oddechový čas. A ten se bude hodit. Polovina z nich nemá s posláním zastupitele a s prací zákonodárce žádnou zkušenost. Nějakou chvíli potrvá, než zjistí, kde je sever.
Jenomže volič, který před volbou politických rutinérů upřednostnil riziko s dosud nezkaženými amatéry, těch pár dnů na aklimatizaci poslaneckým nováčkům rád dopřeje. Co je u nových poslanců považováno za handicap, lze stejně tak vnímat jako přednost. Nemají poslanecké zkušenosti, ale nemají ani poslanecké zlozvyky. Ještě nejsou zběhlí v parlamentní proceduře, ale také si dosud neosvojili parlamentní alibizmus, tedy dovednost vysvětlovat, jak nic nejde udělat. Když je nových poslanců málo, staří je rychle naučí, jak to v parlamentu chodí, a jak je třeba se o sebe postarat. Špatné prostředí umí pokazit i toho, kdo do politiky přichází s předsevzetím něco změnit k lepšímu. Nyní ale do poslanecké sněmovny přichází nejen velká síla nových poslanců, ale také tři nové týmy, které i po volbách opakují, že chtějí být konstruktivní, státotvorní a místo politikaření pracovat pro lidi.
Volič se tentokrát nenechal ve své volbě nevyzkoušených stran zviklat nálepkami, jež je vinily z populismu, protisystémovosti či z demagogie. Zavedené strany a zavedení politologové, analytici a komentátoři strašili, že ti noví budou nečitelní, že s nimi do sněmovny přijde chaos a nestabilita. Volič si ale poradit nenechal. Ví, že zdrojem chaosu a nestability jsou u nás zavedení političtí rutinéři. Viz zavedená ČSSD a zavedený prezident.

Nikdo s nikým a nebo velká koalice

Nikdo s nikým? Osobně si myslím, že z toho bude ve finále velká koalice, znechucení voličů a další pokles zájmu o volby a politiku vůbec. O to víc budou mnozí jen nadávat na poměry...

Nikdo s nikým
Autor: Ivan Hoffman

Kdo by snad bral vážně prohlášení politiků o tom, s kým po volbách nebudou spolupracovat, musel by nadcházející hlasování vidět jako čirou marnost. Vládnout nechce téměř nikdo s nikým a z těch, kdo naznačují, že by se snad s velkým sebezapřením vzájemně snesli, nelze napočítat žádnou vládní většinu. Realisté vědí, že ve skutečnosti se u nás v politice snese skoro každý s každým a po sečtení hlasů bude předvolební odtažitost zapomenuta.
Strany s dlouhou historií vezmou strany bez historie ochotně na milost, budou-li tyto disponovat poslaneckými mandáty. A strany nově příchozí, tudíž nekompromitované, se nad těmi těžce kompromitovanými smilují, když bude šance dát dohromady vládní slepenec. Co na první pohled vypadá jako krátkozraká rezignace na koaliční potenciál, je ve skutečnosti pouhá technika volebního boje. Strana, která nad ostatními ohrnuje nos, tak činí v naději na vlastní zisk. Sestavit vládu nakonec těžké nebude, neboť všechny strany chtějí totéž – abychom je povolali dát to tady do pořádku.
Volební kampaň potvrzuje podezření, že volič bude vybírat mezi povrchními programy a nevýraznými osobnostmi. Nebude to poprvé, co všichni slibují změnu, aby pak vše pokračovalo postaru. Do parlamentu mají podle průzkumů nakročeno strany, od kterých nic nehrozí. Nic tragického ani nic geniálního. Však nás také tentokrát téměř nestraší. Společnost je sice rozdělena, ale o nějaké hysterii se nedá mluvit. Už je patrné, že kaše, co se zde navařila při pádu vlády a sněmovny, se u předčasných voleb bude jíst skoro studená. Vděčíme za to nejspíše krátké kampani a také tomu, že z emocí jsme se vydali při volbě prezidenta. Teď to bude klid a pohoda.

Armáda spásy vs. kapitalismus

Dnešní glosa IH je v podstatě velmi pozitivní:

Armáda spásy
Autor: Ivan Hoffman

Armáda spásy a kapitalismus se k sobě výborně hodí. Z jedné strany je zde systém, který generuje bídu a chudobu, z druhé strany pak charitativní křesťanská organizace, která těm největším zoufalcům a nešťastníkům podává pomocnou ruku. Armáda spásy u nás působila za první republiky a s příchodem komunistů k moci byla v roce 1950 zrušena. Jakmile se zde po roce 1989 začal budovat kapitalismus, jasnozřivě se k nám vrátila i Armáda spásy. Předem bylo jasné, že o práci nebude mít nouzi. Dnes u nás extrémní chudobou trpí 400 tisíc lidí a trend je vzestupný.
Na Armádě spásy je samozřejmě nejcennější její obětavost a soucit se sociálně vyloučenými. Vedle toho se ale jedná o instituci nesmírně efektivní, která má na rozdíl od státu propracované know-how. Zatímco stát systémem dávek nepřímo podporuje byznys s chudobou, Armáda spásy se orientuje na to, jak pomoci chudým. Obecně platí, že zatímco stát hledá výmluvy, proč něco nejde, Armáda spásy pracuje a ještě stíhá v rámci osvěty poukazovat na příčiny zhoršující se situace. Naše problémy jsou pak, jak se ukazuje specifické.
Na rozdíl od zemí, kde kapitalismus měli a stát se s jeho slabými stránkami snažil něco dělat, u nás se kapitalismus zaváděl div ne jako ideál. Politici na něj nedali dopustit, a že by mohl mít i negativa je ani nenapadlo. Že rekvalifikace veksláků na miliardáře bude mít za následek statisíce sociálně vyloučených a milióny chudých proto nikdo neřešil. Armáda spásy u nás nevděčí za práci normálnímu kapitalismu, nýbrž kapitalismu mafiánskému, což představuje daleko náročnější výzvu. Dobrou zprávou je, že dokud jsou mezi námi lidé, kteří žijí pro druhé, ještě není vše ztraceno.

Tři odkazy

Nabízím tři odkazy na články, k nimž se snad i já ještě vrátím...

• Naše průměrnost (glosa Ivana Hoffmana k tématu školství a vzdělanost)
  
  
• Neruším? (fejeton Ondřeje Neffa k etice užívání mobilních telefonů)
  
  
• Bitva o cigarety (úvodník Ondřeje Neffa na téma zlozvyku kouření)

Zbytečný FCB

Zbytečný Facebook ve vztahu k volbám? Nebo spíš zbytečné volby ve vztahu k voličům, kteří se vesměs tváří, že vhozením volebního lístku do urny jejich aktivita na poli politiky (rozuměj správy věcí veřejných, společných) právě skončila? Myslím, že bohužel platí to druhé!

Zbytečný Facebook
Autor: Ivan Hoffman

Experti se shodují, že sociální sítě nerozhodnou volby. To ovšem není příliš překvapivé. Virtuální svět internetu může těžko soupeřit se světem skutečným, na který ve volbách reaguje většina občanů. Facebook je zatím stále jen zrcadlem toho, co se reálně děje, nikoli místem kde se realita utváří. Politické strany se na sociální sítě navěšují pro jistotu, co kdyby, neboť tak činí i konkurence a není radno zaváhat, pokud by se z facebookové mánie měl stát jakýsi komunikačně reklamní trend.
Na sociálních sítích se vesměs oslovení utvrzují v tom, co je oslovilo. Těch, které oslovila politika, navíc již za mlada, ovšem nikdy nebude velký dav. Normální je sdílet na Facebooku hezké zážitky, zajímavé fotografie, hudbu či filmy. Sdílet politickou propagandu normální není, pokud se tedy nejedná buďto o rebelii, anebo o recesi. Podaří-li se tedy politikům s jejich tématy vmísit do prostředí sociálních sítí, neznamená to, že mají vyhráno. Naopak jim hrozí, že půjde jen o další prostředí, ve kterém mohou nudit a obtěžovat.
Má-li přeci jen Facebook s politikou něco společného, pak to, že obé se přeceňuje. Sociální sítě nenahradí obyčejnou lidskou komunikaci, vždy budou pouze její náhražkou, a často i karikaturou. Politika ve smyslu vhazování hlasovacích lístků do volebních uren pak nikdy nenahradí osobní lidskou starost o společnost a svět, ve kterém žijeme. Takto vzato se politici a sociální sítě tak dlouho zbytečně hledali, až se zbytečně našli. Internetová facebooková komunikace politických stran s potenciálními voliči je nic proti ničemu: nic nepokazí ani ničemu nepomůže. Jelikož ale jde o propagaci, jež je skoro zadarmo, proč ji nezkusit?

Americké volno

Tak si nejsem jist, zda glosa IH není dnes šířením poplašné zprávy... Nebo je to jen nahlas řečeno to, co nám mainstreamová média (raději?) neříkají?

Americké volno
Autor: Ivan Hoffman

Přibližně 800 tisíc státních zaměstnanců nastoupilo v USA neplacenou dovolenou poté, co politici kvůli sporům o zdravotní reformu neschválili federální rozpočet. Od toho, jak zatvrzele, čili jak dlouho budou republikáni odmítat Obamovu reformu, která má miliónům lidí poskytnout zdravotní pojištění, se odvine rozsah maléru. Vláda má zajištěno nouzové financování do poloviny listopadu, respektive do poloviny prosince, pak to teprve začne být zajímavé. Kvůli snaze republikánů zabránit reformě mimořádné drahého a neefektivního zdravotnického systému, hrozí kolaps nevídaných rozměrů.
Kromě ekonomické krize hrozí chaos. Následně snížení ratingu, pak problémy s dlužníky, kteří naivně nastřádali americké pokladniční poukázky, které mohou ze dne na den mít pouze cenu papíru, na kterém jsou natištěny. Spekuluje se rovněž o FEDem chystané devalvaci dolaru, na které mohou mít zájem ti, co následně budou jediní držet hotovost. Od pádu dolaru by se odvinul pád současného finančního systému a nejspíše by se začalo obchodovat v bezpečnějších, neboť něčím krytých měnách. Od takového okamžiku by Spojené státy, trpící prohlubujícími se vnitřními rozbroji, současně ztrácely mezinárodní vliv a mířili na velmocenskou periférii.
V USA se zkrátka nehraje jen o podobu zdravotnictví. Jeho reforma je záminkou ke konfrontaci s nejasným pozadím. Potíže s rozpočtem přicházejí v situaci, kdy v USA mizí střední třída, ubývá slušně placených pracovních příležitostí i občanských svobod a kdy ve světě roste averze k americké zahraniční politice, která pod záminkou ochrany demokracie šíří chaos. A co je nejhorší, není nikoho, kdo by Američanům v nouzi spěchal na pomoc.

Tráva doopravdy zelenější?

Je u sousedů tráva doopravdy zelenější než jakou máme my. Nebo jen zdání klame?
Když klientelismus vidím i kolem sebe, doslova "na dosah ruky"... A neumím mu zabránit, nevím, jak to změnit...

Spokojení sousedé
Autor: Ivan Hoffman

Nápadná na výsledku německých voleb je popularita strany, která je již po dvě volební období u moci. Místo aby Angela Merkelová na vládní odpovědnost doplatila, zvítězila ještě výrazněji než minule. Kromě sociálních demokratů pak porazila i liberály, zelené, euroskeptiky či komunistickou levici.
Těžko to stručně vysvětlit jinak, než že jsou Němci s politikou Angely Merkelové spokojeni a nevidí důvod něco měnit. Aby to ovšem nebylo tak jednoduché, Němcům současně není proti mysli, když nyní bude Merkelová místo s liberály vládnout se sociálními demokraty. Zatím co u nás bychom od takové spolupráce automaticky očekávali rozkvět korupce a klientelismu, Němci si od velké koalice slibují spolupráci politiků ku prospěchu občana. Je tomu tak mimochodem proto, že Merkelová přesvědčila voliče, že zvládne levicová témata a sociální demokraté nemají v Německu problém akceptovat hodnoty, tradičně připisované pravici.
Na politiku má dobrý vliv, když občané od politiků čekají, že místo ideologických klišé nabídnou racionální řešení konkrétních úkolů, témat či problémů. Mít spokojené sousedy není k zahození, z tohoto pohledu pro nás německé volby dopadly dobře. Vzhledem k tomu, že volby čekají i nás a máme sklon porovnávat, jsou ovšem reportáže z Německa spíše k zlosti.
Jak je možné, že u sousedů je smyslem politiky dobře fungující stát, zatímco u nás se politikou sleduje pustit státu žilou? Zatímco Němci rozhodují, která ze stran lépe zajistí pořádek a prosperitu, my máme k řešení dilema, která strana způsobí menší chaos a nadělá méně škody. Německé volby potvrzují nepříjemné podezření, že u sousedů je tráva doopravdy zelenější než jakou máme my.

Výročí mobilizace

Tít do živého! Proč nám naši politici berou náš stát a privatizují si ho? Neznám odpověď, jen tak nahlas uvažuji...
Tok myšlenek se zase jednou tak nějak ztotožňuje s glosou IH:

Výročí mobilizace
Autor: Ivan Hoffman

Když si po pětasedmdesáti letech připomínáme události, které zásadně ovlivnily naši historii, není snadné si z nich pro dnešek vzít nějaké konkrétní poučení. Svět se hodně změnil. Z někdejších nepřátel jsou dobří sousedé. Místo ve staré Evropě států oddělených opevněnými hranicemi žijeme v zóně volného pohybu lidí a zboží. Čelíme zcela jiným civilizačním hrozbám, než byla hrozba, jež 23. září 1938 vedla prezidenta Československa k vyhlášení mobilizace armády.
Z historie víme, že československá armáda byla dobře vyzbrojena a odhodlána bránit republiku. Náporu Hitlera byla schopna po nějakou dobu odolávat, a kdyby politici nezvolili kapitulaci, zřejmě by se i jinak vyvíjela situace v Evropě. Jak by dnes vypadal svět, kdyby před pětasedmdesáti lety těch milión a sto tisíc československých vojáků dostalo šanci bránit tuto zemi, ale nikdo s jistotou říct neumí. Žádnou počítačovou animací se to nedá simulovat, protože do běhu dějin promlouvá zcela nevyzpytatelný lidský faktor.
Co díky mobilizaci z roku 1938 s jistotou víme je to, že naši předkové byli odhodláni položit za tuto zemi život. Nic víc nemůže občan pro svůj stát udělat, a je-li ochoten se obětovat, musí mít svou vlast rád víc, než sebe sama. Když se v této souvislosti zamyslíme nad vztahem, který ke svému státu máme my, nelze nevidět, že ho v žádné lásce nemáme. Pro většinu lidí je stát synonymem byrokracie, korupce, neschopnosti. Stát se člověku vměšuje do života, v nouzi nepomůže, a proto čím je ho méně tím lépe. V čem jsme jiní, než byli naši předkové? Co se změnilo, že na rozdíl od nich necítíme, že stát jsme my? Že by nám jenom na rozdíl od nich chyběl společný nepřítel?

Ostrava: Závěrečná?

Máte dojem, že níže citovaná glosa IH je moc levicová, až anarchistická? A taky máte dojem, že to takto ale přece skoro nikdo v devětaosmdesátém nechtěl a systém se posunul jinam, než kam jsme očekávali? Návrat není možný, a asi si málokdo myslí, že obyčejný návrat před listopad by byl správný, ale lze současný stav reformovat umírněnou, klidnou a demokratickou cestou? Nevím, otázek je mnoho...

---

Ostrava: Závěrečná?
Autor: Ivan Hoffman

Aktuálně je v Ostravě na jedno volné pracovní místo šestnáct lidí, kteří hledají práci. Nezaměstnanost činí jedenáct procent a nad sedmdesáti tisíci zaměstnanci dolů a železáren visí hrozba propuštění, neboť průmysl na Ostravsku je navzdory privatizaci a restrukturalizaci před krachem. Jedná se o ideální příležitost pro obhájce tržní ekonomiky, kteří si oškliví vměšování státu do spontánně probíhajících ekonomických procesů, aby vyrazili mezi lidi na Ostravsku s vysvětlením, že je všechno v naprostém pořádku a jediné čeho se mají bát, že je návrat komunistů.
Protože by při takové osvětě hrozilo vyznavači volného trhu nepochopení a nejspíše i pár facek, nikdo raději nešťastníkům, co se octnou na dlažbě, anebo jim to aktuálně hrozí, nic nevysvětluje. Místo toho jsou pod přísným dozorem politici, kteří by snad chtěli nesystémově lidem v nouzi pomoci třeba tím, že by zaměstnancům koupili a pak ze státního dotovali důl, či huť. Už z pouhé zmínky o něčem takovém mají bojovníci proti starým pořádkům u úst pěnu.
Na otázku, co se má na Ostravsku pro lidi dělat, má stát systémově správnou odpověď, kterou ovšem neříká moc nahlas, že se nemá dělat nic. Každý ať se o sebe postará sám. Stát žádný recept pro Ostravu ani pro jiné regiony, kde ubývá práce, nemá a co je důležitější, ani ho nehledá. S rostoucí nezaměstnaností a strachem o práci atmosféra houstne. Co se v této hospodě očekává, je už jenom závěrečná. Řešení problémů přijde až pak, současný systém už nic řešit nebude. Proč také, když všechno je správně, jak má být, nůžky se vzorně rozevírají a ti nejšikovnější se mají stále lépe. Jen jedno jim dělá vrásky: obavy o svobodu a demokracii.

Jak odolat záludnostem nákupních center?

Velmi poučný článek, takových by mělo být všude plno, a vštěpovat do hlav... :-o

Jak odolat záludnostem nákupních center?

Nakupování v nákupních centrech může být příjemné. Všechny obchody jsou pěkně pohromadě pod jednou střechou, při ošklivém počasí jsme v teple a suchu, můžeme si v nich odpočinout při dobré kávě nebo si dát něco k jídlu a i malé děti si v nich přijdou na své. Nevýhodou je, že tu často necháme mnohem více peněz, než jsme původně plánovali. Nabízíme několik rad, jak toto riziko snížit.
Poznáváte se?
Šli jste si koupit jen džínsy, ale z obchodu si odnášíte nejenom džínsy, ale také tričko, mikinu, bundičku… Nic z toho, až na ty kalhoty, jste vlastně ani nepotřebovali.
Aniž byste si to uvědomili, prošli jste „Gruenovým transferem“. Změnili jste se ze zákazníka s konkrétní představou o nákupu v impulzivního kupce. Celková atmosféra nákupních center je do detailu promyšlená tak, aby v nás impulzivního kupce probudila. Prostor, zařízení, barvy, hudba, vůně, to vše a mnoho dalšího nás při nákupu cílevědomě ovlivňuje, abychom utratili co nejvíce peněz.
Prostor v nákupních centrech je velmi dobře promyšlen. Některé komplexy využívají nepravidelné chodby, aby nás dezorientovaly a co nejdéle udržely uvnitř nákupního centra. Jiné vsadily na tvrdé podlahy uliček, po nichž chůze není moc pohodlná, a na koberce nebo měkké materiály uvnitř obchodů, ve kterých se tak nevědomky co nejdéle zdržujeme. Některé obchody s oblečením využívají zeštíhlujících zrcadel, abychom se sami sobě co nejvíce líbili a hlavně co nejvíce zkoušeli. Dalším velkým lákadlem jsou samozřejmě různé akce a slevy.
Triky a obrana
Jaké nejčastější triky používají nákupní centra a jak se jim můžeme účinně bránit?
Ignorujte obchůdky…

• …vedle kterých musíte projít, než dojdete ke schodišti. Případně používejte výtah. Všimli jste si, že v nákupních centrech je většinou schodiště umístěno v patrech jenom na jedné straně? Projdete celým třetím patrem, abyste mohli použít schody. Sjedete po schodech z třetího patra do druhého, hledáte schodiště do prvního patra. A ono jako na potvoru je zase na úplně opačné straně. Důvod je jednoduchý. Tím, že projdete celé třetí, druhé i první patro, minete spoustu obchodů a je větší šance, že se v jednom z nich zastavíte a něco nakoupíte.

Neprohlížejte si výkladní skříně…

• …krámečků, kvůli kterým jste nepřišli na nákupy. Pokud vstoupíme do nákupního centra, máme v plánu navštívit většinou dva až tři obchody. Největší „taháky“ komplexu jsou daleko od sebe, aby zákazník musel projít kolem dalších menších obchůdků celým nákupním centrem. Supermarket nebo hypermarket bývá často až úplně na konci komplexu.

Podle studií existuje šest důvodů, proč do nákupních center chodíme: atraktivita samotného centra, únik od každodenních starostí, touha objevovat, příjemný pocit pohlcení a zapomenutí na čas, možnost mít přehled o novinkách a být ve společenském prostředí.
Sledujte čas…

• …případně si nastavte v mobilu určitý časový úsek, na jehož uplynutí vás pak vyzvánění upozorní. V nákupním centru velmi často zapomeneme na čas. Jsme-li venku, teplota i světlo se mění s denní dobou. Nákupní centra bývají často navržena tak, že není možné vidět vnější světlo. Umělé osvětlení a teplota prostředí, které se nemění, vytváří jakousi iluzi, že se čas zastavil. Přestáváme jej vnímat a mnohem snáze s námi může někdo manipulovat.

Přebijte hudbu…

• …hudbou. Pokud vám vadí hudba v obchodech nebo nechcete, aby vás ovlivňovala, noste s sebou v telefonu nebo v přehrávači svoji hudbu. Hudba v nákupních centrech a obchodech má svoji důležitou roli. Studie potvrdily, že při nákupu potravin je nejlepší pouštět hudbu s volnějším tempem, zákazníci pak nakoupí skoro o 40 procent více zboží. Oblečení, zejména volnočasové, se dobře prodává při hlasité hudbě. Levné zboží se také lépe prodává v hlučnějším prostředí, protože strávíte mnohem méně času zjišťováním kvality výrobků.

Nechoďte nakupovat…

• …hladoví. Studie týkající se prodeje pečiva a cukroví potvrdily, že objem prodejů vzrostl, pokud zákazníci ucítili vůni již z velké dálky. Mnoho pekáren a cukráren pak umístilo ventilaci přímo nad vchody do prodejen.

Dvanácté výročí

Jak to bylo 11. září před dvanácti lety se sotva kdy dozvíme se všemi detaily a okolnostmi. A že je spousta pochybností, to si každý rozumný člověk uvědomuje... Takže?

Dvanácté výročí
Autor: Ivan Hoffman
Čas, který uplynul od nárazu letadel do budov Světového obchodního centra, je stále příliš krátký na to, aby se při vysvětlování tehdejších událostí mohla brát v úvahu fyzika. Oficiální vládní verze, která vysvětluje okolnosti smrti tisíců lidí, bude ještě dlouho mimo diskusi, protože z pochybností mrazí v zádech. Už to, že teroristický útok měl tolik obětí, způsobil Američanům obrovské trauma. Kdyby se navíc ukázalo, že pro některé činitele nebyl útok na mrakodrapy a Pentagon překvapením, anebo že se k němu dokonce někdo přidal, aby získal záminku pro sérii válek, mělo by to na Američany zdrcující vliv.
Americké veřejné mínění ovládá temné podezření, že vláda neříká lidem celou pravdu. Proto argumentům prezidenta Obamy pro útok na Sýrii většina lidí, ale jak se zdá i většina kongresmanů nevěří. Důkazy vzbuzují pochybnosti u bývalých amerických zpravodajců, kteří větří manipulaci podobnou té, která zavlekla Ameriku do Iráku. Americkým vojákům se nelíbí, že by měli bojovat na straně Al-káidy, které se připisuje vina za 11. září. Prezident tak nakonec hledá záminku, jak se vyhnout další válce, kterou pravděpodobně od lidí vlivnějších než je on dostal rozkazem.
Získat od veřejnosti podporu pro šíření míru raketami s plochou dráhou letu je stále těžší. Tam, kde dopadne raketa, bývají často lidé, kteří přijdou o život, takže si už míru neužijí. Navíc se ukazuje, že Blízký východ je teritoriem, kde zažehnout požár je snadné, ale uhasit ho nemožné. Je symbolické, že Obama couvá z plánů bombardovat Sýrii, zrovna když si Američané připomínají jedenácté září. Jednou se toto datum stane mementem, že produkovat záminky k válkám je sebevražedné.

Cizí mínění

Je to těžká volba, když naše vlastní mínění o politice a politicích je tak pošramocené...

Cizí mínění
Autor: Ivan Hoffmann

Až třetina občanů prý při svém rozhodování koho volit bere v úvahu průzkumy volebních preferencí. Když k tomu přidáme, že čtyři lidé z deseti podléhají politické reklamě a na šest lidí z deseti mají vliv média, můžeme z toho vyvodit, že voličovo hlasování zohledňuje spíše cizí mínění než jeho vlastní priority. Nemusí se nám to líbit, ale je třeba vědět, že to takto zkrátka je.
Proč je pro nás mínění cizích lidí důležitější, než vlastní názor? Svou roli jistě hraje pohodlnost. Než přemýšlet, co vlastně chci, je snazší se přidat k tomu, co volí většina. Stejně to ale dopadne, když se bojíme udělat chybu. Hodně lidí přemýšlí, ke komu se přidat, protože si připadají nedostatečně informovaní, anebo rovnou nekompetentní učinit „správné" rozhodnutí. Jiným vysvětlením pak je, že volby bereme spíše jako společenskou událost, než jako soukromou diskrétní volbu vlastní budoucnosti. Kdybychom místo cizího, někdy se také říká veřejného mínění, upřednostnili mínění svoje, volili bychom určitě svobodněji, upřímněji a místo nervózního volebního taktizování bychom hlas dali tomu, kdo nám mluví z duše, vystupuje na úrovni a působí důvěryhodně.
Závislost na cizím mínění mimochodem plodí velice rozšířený nešvar: lidé, kteří si osvojí cizí mínění, ho vnucují dalším, aby v tom, čemu propadli, nezůstali sami. Místo racionálního výběru lidí, kterým za mzdu svěříme řízení státu, býváme svědky emotivní a místy i fanatické obhajoby celebrit, které to prý s námi myslí dobře. Je třeba si uvědomit, že sázka na cizí mínění není sázkou na jistotu. Že je nějaké mínění cizí, ještě neznamená, že je i lepší, než k jakému se člověk na základě vlastních zkušenosti dobere sám.

Příliš klidná síla

Ať už lidovci podpoří referendum o církevních restitucích, neboť si je údajně většina občanů nepřeje, nebo nepodpoří, stejně je asi budu volit, neb jinou vhodnou volbu zatím nevidím...

Příliš klidná síla
Autor: Ivan Hoffman

Křesťanští demokraté prožili své nejlepší politické roky jako klidná síla. Nikdy nevyhráli volby, ale mívali nejširší koaliční potenciál, který z nich činil jazýček na váze. Přidávali se do koalice k vítězům, kterými jednou byli demokraté občanští, jindy sociální. Vše skončilo, když křesťanské demokraty opustil Miroslav Kalousek a s ním řada členů a především většina sponzorů. Lidovci se v uplynulém volebním období nedostali do Poslanecké sněmovny a teď se v předčasných volbách ukáže, do jaké míry o nich platí přísloví „zmizí z očí, zmizí z mysli".
Zatímco lidovci chyběli v parlamentu, Kalouskovi se podařilo protlačit společně s Nečasem církevní restituce, což určitě udělalo dojem na tradiční lidovecké voliče a na církev, která křesťanům vždy nenápadně radí, koho volit. Dnešní lidovci jsou stranou, která hovoří o problémech, které je třeba řešit, ale nevymezuje se vůči těm, kdo je způsobili. Když už se rozhodnou pro konfrontaci, tak s prezidentem, kterému se demonstrativně vyhnuli ve Zlíně anebo se nanejvýš ještě pustí do osvědčených komunistů. Lidovci jsou zkrátka příliš klidná síla do dnešní atmosféry, kdy se věci říkají adresně, ostře, na rovinu a kdy voliči chtějí slyšet jasnou řeč, co jsou politici ochotni dělat jinak a lépe.
Průzkumy naznačují, že se KDU-ČSL do poslanecké sněmovny vrátí. Nebude to ale návrat triumfální. Aby lidovci oslovili kromě oslovených ještě někoho dalšího, museli by šokovat. Například prohlášením, že podpoří referendum o církevních restitucích, neboť vnímají, že si je většina občanů nepřeje! Tudy vede cesta k dvoucifernému zisku a třeba i k vítězství nad Kalouskem, pokud o to křesťanští demokraté stojí.

Pravda o Sýrii

Výtečně napsáno, jako vždy:

Pravda o Sýrii
Autor: Ivan Hoffman

Jak to s útokem na Sýrii nakonec dopadne je nejasné. Stejně jako je nejasné, co se v Sýrii kolem chemického útoku stalo, a kdo to zavinil. Odpověď je různá podle toho, komu se co hodí a jde více o to, čemu chce kdo uvěřit, než o to, co je pravda. Jakékoli důkazy lze totiž dnes vytvořit podle potřeby.
Platí to pro údajně zachycené telefonáty, pro údajně odebrané vzorky či o údajná svědectví. Když americký prezident říká, že má důkazy o použití chemických zbraní syrským režimem, jedná se o tvrzení, kterému někdo věří a někdo ne. Existují totiž i důkazy o tom, že chemické zbraně použili povstalci a svědectví o tom, že islamisté, kteří dostali chemické zbraně ze Saúdské Arábie, s nimi neodborně zacházeli a k masakru civilistů došlo v důsledku nešikovnosti povstalců. I zde můžeme dle libosti věřit či nikoli.
Když se nelze dobrat pravdy, nezbývá než se ptát, komu by se útok na Sýrii hodil a koho podezírat z chemického útoku, coby záminky k bombardování. Útok na vojáky věrné režimu by se hodil povstalcům, kteří prohrávají. Hodil by se vojákům, kteří rádi válčí. Také zbrojařům, kteří potřebují odbyt pro své zboží. Hodil by se FEDu jako záminka tisknout další dolary. Jak by se použití chemických zbraní hodilo Bašáru Asadovi jasné není. V situaci, kdy nad povstalci vojensky vítězí, nemá důvod si koledovat o americké bombardování.
Zda mírový nobelista Obama v Sýrii útokem na Asada podpoří Al Káidu, se nakonec bude rozhodovat v americkém kongresu. Podobně v Británii rozhodl parlament, který vládní záměr útoku na Sýrii smetl ze stolu. Možná se nakonec bombardovat bude, ale s pravdou o Sýrii to nebude mít nic společného. Žádná není, jsou jenom zájmy.

Teličkovo ANO

Teličkovo ANO
Autor: Ivan Hoffman

Že Pavel Telička řekl ano politickému hnutí ANO, je pro pana miliardáře Babiše nepochybně skvělá zpráva. Telička platí za profesionála na Evropskou unii, což je důležité, protože v EU jsme a budeme a docela máme problém se s tím rozumně srovnat. V místní politice se Telička v minulosti neznemožnil, neboť všem, co ho dosud lákali, a nebylo jich málo, řekl ne. Volbou ANO mnoho neriskuje, protože má vlastní prosperující byznys a když to nevyjde s Babišem, určitě se o sebe bude umět postarat. Protože má ale Telička pověst profesionála, který si dobře rozmýšlí, co dělá, třeba mu to s Babišem vyjde. Řada lidí si řekne: Když tomu Telička dává šanci, nebude to asi marné.
V nadcházejících volbách může být pro politické strany hodně důležité, jaké lidi kdo získá na kandidátku. Kampaň bude krátká, důvěra v programové sliby je po předchozích zkušenostech nulová a rozhodování voličů bude těžké. Více je těch, kteří vědí, co nechtějí, než těch, kteří vědí, co chtějí. Když je těžké se orientovat a rozhodnout, hodně lidí volí podle toho, jak se orientují a rozhodují důvěryhodné osobnosti.
Dostali jsme se do situace, kdy politické strany nejsou jasně profilované. Tvrdí sice o sobě že jsou pravé či levé, liberální či konzervativní, jenomže v praxi slibují cokoli komukoli, pokud z toho koukají hlasy. Protože se současně strany jedna druhou úspěšně vzájemně straší, politické zboží je znehodnocené a zákazník má problém nakoupit. Lidé nevolí něco, nýbrž někoho. Jde o to, za kterými lídry, vůdci, osobnostmi či celebritami se seskupí nejvíce voličů, nikoli o to, jak má fungovat stát a co od něj očekáváme. A už vůbec nejde o to, co jsme pro stát ochotni udělat.

sKarta v likvidaci

sKarta aneb všechno souvisí se vším...

sKarta v likvidaci
Autor: Ivan Hoffman

Při loučení s sKartou se rekapitulují náklady, připomínají se početní kritici a jejich výhrady, probírá se harmonogram její likvidace. Co chybí, je smířlivé konstatování „konec dobrý – všechno dobré". I když byl tento kontroverzní podnik nakonec zastaven a končící koalice po sobě alespoň uklidila nepořádek, rozpaky zůstávají.
Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by ze sockarty bylo vyvozeno nějaké poučení a tak dříve nebo později můžeme čekat od politiků další podobné zlepšováky, které nám za hodně peněz zkomplikují život, anebo v lepším případě budou jenom k ničemu.
Podstata malérů, jako je ten s sKartou, spočívá v tom, jak se politik dívá na veřejné peníze. Logicky by to mělo být tak, že existují objektivní společenské potřeby a úkolem politiků je najít efektivní způsob, jak je zajistit a tedy i proplatit. Ve skutečnosti ovšem politici vidí hromadu peněz, a přemýšlejí, jak se k nim pod záminkou zajišťování potřeb občanů dostat. Že něco funguje, politika netěší, neboť na tom nelze vydělat. Vítaný je chaos, který je třeba způsobit, aby mohl být za peníze daňových poplatníků vyřešen.
Politika samozřejmě není pouze hledání způsobu, jak se dostat k penězům. Stejně důležité je docílit, aby se peníze za vyřešení uměle vymyšleného problému dostali do těch správných rukou. V případě pokročilých informačních technologií jdou peníze za lidmi, které zajímá právě jen inkasování odměny a řešením úkolu, za který dostanou zaplaceno, se příliš netrápí. Tomu odpovídají smlouvy, které jsou vstřícné k těm, co inkasují odměnu, nikoli k těm, kteří platí za práci. Svěřit pokrok politikům je veliké riziko. Za všechny naše peníze se nás snaží vrátit na stromy.

Nárok na školku

Nárok na školku
Autor: Ivan Hoffman

Uzákonění nároku na místo v mateřské školce pro děti od jednoho roku prosadila v Německu konzervativní vláda Angely Merkelové, ale ve spolupráci s opoziční sociální demokracií. Politici společně zúřadovali poptávku veřejnosti, místo toho, aby hledali důvody, proč to nejde a například se vymlouvali, že nejsou peníze anebo lidi. Co by u nás vyústilo v ideologický konflikt a v poučování rodičů, aby nespoléhali na stát a postarali se o sebe sami, to Němci pojali jako úkol zjednodušit život rodičům, kteří potřebují nastoupit do práce.
Není to tak, že Němci jsou bohatí a proto mohou uzákonit něco pro lidi. Je to naopak. Pokud je systém k lidem vstřícný, společnost bohatne. Investice do školek se vracejí v podobě úspor na podporách, neboť mohou-li mladí nastoupit do práce, nezatíží sociální systém. Pokud jde o klesající porodnost a s tím související „vymírání", u nás tento demografický problém konstatujeme, zatímco Němci ho řeší. Uzákonění nároku na školku představuje pro některé rodiny jistotu, že si dítě mohou dovolit, neboť na ně a na sebe vydělají.
Pokaždé, když jsme zaskočeni příkladem, že něco, co u nás nejde, je jinde klidně možné, hledáme alibi v dávné minulosti, svádíme to na dědictví po totalitním režimu anebo naopak na byrokraty kdesi v Bruselu. Jenomže třeba ta německá schopnost garantovat dětem školky plyne z toho, že se tak děje za peníze, které se nerozkradou. Za nízkou korupci vděčí Němci smyslu pro pořádek. Loni bylo v Německu v mateřských školách 558 tisíc míst, letos jich je připraveno 810 tisíc. Je to proto, že ta místa jsou potřebná, ale také proto, že vytunelovat státní či městskou pokladnu je v Německu veliký problém.

---

Jojo, pane Hoffmane, zeptejte se radního z Brna Vinohrad, pana Karáska, vysvětlí Vám, proč nemáte pravdu a proč to u nás nejde... To on skvěle umí - vysvětlovat, proč něco u nás nejde!

Nepoctivost se vyplácí

Říkam to pořád: z rozboru slova reklama jasně plyne

• re = předpona vyjadřující opakování
• klama = klamání, činnost za účelem oklamání.

Tak co se divíme, máme se jí vyhýbat jako čert kříži, a pro slabé" by zjevně musela být zakázána, aby nebyli ohroženi...

Nepoctivost se vyplácí
Autor: Ivan Hoffman

Česká obchodní inspekce se soustředila na předváděcí akce, při kterých nepoctiví prodejci klamou seniory a vnucují jim předražené zboží. O 40% přibylo kontrol, byly uděleny pokuty v řádech miliónů, nicméně podle kontrolorů jsou prodejci tak arogantní a bezohlední, že jejich promyšlenou manipulaci a agresivní nátlak může zastavit jenom zpřísnění zákona a trvalá osvěta seniorů, kteří jsou jejich obětí. Otázka zní, zda jsme či nejsme smířeni s tím, že se v této zemi vyplácí nepoctivost. Pokud ano není co řešit. Pokud ne, je potřeba začít tím, že pojmenujeme zlo.
Předváděcí akce jsou organizovány se záměrem klienty obelhat a oškubat. Nejedná se při nich o poskytování informací, nýbrž o rafinovanou manipulaci vedenou zlým úmyslem klienta poškodit. Je to stejné jako s lichvou, bez ohledu na to, zda bankovní či nebankovní: Na klienta se pohlíží jako na potenciální kořist. Celé týmy odborníků na marketing a reklamu, textaři, psychologové, výtvarníci, filmaři přemýšlejí, jak se lidem dostat do hlavy a skrze ni do peněženky. Pro jednotlivce je mimořádně těžké se těmto profesionálním lhářům ubránit.
Kritizované předváděcí akce jsou jen jednou z mnoho podob všeobecně tolerovaného reklamního byznysu. Reklamou, která se stala synonymem nepoctivosti, zlomyslnosti, nevkusu a nepravdivosti, je společnost zamořena podobně jako rakovinou. Jsme pobouřeni vydíráním seniorů, ale stejně tak jsou denně obětí reklamy děti či dospělí. Od České obchodní inspekce je hezké, že rekordní dvoumiliónovou pokutu udělila 1. České reklamní společnosti. Další tisíce reklamních společností ovšem mezitím beztrestně jedou ve společném globálním organizovaném zločinu.

Těchonín

Zdroj: http://file.mf.cz/pdf/e15/E15-2013-07-30.pdf

Sako ze sametu - text písně

Sako ze sametu

Mám sako ze sametu, už z něho nevymetu prach,
po kapsách zátky z piva, to když jsem ještě míval strach,
občas nás nechali i zahrát a my na klopě placku „Havel na Hrad“ hráli jsme,
na duši zbyly šmouhy a skončil ten náš dlouhý tah.

Míjejí nás dny po dni a já jdu po Národní a nic se neděje,
nahlížím do Laterny, jestli tam Jirka Černý zase je,
a nikde nikdo z těch co byli tam pod Václavem v oné chvíli, kdy Václav
přilbici strhl z čela a na náměstí zněla píseň, že krásně je.

Říkali z televize, že přišel velké krize den,
jakápak sakra krize, to tu jde jen o peníze všem,
kde se ztratila slova o naději, o tom, že zázraky se dějí, když člověk chce,
a prachy přijdou potom a život není o tom jen.

Za rukáv tma mě tahá, jdu od nádraží Praha - Střed,
s nákupem za pár kaček, silonový sáček a v něm pár propriet,
ve flaškách a že jich tu bylo se všechno víno proměnilo ve vodu,
a na Letenské pláni chystají staří páni slet.

Mám sako ze sametu, už z něho nevymetu prach…

Co když obraz světa plného katastrof vytvářejí média?

Dominik Duka: Co když obraz světa plného katastrof vytvářejí média?

Svět, to nejsou jen katastrofy a krize. Stále kolem nás je i solidarita. Připomíná to Dominik Duka ve své pravidelné glose.
Někdy to vypadá, že náprava škod po povodni a pomoc potřebným končí se zájmem médií. Přesvědčil jsem se o tom na tiskové konferenci, kterou jsme svolali, abychom podali zprávu o práci české katolické charity. Novinářů přišlo pár, jen dva tři nakonec ve svých novinách uveřejnili pár řádků. Ano, vím, je takzvaná vládní krize, to je daleko zajímavější. Opadla voda a opadl také zájem médií.
Musím přiznat, že mi to bylo docela líto. Nechtěli jsme se chlubit. Chtěli jsme jen poděkovat všem, kdo vykonali a dále konají velké dílo pomoci. Ti, kdo nám vyčítají, že se staráme především o církevní objekty, se mýlí. Vždyť v dobách stavění kostelů a far lidé měli respekt před vodou, stavěli na vyšších místech a v dostatečné vzdálenosti od řeky.
Snažíme se pomáhat všem bez ohledu na politické, náboženské nebo národnostní složení. S lidmi zůstáváme v kontaktu i měsíce či roky po katastrofě a tato naše vytrvalost nás odlišuje od jiných neziskových organizací.
Síť charity čítá pět tisíc zaměstnanců po celé republice a desetitisíce dobrovolníků, ty všechny můžeme aktivizovat i tam, kde právě žádná katastrofa nebyla. Nebudu hovořit o poskytnutých miliónech a vybraných prostředcích na pomoc. Chci na tomto místě říci, že přemýšlíme, jak pomoci i jinak.
Rádi bychom dali státu příležitost, aby mohl využít například peníze na církevní kompenzace na přímou pomoc postiženým. Proto jednáme s úřady o variantě, že místo první splátky počátkem příštího roku dostaneme jen dluhopisy, aby peníze mohly být uvolněny na likvidaci povodňových škod.
To, jak na zprávy o pomoci reagují média, je určitým mementem. Vidíme, jak se vytváří obraz života kolem nás, jakoby složený z problémů, katastrof a krizí. Kdybychom nepodléhali této falešné optice, možná bychom si uvědomili, kolik lidské lásky a solidarity s druhými je kolem nás.

Ověřování podpisů

Ověřování podpisů
Autor: Ivan Hoffman

Prezident pobouřil poslance vzkazem, že nezíská-li Rusnokova vláda důvěru poslanecké sněmovny, bude chtít od bývalé vládní koalice 101 notářem ověřených podpisů, aby vůbec zvažoval, zda pověří Miroslavu Němcovou sestavením vlády. I když ověřit podpis není nic komplikovaného, takováto procedura je jasně ponižující. A právě o to Miloši Zemanovi určitě jde: ponížit poslance vzkazem, že jejich tvrzení o většinové podpoře považuje za lež.
Poslanci jsou skutečně v prekérní situaci. Ze všech stran dostávají stejnou hraběcí radu, ať se proti Zemanovi vzbouří a než by se nechali šikanovat, ať se hrdě rozpustí. Jenomže poslancům se nechce opustit dobré bydlo. Než přijít o poslanecké příjmy, raději se nechají Zemanem šikanovat a zesměšňovat. Litovat poslance, že to mají se Zemanem těžké, by ovšem bylo naivní. Díky výjimečně silným žaludkům tito nikterak netrpí a bědují jenom naoko. Být obětí „vidláka, kterému sláma čouhá z bot" je to nejlepší, v co zprofanovaná koalice mohla v závěru volebního období doufat.
Pokud na ověřování koaličních podpisů nedojde, neboť tomu zabrání hrdost, anebo pýcha dotčených zákonodárců, pak prezident ve druhém pokusu nejspíše opět pověří sestavením vlády Jiřího Rusnoka. Jenomže pokud tento ani napodruhé nezíská důvěru, hrozí bývalé koalici, že paní Němcová bude muset navrhnout prostřednictvím prezidenta sama sebe a těsně před volbami se pak nešťastná Nečasova parta bude muset vrátit na místo činu. Voličův soucit s ublíženou koalicí se rozplyne a dojde na nepříjemné účtování s vládou, která určitě neoslnila. Ať už se koalice rozhodne podpisy ověřovat či neověřovat, dopadne špatně.
Taktičtější by ale bylo ověřovat.

---

Ta nápověda na závěr glosy nemá pražádný smysl, neboť komu není rady, tomu není pomoci...

Nejvyšší fraška

Ano, ano, pane Hoffmane, hlavním podezřelým je už dávno systém, který hlavní parlamentní strany budovaly společně. Takto se to u nás dělá, a dokud ti, co to takto dělají, zůstanou u moci, také to tak zůstane. Nepřekvapuje, že si nevypouštějí rybník, ve kterém je pohodlně a bezpečno.

Nejvyšší fraška
Autor: Ivan Hoffman

Způsob, jakým Nejvyšší soud interpretoval Ústavu ve věci poslanecké imunity, překvapil laiky a znechutil odborníky. Experti na ústavní právo či ústavní soudci jsou přesvědčeni, že imunita se vztahuje na projevy, přičemž projevem se míní poslancova řeč, nikoli to, jak se projevuje. Žalobci se nyní chystají na Nejvyšším soudu zeptat, zda se podle něj ochrana poslanců obrněných imunitou vztahuje kromě jejich projevů ve sněmovně také na jejich projevování se mimo sněmovnu, ale dá se čekat, že podle Nejvyššího soudu ano.
Nejvyšší soud u tří bývalých poslanců neposuzoval, zda se dopustili viny. Pokud ovšem nebudou souzeni, nebudou odsouzeni a tím pádem je třeba na ně pohlížet jako na nevinné. V tomto smyslu Nejvyšší soud překroucením ústavy vynesl osvobozující rozsudek. Komu tím prospěl? Kromě podezřelých exposlanců asi nikomu. Jde o jasný důkaz nerovnosti občanů před zákonem, kdy se poslanecký mandát definuje jako licence na provozování politické korupce. Nejvyšší soud neprospěl zastupitelské demokracii ani autoritě justice a svou servilností k poslancům nepřímo poškodil i politické strany. Kdekdo si vzpomněl na slečnu Kočí, jak před časem líčila, jak „oni mají policii, ale my máme justici".
Propuštěním poslanců, kteří se vzdali mandátů výměnou za příslib výnosných trafik, se problém politické korupce nevytratil. Pouze se z osobní roviny přenesl do roviny obecné. Místo několika podezřelých se hlavním podezřelým stal systém, který hlavní parlamentní strany zavinily společně. Takto se to u nás dělá, a dokud ti, co to takto dělají, zůstanou u moci, také to tak zůstane. Nepřekvapuje, že si nevypouštějí rybník, ve kterém je pohodlně a bezpečno.

Sobota na Máji

V podstatě jsem v tom málu, co na dovolené stíhám číst, čekal, tušil, že se objeví článek tohoto rázu, pod nějž bych se mohl též skoro podepsat...

Sobota na Máji
Romové, cikáni a českobudějovické cvičení novodobé Státní bezpečnosti

Než mi za tento článek vypálíte cejch, předkládám několik faktů z mého života. 1) Žil jsem mimo jiná města i ve Slaném, na Kladně a v Mostě, tedy v místech se zvýšenou multikulturní penetrací. 2) Moje první žena byla z poloviny Romka a kus svého mládí prožila v dětském domově. 3) Třikrát jsem držel v ruce palnou zbraň proti násilníkům. Dvakrát to byli bílí (vždy byl jen jeden) a jednou Romové (těch bylo ale šest). 4) V baráku, kde bydlíme, žijeme s cikánskou rodinou. Děti chodí do školy, zbytek rodiny pracuje. Kdokoli by jim chtěl ublížit kvůli tomu, že jsou cikáni, postavím se před ně a budu je chránit. 5) Většinu starších aut ke spokojenosti naší rodiny opravoval ve své soukromé autodílně cikán. 6) Opravu baráku prováděli z velké části cikáni. Řada bílých s nimi na šichtě by si mohla vzít příklad z kvality jejich práce. 7) Dlouhé roky jsem jako dobrovolník spolupracoval se správní radou Nadace Terezy Maxové při pomoci opuštěným dětem v dětských domovech a kojeneckých ústavech, kde drtivou většinu tvoří děti Romů. Začátek tedy máme za sebou. Znám Romy i cikány a není to totéž.
Nejsem salónní teoretik. Prožil jsem si to, o čem chci psát, na vlastní kůži, oči, sluch i čich. Od každého kus a to doslova. Můj závěr? Drtivou většinu Romů není možné integrovat do většinové společnosti. Kdo tvrdí opak, buď z teplé kanceláře neví, o čem je řeč, nebo žije pěkně daleko od nich a vidí je jen v cenzurovaných pořadech a zpravodajstvích v televizi, nebo prostě vědomě lže, protože z toho má osobní prospěch. Tato většina v minulosti nikdy integrovatelná nebyla. Dokud budou existovat státem dotované programy pro cca 500 tzv. romských neziskových organizací u nás a k tomu dokonce státní úřady a instituce, které si skrze uměle zaměstnané lidi udělaly ze systematické podpory existence rasismu vlastní byznys, můžeme na jakékoli přirozené a státem nevynucené žádoucí soužití zapomenout. Představa, že pečovatelský stát má ambici vyřešit mezilidské soužití násilím, přičemž mezi násilí nepatří zdaleka jen hrubá síla proti příslušníkům většinové společnosti, ale i legislativní systém regulací lidských životů obecně, je iracionální.
Téměř každý cikán, se kterým jsem kdy tuto otázku otevíral, mi férově řekl, že se stydí za dnešní Romy, a že jim jen dělají ostudu. Nikdo z nich nikdy nepotřeboval žádnou pomoc žádné romské organizace. Jo, téměř všichni prolezli jen základní školou a to s odřenýma ušima. Řada z nich jen školami zvláštními, jenže se naučili řemeslo v životě, prací a každodenní praxí. Nic umělého, nic dotacemi a státem podporovaného. A jejich děti jdou v jejich šlépějích. Prostě příklady táhnou. Jenže dejte těm Romům, o jejichž integraci se státně staráme, jako příklad jim v absolutní většině neznámou vysokoškolskou výjimku v kravatě z jejich řad (která téměř jistě stejně nikdy v ghetu nevyrůstala), nebo na fotkách usměvavou partu uměle zaměstnaných Romů v neziskovkách na cokoli. Jako marketingový produkt je to super, když chcete další dotace, ale jinak je to k ničemu.
Většina lidí ve věznicích jsou Romové. Jistě můžete oprávněně namítnout, že větší finanční škody na veřejném majetku páchají tzv. bílé límečky, a budete mít pravdu. Jenže tahle trestná činnost vyžaduje už poměrně velký kus sofistikovaného chování a znalostí, což je velmi pravděpodobně důvod, proč Romové setrvávají v kategorii trestné činnosti proti zdraví a soukromému majetku násilné povahy. Většina dětí v dětských domovech a kojeneckých ústavech jsou také Romové. A zde se jich musím zastat, protože za tento stav si můžeme sami. Naše sociální politika v oblasti odebírání dětí z rodin by se mohla stát odstrašujícím příkladem pro zbytek světa. Odebrat, zpřetrhat vazby násilím a převychovat. To je osud mnoha dětí, se kterými jsem se měl možnost v dětských domovech setkat, ačkoli mohly žít v původních rodinách. Ty se však nevešly do škatulek sociálních pracovníků, takže dítě, které jinak žilo v naprosté pohodě a úměrně svému sociálnímu prostředí, avšak nemělo na nohách boty a v pokoji jich spalo šest, skončilo v děcáku. Podívejte se na statistiky páchání trestné činnosti těmito dětmi z dětských domovů po jejich odchodu. Bude vám jasné, že ani tato plošná a systémová státní převýchova odmala prostě nefunguje.
Jediným možným řešením uměle nastavené tzv. romské problematiky je nechat Romy žít a nikam je uměle nezačleňovat. Stejně jako každého z nás je praštit okamžitě přes prsty, jakmile poruší zákon, stejně jako každého z nás je individuálně (nikoli plošně!) podpořit, když budou oni sami chtít a prokážou tah na branku. Skláním se před jejich talentem na muziku a tanec. Respektuji jejich rodinné vazby, když drží pospolu. Jenže těch tradičních, které garantovaly úctu ke starším a tím i do jisté míry pořádek mezi nimi, když šlo do tuhého, už je velmi málo, protože jsme je my bílí zpřetrhali. Naučili jsme Romy skrze integrační snahy to nejhorší, co v nás je. Naučili jsme je apatii a odklonu od principu skutečného rodinného soužití, naučili jsme je neúctě k autoritám, a ve své podstatě jsme je popřením evoluce a jejím umělým ohnutím vehnali do jakési podoby demokracie, na kterou nebyli připraveni, stejně jako na ni nebyli připraveni občané ve státech Arabského jara. Proč to sem tahám? Neblbněte a podívejte se na mentalitu. Mají blíž k nim, než k nám.
Nemohu si také odpustit komentář k policejním zásahům v Českých Budějovicích. Jak vidno, jsou jisté státní postupy, které se nemění se změnou režimu. Represivní složky v plné polní, vrtulníky, vodní děla, koně, sloužící jako psychologická pomůcka pro uvědomění si, kdo je tu pán nad situací, ale také za demonstranty převlečení tajní, kteří na vás skočí ze zálohy, aniž byste to čekali. Na těch záběrech z Budějovic mi už chybí jenom červená růže, zastrčená někým z lidí na náměstí za policejní plastový štít… Máme rok 2013 a naše policie, kterou si platíme z daní, aby nás chránila a pomáhala nám, nechala na náměstí vejít tisícovku lidí, aby pak uzavřela všechny přístupové cesty a občany, z nichž naprosté minimum by snad i šlo označit politicky korektním měřítkem za ´extremisty´, pouštěla po skupinkách ven, až když ona uznala za vhodné. Místní politici ohodnotili zákrok policie jako profesionální. Zřejmě na videích přehlédli ty "drobné" malé do žeber teleskopem a do obličejů cestou při zadržení některých demonstrujících, přehlédli cílené údery koleny zasahujících policistů do zátylku, aby obličej zadrženého ochutnal asfalt pěkně z blízka, neslyšeli slova z úst policistů, která si s těmi od demonstrantů téměř mohla podat ruce, na adresu občanů stojících opodál, neviděli naprosto neprofesionální gesta zaťatých policejních pěstí na pažích, držených druhou rukou v ohnutém předloktí. Do háje, příště tam pojedu taky.
Tohle nebyl profesionálně zvládnutý zákrok policie, tedy pokud se máme prsit demokracií. Tohle byl normální tvrdý trénink, jak zvládnout občanské nepokoje, až lidé přestanou sedět na zadku a kecat u piva a znovu vyrazí do ulic, protože měli v roce 1989 úplně jinou představu. Estébácké metody při zásazích policie jen naštvou zbytek těch, co zatím zůstali doma, a jejich důvody nebudou mít s tzv. romskou problematikou nic společného. A přitom stačilo tak málo. Stačilo roky nebagatelizovat pravidelná oznámení o soužití na sídlišti Máj, stačilo průběžné poctivé vymáhání zákona (absolutně nerozumím, co to znamená "nulová tolerance" v jiných místech naší země s podobnými problémy – to by snad měl být standard bez rozdílu barvy kůže), stačilo vidět, poslouchat a nevykašlat se na pravidelná každodenní dílčí řešení přímo v místě, místo vysedávání policejních hlídek v autě při průjezdu kolem.
A tak mě ještě napadá… znáte někoho z těch, kdo jsou každou chvíli v televizi, a kdo se zabývá tzv. romskou problematikou a zároveň bydlí v podobné lokalitě? Dejte mi, prosím, když tak vědět. Rád bych s ním udělal rozhovor na blog. Já ho nenašel a fakt jsem se snažil. Víte, někoho, kdo to má opravdu odžité na vlastní kůži, oči, sluch i čich, když už to chce ´řešit´, a ještě k tomu není placený z daní a dotací. Prostě někdo, kdo to dělá pro věc. Někoho, kdo jde skutečným přirozeným příkladem…
(František Matějka, NP)

Chorvatsko v EU

Chorvatsko v EU
Autor: Ivan Hoffman

Do Evropské unie vstoupilo spřátelené Chorvatsko. Když slyšíme, že Chorvati váhají, zda to oslavovat, anebo vstupu litovat, přesně jim rozumíme a váháme, zda jim máme gratulovat. Zatímco před dvaceti lety se na evropskou integraci pohlíželo jako na rozšiřování prostoru svobody, stability a prosperity, nyní se rozšiřování EU jeví spíše jako ekonomická kolonizace. Evropská administrativa umetá cestičky nadnárodnímu kapitálu, z jehož expanze ovšem občané mají spíše problémy než výhody.
Když jsme my vstupovali do EU, hovořilo se o prestižním klubu, ve kterém je třeba být. Chorvati se ovšem přidávají k partě, co je po krk v dluzích a potácí se v krizích všeho druhu. Už skutečnost, že dnes klademe na misky vah výhody a nevýhody členství ukazuje, že něco je špatně. Proč to nejde bez těch nevýhod? Navíc i ony eurounijní výhody budí rozpaky: Chorvatům se prý zjednoduší cestování do ciziny za prací a očekává se příliv zahraničního kapitálu. Jenomže nutnost hledat obživu v cizině přece není žádné terno a příliv kapitálu logicky předznamenává odliv zisků.
Nám vstup Chorvatska do EU zjednodušení dovolenou, která ovšem záhy také zdraží. S příchodem zahraničních investorů se pak malebné Chorvatsko změní, a sotva k lepšímu. Chorvaty čeká privatizace Jadranu. Pobřeží vykoupí a zabetonují developeři se sídlem v daňových rájích a příspěvky z evropských fondů se rozplynou jako pára nad hrncem. Chorvatsko je v pořadí osmadvacátým členem EU. Co se stane, je tolikrát vyzkoušené v praxi, že není prostor pro iluze. Chorvaté paradoxně takto na začátku léta vstoupili do kdysi noblesního klubu, ve kterém nelze nevidět jak je vše zanedbané, omšelé. Je po sezóně.

Boj o moc

Boj o moc
Autor: Ivan Hoffman

To, co v těchto dnech předvádějí politici, nemá nic společného se správou věcí veřejných anebo službou občanům. V přímém přenosu sledujeme boj o moc. Prezident se v rámci pravomocí, které mu dává ústava, snaží připravit vládu Petra Nečase o moc v demisi.
A koalice se netají rozhodnutím dostat se co nejrychleji zpět k moci. Občané pak mají na výběr, zda držet palce prezidentovi, aby s vládou zametl, anebo fandit koaličním poslancům, aby si to od prezidenta nenechali líbit. Důležité je říct, že v tomto sporu neexistuje jediná pravda a svou logiku má jak postoj poslanců, tak postup prezidenta.
Pokud jde o prezidenta, plní své předvolební sliby, což je u politiků jev zcela výjimečný a hodný následování. Koaliční poslanci pak zatlačeni do kouta přerušili mnohaleté vzájemné okopávání kotníků a vzácně se semkli proti společnému nepříteli Zemanovi. Na předčasné volby nemají peníze ani preference, protože nemají výsledky a přicházejí o kmotry sponzory. Nebojují o nějakou demokracii či ústavní zvyklosti, bojují o holý politický život. A to je právě na věci vzrušující a divácky atraktivní.
Boj o moc mezi prezidentem a koaličními poslanci bude velice vyrovnaný. Koalice má zatím většinovou podporu médií, prezident se opírá o většinovou podporu občanů. Jakmile prezident jmenuje vládu, koalice jí chce obratem, aniž by čekala na její programové prohlášení, vyslovit nedůvěru. Což bude ústavně stejně nezvyklé, jako když prezident ignoruje 101 podpisů.
Prezidentova reakce bude reakcí na svévoli poslanců, kteří nedbají ducha ústavy… A takto to může pokračovat až do řádných voleb. Ještě že rvačka politiků o moc nemá valný vliv na chod státu anebo lidské životy.

Edward Snowden a Scott McBain

Edward Snowden
Autor: Ivan Hoffman

Bývalému konzultantovi amerických tajných služeb Edwardu Snowdenovi vděčíme za informaci, že americké tajné služby šmírují nejen Američany, ale celý svět. Navíc vychází najevo, že sběr privátních dat není pod účinnou kontrolou politiků ani soudů a spolupracují na něm klíčové telekomunikační či internetové společnosti.
Podle představitelů amerických tajných služeb, na které Snowden ukázal prstem, způsobilo odhalení operace Prism Americe „ohromné a těžké škody". Nezávislí experti ovšem tvrdí, že neřekl nic, co by dávno nevěděli teroristé a že žaloval ve veřejném zájmu. Za upozornění na vážné porušování zákona, plýtvání nebo zneužívání moci by podle zákona neměl být trestán.
Snowdena ovšem americké úřady v pátek obvinily ze špionáže a nyní se pokoušejí o jeho zadržení. Otázka tedy zní, zda je třicetiletý analytik zrádcem anebo hrdinou. A je samozřejmé, že v tom je veřejnost rozdělená. Zrádcem je Snowden pro lidi, kteří věří politikům a mají dobré mínění o NSA anebo CIA. Kdo si naopak myslí, že i špioni musí ctít zákony a komu vadí, že kongres ani prezident pořádně nevědí, co se kolem sběru dat děje, ocení občanský odpor mladého analytika jako hrdinství.
Dlouho se už diskutuje, zda ztráta soukromí a svobody je nutnou cenou, kterou platíme za své bezpečí. Nepříjemné totiž je, že když se pod záminkou péče o naše bezpečí tajná policie vymkne veřejné kontrole, vezme kromě svobody za své i bezpečnost. Ve snaze ochránit své soukromí před zvědavostí amerických tajných se ve světě přikročí k bezpečnostním opatřením, na která dosud nebyly peníze. Snowden nakonec v jistém smyslu skutečně způsobil Americe nějakou škodu. Ne bezpečnostní, ale morální.

---

A já jen dodám:
A kdo jste četli Osudový kód od Scotta McBaina, začínáte tušit, že to není SCI-FI...

Zákony a zvyklosti

Zákony a zvyklosti
Autor: Ivan Hoffman

Kdekdo poslední dobou nabádá prezidenta, aby při řešení politické krize dbal nejen psaných zákonů, ale také nepsaných zvyklostí. Nejprve se tedy zdvořile konstatuje, že je na prezidentovi, aby v souladu s ústavou jmenoval premiéra, a pak se rychle dodává, že je u nás zvykem jmenovat toho, na kom se shodne většina poslanců.
Povinné to není, ale mělo by to tak být, protože už to tak párkrát bylo, mudrují politologové, požadují politici a papouškují komentátoři. Stranou pozornosti zůstává, zda měl občan z nepsané zvyklosti politiků prospěch, anebo škodu. Nepsanou politickou zvyklostí se totiž u nás stal i kdejaký nešvar.
Rozhodne-li se prezident jmenovat vládu odborníků, respektive vládu úřednickou, politici nás předem varují, že hrozí nastolení „poloprezidentského" systému. Vzhledem k tomu, že řádné volby jsou na dohled a ve hře jsou i předčasné, proč tu poloprezidentskou variantu neotestovat? Vládní koalice beztak sestavila nebývale neoblíbenou vládu, která zvyšovala daně i dluh, a zapsala se do historie rekordem v podobě třinácti ministerských demisí respektive vyhazovů. Jestli takto vypadá parlamentně demokratický politický standard, pak není o co stát.
Dovolávat se zavedených postupů a zvyklostí má smysl, pokud se tyto osvědčily a pokud se jich dovolává někdo důvěryhodný. Jedno ani druhé ovšem nyní neplatí. Zcela nedůvěryhodní a kompromitovaní politici volají po řešení, které nic neřeší. Zákonodárci nemají erudici, potřebnou na přepsání ústavy, proto by rádi přepsali prezidenta. Na to jim ale pro změnu chybí kuráž.
Vypadá to, že se prezident chystá ohlásit konečnou. Kdy se poslanci rozhodnou vystoupit pak velkoryse nechá na nich.

Zbytečné nosnice

Zbytečné nosnice
Autor: Ivan Hoffman

Českým slepicím jde o život. Ne, že by přestávaly snášet, v tom jsou stále dobré. Drtí je prý polská, lotyšská a německá konkurence. Levná vejce z dovozu snížila výkupní cenu těch místních hluboko pod jejich výrobní cenu.
Pro toho, kdo podniká v slepicích, je ekonomičtější zlikvidovat chovy, než prodělat na každém vejci astronomických 40 haléřů. Česká slepice může být právem otrávená. Když se konečně dočkala snesitelnější klece, půjde předčasně pod nůž jenom proto, že obchodníci upřednostňují dotovaná vejce z dovozu, navíc od nosnic zhusta dopovaných nelegálními antibiotiky.
Zlobit se na obchodníka nemá cenu. Ten hledí co nejlevněji koupit a co nejdráž prodat. Filosofický rébus zda byla dříve slepice anebo vejce neřeší. Dokonce mu je jedno, že nebudou-li české slepice, nebudou ani česká vejce. V globální éře je vejce globální komoditou a obchodník tržně nakoupí od toho, kdo dampingovými cenami likviduje trh. Jakmile budou konkurenční chovy vybity, vítěz zvýší ceny a obchodník opět neprodělá, protože ten, kdo na cenovou válku doplatí, bude spotřebitel.
Na příběhu zbytečných nosnic lze demonstrovat, jak riskantní je podnikání v podmínkách neférové soutěže. Je-li zisk závislý na investicích, které se vrátí až po letech a podnikatel nemá jistotu, jaké bude mít náklady a jaké tržby, spíše než o podnikání je třeba hovořit o hazardu. Nelze mít dobrý byznys plán v džungli, kde místo pravidel platí právo silnějšího.
I průměrně inteligentní nosnice ví, že čím lépe funguje systém, který si za vzor bere džungli, tím hůř pro slepice. Ale spotřebitel? Pokud se mu jednou za čas podaří koupit vejce v akci, svět ho baví a má pocit, že nežije marně.

Turecko a Erdogan

Sakra, nejsem si jist, zda jsme správně vybrali destinaci pro letošní dovolenou...

Erdoganův problém
Autor: Ivan Hoffman

Z Turecka přicházejí informace o brutalitě policie, která má na svědomí několik mrtvých a tisíce zraněných. Premiér, kterému je eskalace napětí dávána za vinu, ovšem hovoří o brutalitě demonstrantů a policie podle něj dělá pouze svou práci. Z původního poklidného protestu proti kácení stromů v oblíbeném parku vzniklo mohutné lidové hnutí proti aroganci moci. „Nikdo tě nechce", skandují Turci.
Premiér Erdogan má zajímavý problém. Během své politické kariéry kráčí od vítězství k vítězství a časem nabyl dojmu, že je nejen populární, ale také nejchytřejší, neomylný a nekritizovatelný. Zatímco přibývá Turků, kteří jsou s Erdoganem nespokojení a spojují se proti němu v široké názorově pestré koalici, premiér svými výroky přilévá olej do ohně, protože si neumí představit, že by něco mohlo být jinak, než jak to chce on. Na výtky, že omezuje demokracii a občanské svobody odpovídá, že diktátorství nemá v krvi. Máme zde tedy demokrata, který se o stavebních záměrech posvěcených vládou jeho strany nemíní bavit. Po té, co pošle proti svým oponentům policii a hloupě vyprovokuje nepokoje, jaké Turecko dlouhá desetiletí nezažilo, prohlásí, že ruce, které jsou vztaženy na policii, je třeba zlomit…
V Turecku už nejde jen o stromy v parku, které mají ustoupit Erdoganem prosazované stavbě obchodního centra. Jde o právo na svobodu projevu, kdy lidé žádající svobodu a demokracii jsou podle vlády teroristy a bandity. Zatímco podle Erdogana jsou největším nepřítelem společnosti sociální sítě, podle demonstrantů je problémem Erdogan. Za jeho vlády se Turecko stalo zemí, kde je ze zemí OECD nejnižší životní úroveň, a zemí kde je nejvíce vězněných novinářů.

Potlesk pro Fialu

Potlesk pro Fialu
Autor: Ivan Hoffman

Na společné tiskové konferenci prezidenta republiky a ministra školství vystoupil Miloš Zeman ve vedlejší roli. Hlavním řečníkem a hlavní hvězdou byl Petr Fiala, který vyřešil problém, způsobený z jedné strany slovutnými akademiky a ze strany druhé nejvyšším ústavním činitelem. Putna se stane profesorem, přičemž při odevzdávání diplomu zastoupí prezidenta ministr. Petr Fiala ctí rozhodnutí akademické obce, ale současně naznačil, že sdílí prezidentovy rozpaky ohledně některých Putnových aktivit. Do budoucna pak akademici přestanou prezidenta zatěžovat svou agendou a profesury bude signovat ministr školství.
Spor o jmenování kontroverzního profesora, vnímaný médii téměř jako konflikt dobra a zla, pravdy se lží či osudový boj za akademické svobody, byl ze všeho nejvíce disputací o tom, zda k profesuře postačuje erudice, anebo je nezbytný také vkus. S tím pak souvisí otázka, zda má být arbitrem vkusu zrovna politik Zemanova naturelu. Petr Fiala se do vyostřené konfliktní situace vložil tak, že nikdo neztratil tvář. Prezident se nesetká s Putnou, kterého si neváží, akademici nebudou ochuzeni o profesuru Putny, kterého si váží a sám Petr Fiala zvolené řešení prodal tak racionálně a noblesně, že zaslouží potlesk.
Na okraj tiskovky, kde byl prezident více méně za statistu, budiž řečeno, že v této roli prezident nejspíše nevystoupil naposledy. Přibývá prezidentových návrhů, které jsou ignorovány, neboť pro ně předem nepředjednal podporu. Prezident mluví odhodlaně, nejspíše i mnoha lidem z duše, ale do větru. Je ho hodně vidět, ale zbytečně, neboť „skutek utek". Něco by měl prezident změnit, pokud nechce, aby po něm zbyly jenom prázdné řeči.

Vytvořily můj rozum nerozumné a náhodné síly?

Vytvořily můj rozum nerozumné a náhodné síly?
Marek Orko Vácha

JAKÝ BY BYL VLASTNĚ SVĚT BEZ BOHA?

Britský fyzik a teolog John Polkinghorne soudí, že je těžké poznat Boží přítomnost, protože žádný tvor ze své zkušenosti nezažil Boží nepřítomnost. Ten výrok lze i obrátit: je těžké představit si Boží nepřítomnost, neboť žádný z nás tvorů jsme ji nikdy nezakusili. Jako kdyby ryby měly spekulovat, jak by vypadal svět bez vody, nebo ptáci, jaký by byl svět bez vzduchu. Když apoštol Pavel říká, že v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme, když věřím, že jediný dech proniká mé bytí až do posledních svazků tančících strun, je těžké si představit svět bez Boha, bez Slova, které je Životem vesmíru, bez dechu, který proniká do posledních kvant mého těla.
Protože nevidím do myslí druhých, nevím, jak mnoho ateistů je schopno dotáhnout své úvahy až do konce a jak se jim žije ve světě, ve kterém explicitně není Bůh přítomen – a na rozdíl od Dostojevského opravdu nevím, zda je jim vše dovoleno a jak o tom oni sami soudí. Následující pohled nabízím a nevnucuji. Je určitým pokusem o popis světa mých ateistických přátel či spisovatelů, pravda, ponejvíce biologů či jiných přírodovědců, kdy se z textů a střípků snažím zrekonstruovat jejich svět. Jaký by byl vlastně svět bez Boha? Tak tedy:

JEN TICHÝ A MRAZIVÝ…

Vznikl jsem z 13,7 miliard let staré hmoty, z mraku prachu a plynů. Kdybych dějiny Země sledoval od začátku, viděl bych nejprve svítící a žhavou lávu, na které se později začne tvořit zemská kůra a ještě později první oceány. Kdybych nyní mohl sledovat pohyb hmoty jako ve zrychleném videu, po 4,5 miliardách let ze Země vyletí raketa Apollo směrem k Měsíci! Díky slunečnímu záření, gravitaci, setrvačnosti a fyzikálním zákonům se hmota vzdouvá, víří a přeskupuje. Důsledkem pohybu hmoty jsem já, cítící, tázající se. Co se to během let s hmotou stalo, že se proměnila do mě?
Kdybych mohl sledovat dějiny hmoty, viděl bych, jak jednoho dne učinila první nesmělý taneční krok, poprvé cosi načmárala na stěny jeskyně, poprvé začala nezištně milovat. Hmotě se začaly zdát sny, vyslovila své první slovo, poprvé zkusila, co to udělá se světem, když se rozhodne takto, a ne jinak.
Jednoho dne jsem já, kus země, otevřel oči, rozhlédl se kolem – a zjistil, že ve vesmíru není nic, smysl ani Bůh, žádný účel, žádná hudba a žádný důvod existence, jen tichý a mrazivý metronom vesmíru, na milimetr přesná choreografie hvězdných drah. Jsem uvnitř Univerza, které je skladištěm galaxií, a já jediný inteligentní tvor v něm. Žádná spravedlnost ani nespravedlnost, hvězdy, které se večer co večer se strojovou pravidelností objevují na vypočitatelných místech oblohy, mrazivé prázdno hvězdného nebe nade mnou a podobně mrazivé prázdno mravního zákona ve mně.
Hmota této planety mě ze sebe vyvrhla jako bublinu bahna. Mým otcem je neosobní svět a já, dítě země, jsem jediný myslící, cítící, milující a zoufající v zemi strojů, vytvořený slepou evolucí s vahami a šátkem kolem očí. Čtyři miliardy let se hlína této země vířivě roztáčela a výsledkem piruety písku jsem já. A s hrůzou jsem zjistil, že se dívám do mrazivé a prázdné pouště světa beze smyslu, do hlubinných propastí vesmíru, který je netečný k mému volání, kde není nikoho, kdo by se zajímal, jestli jsem, jestli jsem dobrý, nebo zlý, a kdo by se zajímal vůbec o něco. Byl jsem vržen do ne-osobní, studené a neosídlené klece prostoru, do země, do doby a do těla, které jsem si nevybral, ve kterém se potácím jako osamělý vesmírný kočovník. Jsem zajatcem v bublině prostoru, vězněm v samotce světa.

MOZEK JAKO VLHKÝ POČÍTAČ

Byl jsem vytvořen Nikým, koho bych mohl oslovit, koho se zeptat, kdo by byl. Nemyslící dalo vznik myslícímu. Bezesmyslné a bezúčelné víření písku dalo vzniknout mně, který se ptám po smyslu a účelu.
Nejsem ničí obraz, jsem bezobrazný obraz sebe samého, nikam nesměřující a nejistý. Dějiny mého světa jsou pusté a beze smyslu. Moje tělo není nic než vehikl genů, které mnou hýbají a určují, že mám hlad nebo žízeň, že v určitý čas se vyrobí chemikálie, které prosáknou do krevního oběhu, a s ironií pak sleduji sám sebe, jak v romantické iluzi svobodného rozhodnutí hledám partnerku na předání svých genů. Tělo je způsob, jakým DNA vytváří další DNA, mozek je vlhký počítač, jehož jediným úkolem je co nejvíce namnožit geny, které ho vytvořily, a to je vše – nakopírovat své geny do další generace, v příběhu člověka není nic víc skryto.
Náboženství v této perspektivě není než berličkou pro slabé, kteří nemají odvahu se podívat tváří v tvář naší vesmírné samotě, kteří by jinak neustáli absurditu své existence. Země je továrna bez tvůrců, pomalý chod strojů a nic víc. Voda vytažená teplem do mraků a padající nezúčastněně zpět, vypařování a déšť, znova a znova, rok co rok, miliony a miliony let, nahoru a dolů. Moji rodiče jsou tyto výrobní linky a pojízdné pásy evoluce, jsem výsledkem absurdně náhodného chemického procesu. Mohu přemýšlet o svém vzniku a příběhu, jehož jsem součástí – mám ale vůbec věřit své inteligenci, když jsem vznikl tak neinteligentními procesy? Mám věřit svému rozumu, když i tento rozum vytvořily náhodné a nerozumné síly?
A co moje bolest, když v noci úzkostí nemohu spát, má ona někde nějaký smysl? Je někde zapsána, zaznamenána, zvážena a naměřena, má nějakou hodnotu, trpím zbytečně, nebo ne? Nebo je to jen zkrátka bolest, přelévaní chemikálií v mozku, salvy elektrických potenciálů, nahodilé a beze smyslu, odehrávající se v mé lebce a bez jakéhokoli vztahu k vnějšku. Bolest, ze které zbude hromádka prachu?

PROČ ZE SVĚTA NEODEJÍT?

Základní otázka veškeré filozofie pak zní: je tu někde nějaký důvod, proč z tohoto světa neodejít, je zde důvod, proč Bohu, v něhož nevěřím, nevrátit vstupenku? Pokud po smrti nic není, odpadá pozdější odpovědnost, vždyť odejít z tohoto světa je jako odejít ze zakouřené místnosti. Byl jsem vržen do studeného a zmatečného světa a nebyl předem tázán, zda se chci narodit – do tohoto těla, země a doby, do tohoto slzavého údolí. Svou existenci vnímám jako vesmírnou nespravedlnost, kosmickou absurditu…

NEBESA NEJSOU ABSURDNÍ

Nevím, jak dobře a jak vůbec se těmto mým přátelům ateistům v tomto světě žije, a snad stojí za to společně domýšlet věci dál, snad stojí za to hledat a jít kus cesty společně. Ale věřím – a nemohu nevěřit – že nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha. Nebesa se nepřou, zda Bůh je, nebo není. Nebesa nejsou absurdní.

Zdroj: vira.cz/Texty/Clanky/Vytvorily-muj-rozum-nerozumne-a-sily, převzato z Katolického týdeníku (2012/48 27.11.2012 z článku Příběh vesmírného kočovníka)

Jubileum rozhlasu

Jubileum rozhlasu
Autor: Ivan Hoffman

Zítra tomu bude 90 let, co u nás začal pravidelně vysílat rozhlas. Z jedné strany už devadesát, měříme-li čas délkou lidského života. Z hlediska existence lidstva je to ovšem devadesát let pouhých. Rádio je takovou samozřejmostí, že si obtížně umíme představit, jak lidé mohli existovat bez něj, tedy bez průběžného přísunu aktuálních informací. S jistou nadsázkou lze říct, že právě absence rádia byla důvodem, proč se svět našich předků téměř neměnil, vše zůstávalo desítky i stovky let při starém.
Rádio se v čase neustále proměňuje, hlavně pokud jde o technologii. Mění se způsob záznamu zvuku i způsob jeho šíření. Díky mobilní komunikaci je dnešní rádio slyšet nejen všude, ale i odevšad. A mění se i forma, což si uvědomíme při poslechu archivních nahrávek. V dnešním rádiu se třeba na rozdíl od minulosti spěchá, je rychlé, věcné, na nic jako by nebyl čas, což kopíruje náš současný životní styl.
Současně ale rádio zůstává v mnoha ohledech stejné. Někdo, koho nevidíme, k nám promlouvá a my mu nasloucháme. Vše, co slyšíme, si představujeme. Proto se o rádiu říká, že má hezčí obrázky než televize, u které pro představivost není prostor. Na rádiu je pak pozoruhodné, jak dokonale přenáší emoce, anebo jak od poslechu bezpečně víme, zda je ten, kdo k nám mluví, upřímný anebo pouze něco předstírá. Rádio má pak stále vliv na veřejné mínění, i když ne takový jako kdysi. Rádií totiž stále přibývá a kromě těch, co soupeří o zájem posluchače v éteru, se rádia zabydlela na internetu. A právě internetu rádio vděčí za trvalý přísun čerstvé, svobodné krve. Jaké bude rádio budoucnosti, to dnes asi nikdo přesně neví. Že ale rádio přežije, víme bezpečně.

Skleněný dům

Zajímavou úvahu najdete na poslední straně dnešního E15...

Pro zvětšení stačí na obrázek "poklepat" myší...

Evropa zdola
Autor: Ivan Hoffman

Evropská občanská iniciativa je mechanismus, umožňující lidem v EU mluvit Evropské komisi do její agendy. Jedná se ovšem o mechanizmus stvořený politiky a ti jsou raději, když jim do jejich počínání občané nemluví. Tím lze vysvětlit, že se za rok, co tento mechanizmus funguje, nepodařilo žádné z dosavadních čtrnácti iniciativ splnit náročná byrokratická kritéria a přimět Evropskou komisi, aby se hlasem zdola zabývala.
Bylo by milé, kdyby jako první uspěla evropská iniciativa českého senátora Petra Šilara „Jen jeden čas". Předně by to byla oslava zdravého rozumu, neboť časem se bez jakéhokoli užitku hloupě šibuje z pouhé setrvačnosti. Také by to ale byla reklama na kreativní české evropanství.
Důvodů, proč Evropu budovat a tedy i ovlivňovat a napravovat zdola, je několik. Předně se tím do Evropy, sešněrované byrokraty může vracet demokratický duch. Evropané pak mají důvod pečovat zdola o vzájemné přátelství, neboť shora jim od politiků hrozí, že je tito proti sobě rozeštvou. A pak je zde ryze praktická zkušenost, že globální problémy vyžadují globální řešení. To je i případ nešvaru s posunováním času, který těžko lze vymýtit lokálně.
Občanský dialog napříč Evropou má ale význam i v případech, kdy se nakonec na některé iniciativě neshodneme. Podstatné je společně přemýšlet, naslouchat si, vzájemně se inspirovat. V době, kdy moderní způsoby manipulace činí občany snáze ovladatelnými, než byli kdysi ovladatelní násilím, je třeba myslet na sebeobranu. U člověka je nejpřirozenějším aktem sebeobrany používání mozku. Je čas se vracet k myšlení kritickému, nebýt nikomu za hlupáky. Máme v tom spojence, neboť všude v Evropě se začíná myslet zdola.

Jsem pro !!!

Hlavně nepodepisovat

Hlavně nepodepisovat
Autor: Ivan Hoffman

Zatímco se mobilní operátoři předhánějí v nabízení výhodných tarifů za neomezené volání a vzduchem poletují slogany o cenové válce či tarifové revoluci, spotřebitel neudělá chybu, když se nejprve zamyslí, jak je možné, že operátoři mohou ze dne na den své zboží nabídnout za polovic. Je to proto, že doteď účtovali ceny nekřesťanské. Společnosti, které klienty drasticky oškubávaly, je naivní brát jako přátelské a seriózní. Rozumnější bude podezíravě se pídit, co mají za lubem tentokrát.
Operátoři zlevňují volání, aby si udrželi zákazníky v situaci, kdy hrozí příchod konkurence. Zlevňuje služba, která v budoucnu nebude hlavním zdrojem zisku, vydělávat se bude na mobilním přenosu dat. A pak je tu nabídka výhodné ceny, upíše-li se spotřebitel na dva roky. Jenomže to co dnes vypadá jako dobrá cena, bude za dva roky cena zbytečně vysoká. Proto hlavní rada, kterou nabízejí nezávislí odborníci, zní: Nic operátorům nepodepisovat, k ničemu se neuvázat. Je to past!
Obecnější otázkou je, zda vůbec ještě má spotřebitel šanci vyjednat dobrou smlouvu, když konkurence je jen na oko a ve skutečnosti máme co do činění buďto s monopolem, anebo s kartelem. Platí to u volání, u elektřiny, plynu, je to stejné s benzínem, naftou či vodou.
Vše, co bylo privatizováno s odůvodněním, že spotřebitel bude profitovat z konkurenčního prostředí, se jakýmsi kouzlem prodraží, když v konkurenčním boji vyhraje nejsilnější. Když dnes experti radí nepodepisovat s operátory smlouvy na dva roky, neboť „ceny ještě budou klesat", mohou mít pravdu, ale také nemusí. Konkurence, která by kazila ceny, nedostane licenci a regulátor vždy půjde na ruku těm, které má regulovat.

Strach z Bostonu

Strach z Bostonu
Autor: Ivan Hoffman

Komu vadí lidé, kteří běží maraton? Samozřejmě nikomu. Stejně jako nikomu nevadí cestující v metru anebo diváci v kině. Na Bostonském maratonu lidé určitě neumírali kvůli tomu, že při běhu na dlouhé trati prokazovali svou vůli a vytrvalost.
Na lidi nevinné, mírumilovné a lidi hodné uznání se útočí se záměrem upoutat na něco pozornost anebo naopak od něčeho pozornost odvrátit. Kdo v Bostonu nastražoval bomby, činil tak proto, aby šokoval. Zda ale za snahou šokovat byla hluboká nenávist, zvrhlá zábava anebo nějaký zištný kalkul se zatím neví.
Masakr v Bostonu patří k těm tragédiím, které zůstanou nepochopitelné, i když se vyšetří. Nešlo o vraždu v afektu, ale o předem naplánovaný čin. U naplánovaných zločinů pak nejde jen o to, že bomby zabíjejí a mrzačí. Někdy se plánuje i to, kdo bude předmětem nenávisti, co se uzákoní v reakci na obecné ohrožení terorismem, anebo jaká bude následovat odveta.
Nejen že je o takových konspiracích a spiknutích spousta hollywoodských filmů, ale z historického zkoumání se co chvíli ukáže, že záminkou k nějaké válce či k omezení svobod byly pečlivě zinscenované hrůzy a padělané důkazy.
Smutek z Bostonu je dvojí. Je nám špatně při představě krveprolití v cíli maratonu, protože zmrzačit sportovce, který se vydal ze všech sil, je sadistické zvěrstvo. Pak je zde ale ještě smutek ze světa, ve kterém je stále těžší rozeznat, kdy vraždí fanatičtí teroristé a kdy to na vraždění teroristy má vypadat, neboť se to politicky či geopoliticky nějaké vlivné skupině hodí do krámu.
Kdekdo má zájem, abychom se necítili bezpečně. Kdekomu je vhod, když se bojíme, neboť takto jsme snáze ovladatelní. Nejen teroristy, kýmkoli.

Máte pravdu, pane Hoffmane, jen je otázka, zda každý takovýto komentář není vlastně jen dalším zrníčkem do skládačky, která naplňuje v posledním odstavci uvedený zájem, abychom se necítili bezpečně.

Drsná škola

Drsná škola aneb zítřejší E15 nabízí ke čtení...

---

---

Stačí kliknout, obrázek / text se zvětší...

Politická karta - rozuměj sKarta

Politická karta
Autor: Ivan Hoffman

Že se sociální karta stala kartou politickou, je zřejmé. Při včerejším vládním hlasování nešlo přehlédnout, že zachování sKarty si přeje pouze TOP 09. Vidíme, že nejde o koaliční projekt, nýbrž o sólo akci jedné partaje. Není těžké uhodnout, komu hrozí, že bude muset vracet provizi a kdo naopak s gustem pošle projekt ke dnu, neboť z něj stejně nic neměl. Kalousek sklízí, co zasel, když si nahlas dělal legraci z ODS a její Agendu 2014 glosoval jako chaotickou lidovou tvořivost. Humor to byl sice trefný, ale teď na vlastní průšvihy zůstane sám.
Hlavní problém s sKartou je průhledná vstřícnost vůči privátní bance, které politici přiklepli kontrolu nad tokem veřejných peněz. Vázat výplatu dávek (a podle původního záměru i důchodů) na povinné zřízení konta u jedné konkrétní banky je nepřijatelná šikana. Setrvávat pak na realizaci podezřelého a všeobecně kritizovaného projektu s tím, že se už nic nedá dělat, neboť to podepsal nějaký bývalý pan Šiška, momentálně stíhaný kvůli jiné kulišárně, je snad špatný vtip. Pokud banka investuje milióny do pofiderní akce domluvené s ministerským náměstkem, jde o riziko podnikání a neodpovědný hazard. Co Šiška podepsal, ať chce banka po něm.
Když se dva perou, směje se třetí a už bychom si zasloužili, abychom tím třetím jednou byli i my, občané. Existuje jistá šance, že si vládní strany budou vzájemně sabotovat kšefty, ve kterých nejedou spolu. Třeba tak budeme na poslední chvíli alespoň některých zvěrstev ušetřeni. Pro vládní strany ovšem jejich vzájemné schválnosti žádnou polehčující okolností nejsou. U voleb se většina občanů bude držet osvědčené praxe divokého západu „spolu chyceni, spolu oběšeni".

---

Ach ano. Znovu obehrané téma jedné příliš do očí bijící lumpárny.
Abych nezapomněl, v neděli to věšení na "václaváku" pár lidí chtělo. Kdy že se bude věšet? Myslím, že je v tomto státě už příliš moc lidí, kteří se rádi půjdou podívat a zatleskají. A nebudu se jim zas tak moc divit. I když to není postup dle mého gusta.
:-(

Františkova řeč

Františkova řeč
Autor: Ivan Hoffman

Velikonoční projev papeže Františka převyprávěly agentury tak, jakoby ani nebyla řeč o hlavní zprávě dne, totiž o vzkříšení Krista a vítězství Božího milosrdenství. Nebude v tom ale určitě snaha Františka cenzurovat.
Pro zpravodajce jsou politické aktuality pochopitelně atraktivnější, než rok co rok opakovaná radostná zvěst. Má se za to, že vzkříšení je věc notoricky známá, že je čímsi co už sotva někoho překvapí, na rozdíl na příklad od konstatování, že „svět je rozdělen chamtivosti těch, co se ženou za snadnými zisky". Do agenturních zpráv se rovněž vždy vejde papežova výzva k míru. Té by přitom nebylo zapotřebí, kdyby skutečně byla samozřejmostí velikonoční radostná zvěst…
Františkova řeč je srovnávána s projevy jeho předchůdců, analyzována a glosována. Všichni zaznamenali, že chybělo žehnání v desítkách jazyků a jak se zdá, nikdo si neztěžuje. Také se mluví o prostém, františkánském duchu obřadů nového papeže, který nápadně často zmiňuje lidi chudé. Tomuto papeži zdá se nepůjde o to, jak přivést lidi k církvi, ale jak církev přivést k lidem. Mluví-li se o otevírání církve okolnímu světu, míní se tím vlastně její náprava.
Je-li Františkovým krédem chudá církev pro chudé, je tu jeden zajímavý problém: Co bude s bohatými? Může se zdát, že u chudoby a bohatství jde o stav ducha. Bohatství jistě není hříchem, je ale strašlivým břemenem. Kristus učil, že spíše projde velbloud uchem jehly, než boháč do království nebeského. A kdo jiný by měl být v této věci arbitrem? Výzvou pro teology je posoudit, zda bohatství představuje břemeno pouze pro boháče, anebo rovněž zatěžuje církev. Paradoxně platí, že chudým bývá bohatá církev k ničemu.