Sobota na Máji

V podstatě jsem v tom málu, co na dovolené stíhám číst, čekal, tušil, že se objeví článek tohoto rázu, pod nějž bych se mohl též skoro podepsat...

Sobota na Máji
Romové, cikáni a českobudějovické cvičení novodobé Státní bezpečnosti

Než mi za tento článek vypálíte cejch, předkládám několik faktů z mého života. 1) Žil jsem mimo jiná města i ve Slaném, na Kladně a v Mostě, tedy v místech se zvýšenou multikulturní penetrací. 2) Moje první žena byla z poloviny Romka a kus svého mládí prožila v dětském domově. 3) Třikrát jsem držel v ruce palnou zbraň proti násilníkům. Dvakrát to byli bílí (vždy byl jen jeden) a jednou Romové (těch bylo ale šest). 4) V baráku, kde bydlíme, žijeme s cikánskou rodinou. Děti chodí do školy, zbytek rodiny pracuje. Kdokoli by jim chtěl ublížit kvůli tomu, že jsou cikáni, postavím se před ně a budu je chránit. 5) Většinu starších aut ke spokojenosti naší rodiny opravoval ve své soukromé autodílně cikán. 6) Opravu baráku prováděli z velké části cikáni. Řada bílých s nimi na šichtě by si mohla vzít příklad z kvality jejich práce. 7) Dlouhé roky jsem jako dobrovolník spolupracoval se správní radou Nadace Terezy Maxové při pomoci opuštěným dětem v dětských domovech a kojeneckých ústavech, kde drtivou většinu tvoří děti Romů. Začátek tedy máme za sebou. Znám Romy i cikány a není to totéž.
Nejsem salónní teoretik. Prožil jsem si to, o čem chci psát, na vlastní kůži, oči, sluch i čich. Od každého kus a to doslova. Můj závěr? Drtivou většinu Romů není možné integrovat do většinové společnosti. Kdo tvrdí opak, buď z teplé kanceláře neví, o čem je řeč, nebo žije pěkně daleko od nich a vidí je jen v cenzurovaných pořadech a zpravodajstvích v televizi, nebo prostě vědomě lže, protože z toho má osobní prospěch. Tato většina v minulosti nikdy integrovatelná nebyla. Dokud budou existovat státem dotované programy pro cca 500 tzv. romských neziskových organizací u nás a k tomu dokonce státní úřady a instituce, které si skrze uměle zaměstnané lidi udělaly ze systematické podpory existence rasismu vlastní byznys, můžeme na jakékoli přirozené a státem nevynucené žádoucí soužití zapomenout. Představa, že pečovatelský stát má ambici vyřešit mezilidské soužití násilím, přičemž mezi násilí nepatří zdaleka jen hrubá síla proti příslušníkům většinové společnosti, ale i legislativní systém regulací lidských životů obecně, je iracionální.
Téměř každý cikán, se kterým jsem kdy tuto otázku otevíral, mi férově řekl, že se stydí za dnešní Romy, a že jim jen dělají ostudu. Nikdo z nich nikdy nepotřeboval žádnou pomoc žádné romské organizace. Jo, téměř všichni prolezli jen základní školou a to s odřenýma ušima. Řada z nich jen školami zvláštními, jenže se naučili řemeslo v životě, prací a každodenní praxí. Nic umělého, nic dotacemi a státem podporovaného. A jejich děti jdou v jejich šlépějích. Prostě příklady táhnou. Jenže dejte těm Romům, o jejichž integraci se státně staráme, jako příklad jim v absolutní většině neznámou vysokoškolskou výjimku v kravatě z jejich řad (která téměř jistě stejně nikdy v ghetu nevyrůstala), nebo na fotkách usměvavou partu uměle zaměstnaných Romů v neziskovkách na cokoli. Jako marketingový produkt je to super, když chcete další dotace, ale jinak je to k ničemu.
Většina lidí ve věznicích jsou Romové. Jistě můžete oprávněně namítnout, že větší finanční škody na veřejném majetku páchají tzv. bílé límečky, a budete mít pravdu. Jenže tahle trestná činnost vyžaduje už poměrně velký kus sofistikovaného chování a znalostí, což je velmi pravděpodobně důvod, proč Romové setrvávají v kategorii trestné činnosti proti zdraví a soukromému majetku násilné povahy. Většina dětí v dětských domovech a kojeneckých ústavech jsou také Romové. A zde se jich musím zastat, protože za tento stav si můžeme sami. Naše sociální politika v oblasti odebírání dětí z rodin by se mohla stát odstrašujícím příkladem pro zbytek světa. Odebrat, zpřetrhat vazby násilím a převychovat. To je osud mnoha dětí, se kterými jsem se měl možnost v dětských domovech setkat, ačkoli mohly žít v původních rodinách. Ty se však nevešly do škatulek sociálních pracovníků, takže dítě, které jinak žilo v naprosté pohodě a úměrně svému sociálnímu prostředí, avšak nemělo na nohách boty a v pokoji jich spalo šest, skončilo v děcáku. Podívejte se na statistiky páchání trestné činnosti těmito dětmi z dětských domovů po jejich odchodu. Bude vám jasné, že ani tato plošná a systémová státní převýchova odmala prostě nefunguje.
Jediným možným řešením uměle nastavené tzv. romské problematiky je nechat Romy žít a nikam je uměle nezačleňovat. Stejně jako každého z nás je praštit okamžitě přes prsty, jakmile poruší zákon, stejně jako každého z nás je individuálně (nikoli plošně!) podpořit, když budou oni sami chtít a prokážou tah na branku. Skláním se před jejich talentem na muziku a tanec. Respektuji jejich rodinné vazby, když drží pospolu. Jenže těch tradičních, které garantovaly úctu ke starším a tím i do jisté míry pořádek mezi nimi, když šlo do tuhého, už je velmi málo, protože jsme je my bílí zpřetrhali. Naučili jsme Romy skrze integrační snahy to nejhorší, co v nás je. Naučili jsme je apatii a odklonu od principu skutečného rodinného soužití, naučili jsme je neúctě k autoritám, a ve své podstatě jsme je popřením evoluce a jejím umělým ohnutím vehnali do jakési podoby demokracie, na kterou nebyli připraveni, stejně jako na ni nebyli připraveni občané ve státech Arabského jara. Proč to sem tahám? Neblbněte a podívejte se na mentalitu. Mají blíž k nim, než k nám.
Nemohu si také odpustit komentář k policejním zásahům v Českých Budějovicích. Jak vidno, jsou jisté státní postupy, které se nemění se změnou režimu. Represivní složky v plné polní, vrtulníky, vodní děla, koně, sloužící jako psychologická pomůcka pro uvědomění si, kdo je tu pán nad situací, ale také za demonstranty převlečení tajní, kteří na vás skočí ze zálohy, aniž byste to čekali. Na těch záběrech z Budějovic mi už chybí jenom červená růže, zastrčená někým z lidí na náměstí za policejní plastový štít… Máme rok 2013 a naše policie, kterou si platíme z daní, aby nás chránila a pomáhala nám, nechala na náměstí vejít tisícovku lidí, aby pak uzavřela všechny přístupové cesty a občany, z nichž naprosté minimum by snad i šlo označit politicky korektním měřítkem za ´extremisty´, pouštěla po skupinkách ven, až když ona uznala za vhodné. Místní politici ohodnotili zákrok policie jako profesionální. Zřejmě na videích přehlédli ty "drobné" malé do žeber teleskopem a do obličejů cestou při zadržení některých demonstrujících, přehlédli cílené údery koleny zasahujících policistů do zátylku, aby obličej zadrženého ochutnal asfalt pěkně z blízka, neslyšeli slova z úst policistů, která si s těmi od demonstrantů téměř mohla podat ruce, na adresu občanů stojících opodál, neviděli naprosto neprofesionální gesta zaťatých policejních pěstí na pažích, držených druhou rukou v ohnutém předloktí. Do háje, příště tam pojedu taky.
Tohle nebyl profesionálně zvládnutý zákrok policie, tedy pokud se máme prsit demokracií. Tohle byl normální tvrdý trénink, jak zvládnout občanské nepokoje, až lidé přestanou sedět na zadku a kecat u piva a znovu vyrazí do ulic, protože měli v roce 1989 úplně jinou představu. Estébácké metody při zásazích policie jen naštvou zbytek těch, co zatím zůstali doma, a jejich důvody nebudou mít s tzv. romskou problematikou nic společného. A přitom stačilo tak málo. Stačilo roky nebagatelizovat pravidelná oznámení o soužití na sídlišti Máj, stačilo průběžné poctivé vymáhání zákona (absolutně nerozumím, co to znamená "nulová tolerance" v jiných místech naší země s podobnými problémy – to by snad měl být standard bez rozdílu barvy kůže), stačilo vidět, poslouchat a nevykašlat se na pravidelná každodenní dílčí řešení přímo v místě, místo vysedávání policejních hlídek v autě při průjezdu kolem.
A tak mě ještě napadá… znáte někoho z těch, kdo jsou každou chvíli v televizi, a kdo se zabývá tzv. romskou problematikou a zároveň bydlí v podobné lokalitě? Dejte mi, prosím, když tak vědět. Rád bych s ním udělal rozhovor na blog. Já ho nenašel a fakt jsem se snažil. Víte, někoho, kdo to má opravdu odžité na vlastní kůži, oči, sluch i čich, když už to chce ´řešit´, a ještě k tomu není placený z daní a dotací. Prostě někdo, kdo to dělá pro věc. Někoho, kdo jde skutečným přirozeným příkladem…
(František Matějka, NP)