Palachovo břemeno

Lze k tématu v krátkosti něco předeslat?
V roce 89 jsem na Václaváku, co na Václaváku, jen u výstupu z metra, dostal pendrekem, bylo mi 18, zahnali mne zpět do metra, vůbec jsem nechápal, proč tam ti maníci s přilbami a pendreky jsou...
Již tenkrát jsem ale dávno znal písničky Karla Kryla a všemožně se snažil porozumět tomu pokřivenému režimu, v němž sice každý, kdo chtěl, měl práci, ale zase si o ní moc rozhodovat a vybírat nemohl...
Takže jsem věřil, že Palachovy ideály budou v následujících letech realizovány. Jenže realita se od toho idealismu zase začala vzdalovat.
A dnes? "Jak mi tak docházejí síly ... ztrácím víru ..." Podaří se mně ještě něčím přispět ke změně společnosti? Nebo už se spokojím s tím, že vychovám co nejlépe své děti a budu doufat, že společnost se zlepší právě tím, že nastoupí nová generace? My, Husákovi děti, jsme přece jen pokřiveným režimem hodně poskvrněni - a neříkejte, že jste v listopadu 89 vše z minula odhodili a začali znovu, to nelze! ...

Palachovo břemeno
Autor: Ivan Hoffman

Lidí, schopných oběti, jakou přinesl Jan Palach, byl vždy mizivý počet. Hodně ale bylo a je lidí, kteří Palachovi porozuměli a pro které se stal hrdinou. V roce 1969 bylo u nás většině lidí jasné, že se naděje na svobodnější a otevřenější společnost nenaplní. V atmosféře, kdy se už lidé smiřovali s okupací, ohýbali hřbet a hleděli si svého, rozhodl se Jan Palach obětováním vlastního života vytrhnout národ z letargie.
Všeobecná rezignace se tenkrát změnila na všeobecné zděšení a nesmírný smutek. V příštích letech se zdálo, že Palachův čin byl zbytečný, neboť nezměnil realitu. Ve skutečnosti byl národ Palachovou obětí tak silně zasažen, že se z toho nikdy nevzpamatoval a kdesi hluboko v něm Palachova živá pochodeň hoří dodnes.
Jan Palach nebyl sebevrah. Určitě ne ve smyslu zoufalce, který nemá sílu žít. Síla jeho činu spočíval v tom, že si byl vědom hodnoty života a vzdal se ho u vědomí, že nic cennějšího obětovat nelze. Svým činem stanovil hodnotu svobody. Lidem, pro které se Jan Palach stal hrdinou, nezbylo než žít s vědomím, že život v nesvobodě v tom absolutním smyslu nemá cenu. Národ si tedy nesl a vlastně dodnes nese na zádech břemeno, které mu před pětačtyřiceti lety naložil student, který odmítl život ve lži a nesvobodě.
Vzpomínání na Jana Palacha samozřejmě neprovází jenom úcta a obdiv. Jsou zde i lidé, kteří mají pocit, že jeho odkaz je přeceňován či zneužit. Kdo se ovšem do Palachova příběhu ponoří hlouběji, musí shledat v jeho motivech něco univerzálního, platného za jakéhokoli režimu a aktuálního i dnes. Palach nebyl antikomunista, nebyl ani kapitalista. Byl idealistou. Věřil, že lepší svět je možný a závisí to na nás.

Konstruktivní prezident

Za pozitivně napsanou glosu budou jistě mnozí v komentářích pod textem na serveru denik.cz kritizovat, ale já mohu směle napsat: s touto glosou se ztotožňuje celá posádka mého vozu, tak jak jezdíme do práce, shodli jsme se na podobném názoru hned v pátek po prezidentově projevu :-)

Konstruktivní prezident
Autor: Ivan Hoffman

Prezident Zeman oznámil termíny, ve kterých jmenuje premiéra a vládu, čímž rozptýlil spekulace, že se snad snaží vzniku vlády zabránit. Prezident vznikající koalici respektuje, navíc je spokojen s koaliční smlouvou, byť příliš nevěří, že na splnění ambiciózních slibů budou peníze. Vztahy mezi prezidentem a jeho politickými partnery jsou profesionálně korektní, spíše ovšem chladné než vřelé. Miloš Zeman si drží odstup a dává politikům najevo, že se nespokojí s pouze formálním plněním svých povinností. Z pilnosti se míní zabývat i tím, čím by se trápit nemusel a co jeho předchůdci neřešili.
Především jde o jmenování ministrů, se kterými si chce prezident, než je jmenuje, popovídat a zjistit, co je to za lidi a jakou mají o svém ministrování představu. Pohovory tohoto typu nemohou ublížit. Pokud si někdo troufne sloužit jako ministr nám, občanům bude pro něj hračka dát o tom řeč s prezidentem. A pokud prezident zjistí, že se premiér a koaliční strany chystají učinit ministrem nevhodného člověka, nepochybně by to v zájmu všech, tedy politiků i občanů měl zmínit. Takový Klaus to pravda nedělal, ale podle toho i Nečasova vláda vypadala a dopadla.
Co Zemanovi jeho kritici vyčítají jako snahu uzurpovat pro sebe nepatřičně moc, lze brát i tak, že prezident zkouší držet nad politiky svého druhu dozor. V praxi nic nenasvědčuje tomu, že by se u nás měnil systém z parlamentního na prezidentský. Spekulace o tom jsou pouze básnickou licencí různých komentátorů a blogerů. Škody pak svým nekompetentním a někdy i nezákonným jednáním způsobují ministři a premiéři, nikoli prezident. Dohlédne-li tedy Zeman na Sobotku s Babišem, nebude to na škodu.