Tři odkazy

Nabízím tři odkazy na články, k nimž se snad i já ještě vrátím...

• Naše průměrnost (glosa Ivana Hoffmana k tématu školství a vzdělanost)
  
  
• Neruším? (fejeton Ondřeje Neffa k etice užívání mobilních telefonů)
  
  
• Bitva o cigarety (úvodník Ondřeje Neffa na téma zlozvyku kouření)

Sobota na Máji

V podstatě jsem v tom málu, co na dovolené stíhám číst, čekal, tušil, že se objeví článek tohoto rázu, pod nějž bych se mohl též skoro podepsat...

Sobota na Máji
Romové, cikáni a českobudějovické cvičení novodobé Státní bezpečnosti

Než mi za tento článek vypálíte cejch, předkládám několik faktů z mého života. 1) Žil jsem mimo jiná města i ve Slaném, na Kladně a v Mostě, tedy v místech se zvýšenou multikulturní penetrací. 2) Moje první žena byla z poloviny Romka a kus svého mládí prožila v dětském domově. 3) Třikrát jsem držel v ruce palnou zbraň proti násilníkům. Dvakrát to byli bílí (vždy byl jen jeden) a jednou Romové (těch bylo ale šest). 4) V baráku, kde bydlíme, žijeme s cikánskou rodinou. Děti chodí do školy, zbytek rodiny pracuje. Kdokoli by jim chtěl ublížit kvůli tomu, že jsou cikáni, postavím se před ně a budu je chránit. 5) Většinu starších aut ke spokojenosti naší rodiny opravoval ve své soukromé autodílně cikán. 6) Opravu baráku prováděli z velké části cikáni. Řada bílých s nimi na šichtě by si mohla vzít příklad z kvality jejich práce. 7) Dlouhé roky jsem jako dobrovolník spolupracoval se správní radou Nadace Terezy Maxové při pomoci opuštěným dětem v dětských domovech a kojeneckých ústavech, kde drtivou většinu tvoří děti Romů. Začátek tedy máme za sebou. Znám Romy i cikány a není to totéž.
Nejsem salónní teoretik. Prožil jsem si to, o čem chci psát, na vlastní kůži, oči, sluch i čich. Od každého kus a to doslova. Můj závěr? Drtivou většinu Romů není možné integrovat do většinové společnosti. Kdo tvrdí opak, buď z teplé kanceláře neví, o čem je řeč, nebo žije pěkně daleko od nich a vidí je jen v cenzurovaných pořadech a zpravodajstvích v televizi, nebo prostě vědomě lže, protože z toho má osobní prospěch. Tato většina v minulosti nikdy integrovatelná nebyla. Dokud budou existovat státem dotované programy pro cca 500 tzv. romských neziskových organizací u nás a k tomu dokonce státní úřady a instituce, které si skrze uměle zaměstnané lidi udělaly ze systematické podpory existence rasismu vlastní byznys, můžeme na jakékoli přirozené a státem nevynucené žádoucí soužití zapomenout. Představa, že pečovatelský stát má ambici vyřešit mezilidské soužití násilím, přičemž mezi násilí nepatří zdaleka jen hrubá síla proti příslušníkům většinové společnosti, ale i legislativní systém regulací lidských životů obecně, je iracionální.
Téměř každý cikán, se kterým jsem kdy tuto otázku otevíral, mi férově řekl, že se stydí za dnešní Romy, a že jim jen dělají ostudu. Nikdo z nich nikdy nepotřeboval žádnou pomoc žádné romské organizace. Jo, téměř všichni prolezli jen základní školou a to s odřenýma ušima. Řada z nich jen školami zvláštními, jenže se naučili řemeslo v životě, prací a každodenní praxí. Nic umělého, nic dotacemi a státem podporovaného. A jejich děti jdou v jejich šlépějích. Prostě příklady táhnou. Jenže dejte těm Romům, o jejichž integraci se státně staráme, jako příklad jim v absolutní většině neznámou vysokoškolskou výjimku v kravatě z jejich řad (která téměř jistě stejně nikdy v ghetu nevyrůstala), nebo na fotkách usměvavou partu uměle zaměstnaných Romů v neziskovkách na cokoli. Jako marketingový produkt je to super, když chcete další dotace, ale jinak je to k ničemu.
Většina lidí ve věznicích jsou Romové. Jistě můžete oprávněně namítnout, že větší finanční škody na veřejném majetku páchají tzv. bílé límečky, a budete mít pravdu. Jenže tahle trestná činnost vyžaduje už poměrně velký kus sofistikovaného chování a znalostí, což je velmi pravděpodobně důvod, proč Romové setrvávají v kategorii trestné činnosti proti zdraví a soukromému majetku násilné povahy. Většina dětí v dětských domovech a kojeneckých ústavech jsou také Romové. A zde se jich musím zastat, protože za tento stav si můžeme sami. Naše sociální politika v oblasti odebírání dětí z rodin by se mohla stát odstrašujícím příkladem pro zbytek světa. Odebrat, zpřetrhat vazby násilím a převychovat. To je osud mnoha dětí, se kterými jsem se měl možnost v dětských domovech setkat, ačkoli mohly žít v původních rodinách. Ty se však nevešly do škatulek sociálních pracovníků, takže dítě, které jinak žilo v naprosté pohodě a úměrně svému sociálnímu prostředí, avšak nemělo na nohách boty a v pokoji jich spalo šest, skončilo v děcáku. Podívejte se na statistiky páchání trestné činnosti těmito dětmi z dětských domovů po jejich odchodu. Bude vám jasné, že ani tato plošná a systémová státní převýchova odmala prostě nefunguje.
Jediným možným řešením uměle nastavené tzv. romské problematiky je nechat Romy žít a nikam je uměle nezačleňovat. Stejně jako každého z nás je praštit okamžitě přes prsty, jakmile poruší zákon, stejně jako každého z nás je individuálně (nikoli plošně!) podpořit, když budou oni sami chtít a prokážou tah na branku. Skláním se před jejich talentem na muziku a tanec. Respektuji jejich rodinné vazby, když drží pospolu. Jenže těch tradičních, které garantovaly úctu ke starším a tím i do jisté míry pořádek mezi nimi, když šlo do tuhého, už je velmi málo, protože jsme je my bílí zpřetrhali. Naučili jsme Romy skrze integrační snahy to nejhorší, co v nás je. Naučili jsme je apatii a odklonu od principu skutečného rodinného soužití, naučili jsme je neúctě k autoritám, a ve své podstatě jsme je popřením evoluce a jejím umělým ohnutím vehnali do jakési podoby demokracie, na kterou nebyli připraveni, stejně jako na ni nebyli připraveni občané ve státech Arabského jara. Proč to sem tahám? Neblbněte a podívejte se na mentalitu. Mají blíž k nim, než k nám.
Nemohu si také odpustit komentář k policejním zásahům v Českých Budějovicích. Jak vidno, jsou jisté státní postupy, které se nemění se změnou režimu. Represivní složky v plné polní, vrtulníky, vodní děla, koně, sloužící jako psychologická pomůcka pro uvědomění si, kdo je tu pán nad situací, ale také za demonstranty převlečení tajní, kteří na vás skočí ze zálohy, aniž byste to čekali. Na těch záběrech z Budějovic mi už chybí jenom červená růže, zastrčená někým z lidí na náměstí za policejní plastový štít… Máme rok 2013 a naše policie, kterou si platíme z daní, aby nás chránila a pomáhala nám, nechala na náměstí vejít tisícovku lidí, aby pak uzavřela všechny přístupové cesty a občany, z nichž naprosté minimum by snad i šlo označit politicky korektním měřítkem za ´extremisty´, pouštěla po skupinkách ven, až když ona uznala za vhodné. Místní politici ohodnotili zákrok policie jako profesionální. Zřejmě na videích přehlédli ty "drobné" malé do žeber teleskopem a do obličejů cestou při zadržení některých demonstrujících, přehlédli cílené údery koleny zasahujících policistů do zátylku, aby obličej zadrženého ochutnal asfalt pěkně z blízka, neslyšeli slova z úst policistů, která si s těmi od demonstrantů téměř mohla podat ruce, na adresu občanů stojících opodál, neviděli naprosto neprofesionální gesta zaťatých policejních pěstí na pažích, držených druhou rukou v ohnutém předloktí. Do háje, příště tam pojedu taky.
Tohle nebyl profesionálně zvládnutý zákrok policie, tedy pokud se máme prsit demokracií. Tohle byl normální tvrdý trénink, jak zvládnout občanské nepokoje, až lidé přestanou sedět na zadku a kecat u piva a znovu vyrazí do ulic, protože měli v roce 1989 úplně jinou představu. Estébácké metody při zásazích policie jen naštvou zbytek těch, co zatím zůstali doma, a jejich důvody nebudou mít s tzv. romskou problematikou nic společného. A přitom stačilo tak málo. Stačilo roky nebagatelizovat pravidelná oznámení o soužití na sídlišti Máj, stačilo průběžné poctivé vymáhání zákona (absolutně nerozumím, co to znamená "nulová tolerance" v jiných místech naší země s podobnými problémy – to by snad měl být standard bez rozdílu barvy kůže), stačilo vidět, poslouchat a nevykašlat se na pravidelná každodenní dílčí řešení přímo v místě, místo vysedávání policejních hlídek v autě při průjezdu kolem.
A tak mě ještě napadá… znáte někoho z těch, kdo jsou každou chvíli v televizi, a kdo se zabývá tzv. romskou problematikou a zároveň bydlí v podobné lokalitě? Dejte mi, prosím, když tak vědět. Rád bych s ním udělal rozhovor na blog. Já ho nenašel a fakt jsem se snažil. Víte, někoho, kdo to má opravdu odžité na vlastní kůži, oči, sluch i čich, když už to chce ´řešit´, a ještě k tomu není placený z daní a dotací. Prostě někdo, kdo to dělá pro věc. Někoho, kdo jde skutečným přirozeným příkladem…
(František Matějka, NP)

Nekončící práce

Díky, pane Neffe, za rozum a Vaši práci!

FEJETON: Nekončící práce

Jsem moc rád, že mě nikdo nikdy nezval do rubriky Never more týdeníku Reflex, jaksi se zdráhám vynášet nějaké soudy ba odsudky. Někdy mně ale škube ruka a tentokrát opravdu doškubla, až dopravila prsty ke klávesnici. Moderátorka Nočního Mikrofóra Dvojky Českého rozhlasu by mohla na novinářské škole figurovat jako odstrašující příklad, jak se talk show nemá dělat. Posluchač je zvědavý na hosta a ne na moderátora a už vůbec není zvědavý na jeho plácání a žvanění. Janu Krausovi to prochází, protože žvaní pro některý vkus zábavně a pořád ještě se nachází dost pošetilců, kteří si myslí, že zvednou svou prestiž, když vystrčí hlavu do bedny. Žvanění a plácání Terezy PokornéHerz je ale hrubě za hranicí vkusu a soudnosti. Ale ani to by mě nepřimělo k doškubnutí ruky na klávesnici, kdyby si tato selfpromotérka nevzala minulé pondělí do prádla mého dlouholetého přítele a kolegu Romana Lipčíka. Zřejmě její fluidum na Romana zapůsobilo tak, že i on začal hloupě plácat a žvanit.
On se totiž Roman k mému úžasu v podstatě začal omlouvat za to, že pracoval dvacet let v Mladém světě a začal vykládat, že Mladý svět byl zástěrka bolševického režimu, jakási maskovací mlha zakrývající podstatu věci, přičemž onou podstatou byl bohapustý útlak. Nutno ovšem dodat, že paní PokornáHerz se snažila Romanovi tuto pitomost vyvrátit a oponovala mu, aspoň za tu snahu dík.
Samozřejmě Mlaďák mohl fungovat, jak fungoval, protože to bolševici tolerovali. Jenže oni to tolerovat museli, protože ani oni si nemohli dovolit lidi zahnat úplně do kouta.
V terezínském ghettu taky fungoval Freizeitgestaltung a pod jeho pokličkou malíři malovali a herci hráliamuzikanti muzicírovali. Měl by se snad některý z nich omlouvat za to, že hrál na housle?
Bolševický režim, a dnes je to pětašedesát let, co byl oficiálně zpečetěn, neoficiálně začal hned po obsazení větší části České republiky Stalinovou armádou, tady trval pětačtyřicet let. Roman, stejně jako já, jsme se v těch podmínkách narodili, vyrůstali, dospěli a později i pracovali. Kdyby všichni občané tohoto státu tak málo pomáhali režimu jako Roman Lipčík, režim by nevydržel ani týden. Opravuji - vydržel by, protože Rusko tehdy mělo dost agresivního sebevědomí, aby odpor potlačilo vojensky. Jakmile to sebevědomí ztratilo, režim se zhroutil -amimo jiné i proto, že si obyvatelé zachovali rozum a soudnost. Také Mladý svět na tom měl zásluhu a je jedno, že podléhal rudému Freizeitgestaltungu. Také Roman Lipčík se na tom podílel. Takže, jak se říká přes média, svému příteli vzkazuji: neomlouvej se, buď hrdý na to, co jsi dělal. Je dobře, že byl Mladý svět. Je dobře, že bylo Divadlo Semafor, Divadlo Na zábradlí, že žili a tvořili Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem, že točili filmy Jiří Menzel a Věra Chytilová, že Bohumil Hrabal a Ota Pavel vyprávěli příběhy a že desetitisíce dnes už neznámých lidí v tisících Freizeitgestaltunzích po celé zemi udržovaly lidi při zdravém rozumu. Což je nekončící práce, a proto píšu tyto řádky.
LN, 25.2.2013, Ondřej Neff

Zpravodajská hodnota Dvořákova popelníčku

Zpravodajská hodnota Dvořákova popelníčku
Autor: Ivan Brezina

Česká televize šikanuje nejmenovaného technika, který údajně vynesl na veřejnost záběry motajícího se a padajícího Miloše Zemana (viz). Tlačí ho k výpovědi dohodou, ačkoli obecným posláním médií je zveřejňovat všechno, co má zpravodajskou hodnotu. A vrávorající a padající budoucí prezident zpravodajskou hodnotu bezesporu má. Právem veřejnosti je přece vědět, že člověk, který má sedět na Hradě, se neudrží na vlastních nohou. Záměrně se přitom nepouštím do spekulací, co Zemanovo motání a padání způsobilo.
Ještě větší zpravodajskou hodnotu pak má Zemanův výrok: "Takže, pane řediteli, kde máme popelníček?" Budoucí prezident v něm na sebe prozrazuje, že je bezohledný hulvát bez úcty k pravidlům. V budově České televize je totiž kouření zakázáno a jen bezohledný hulvát bez úcty k pravidlům si zapaluje tam, kde se to nesmí.
Největší zpravodajskou hodnotu má ale odpověď generálního ředitele ČT Petra Dvořáka: "Už jsem pro něj poslal." Tohle je skutečný skandál, šokující informační esence celé události, která by neměla zůstat nepovšimnuta. Dvořák tím totiž mezi řádky říká: "Pravidla a vyhlášky platí jen pro obyčejné kmány. Zeman stojí nad pravidly a v České televizi si může dělat, co chce. Já a moji zaměstnanci nejsme sebevědomí veřejnoprávní novináři, ale Zemanovi uctiví slouhové, kteří před ním kdykoli ohnou hřbet." Chybí už jen, aby přitom Dvořák poníženě žmoulal v ruce čepici a červenal se a potil posvátným vzrušením, že osobně potkal Pana prezidenta.
Kdyby Dvořák nebyl servilní zbabělec, ale sebevědomý ředitel České televize, řekl by: "Pane Zemane, tady se nekouří. Pokud si chcete zapálit, laskavě odejděte před budovu." Dvořákovo podlézavé chování naznačuje, že Česká televize půjde novému prezidentovi "na ruku" i mediálně. Nebude k němu kritická, nebude ho hlídat, nebude informovat o jeho chybách a přešlapech. Nabídkou popelníčku prostě rezignuje na základní funkci, kterou by veřejnoprávní médium mělo plnit.
Ve standardně fungující západní demokracii by záběry padajícího a kouřícího Zemana zveřejnil hlavní zpravodajský pořad České televize. Anebo by aspoň technik, který video vynesl, nebyl skandálně vyhazován. S malou nadsázkou totiž ten technik stojí na stejné pozici jako novináři, kteří v roce 1972 zveřejnili aféru Watergate. V Česku ho ale vedení ČT vydírá, tlačí ke zdi a nutí podepisovat výpověď dohodou. Dvořákův popelníček tak ukazuje, že spíš než Americe jsme blíž Bělorusku, Kubě a Severní Koreji.