Skleněný dům

Zajímavou úvahu najdete na poslední straně dnešního E15...

Pro zvětšení stačí na obrázek "poklepat" myší...

Evropa zdola
Autor: Ivan Hoffman

Evropská občanská iniciativa je mechanismus, umožňující lidem v EU mluvit Evropské komisi do její agendy. Jedná se ovšem o mechanizmus stvořený politiky a ti jsou raději, když jim do jejich počínání občané nemluví. Tím lze vysvětlit, že se za rok, co tento mechanizmus funguje, nepodařilo žádné z dosavadních čtrnácti iniciativ splnit náročná byrokratická kritéria a přimět Evropskou komisi, aby se hlasem zdola zabývala.
Bylo by milé, kdyby jako první uspěla evropská iniciativa českého senátora Petra Šilara „Jen jeden čas". Předně by to byla oslava zdravého rozumu, neboť časem se bez jakéhokoli užitku hloupě šibuje z pouhé setrvačnosti. Také by to ale byla reklama na kreativní české evropanství.
Důvodů, proč Evropu budovat a tedy i ovlivňovat a napravovat zdola, je několik. Předně se tím do Evropy, sešněrované byrokraty může vracet demokratický duch. Evropané pak mají důvod pečovat zdola o vzájemné přátelství, neboť shora jim od politiků hrozí, že je tito proti sobě rozeštvou. A pak je zde ryze praktická zkušenost, že globální problémy vyžadují globální řešení. To je i případ nešvaru s posunováním času, který těžko lze vymýtit lokálně.
Občanský dialog napříč Evropou má ale význam i v případech, kdy se nakonec na některé iniciativě neshodneme. Podstatné je společně přemýšlet, naslouchat si, vzájemně se inspirovat. V době, kdy moderní způsoby manipulace činí občany snáze ovladatelnými, než byli kdysi ovladatelní násilím, je třeba myslet na sebeobranu. U člověka je nejpřirozenějším aktem sebeobrany používání mozku. Je čas se vracet k myšlení kritickému, nebýt nikomu za hlupáky. Máme v tom spojence, neboť všude v Evropě se začíná myslet zdola.

Jsem pro !!!

Hlavně nepodepisovat

Hlavně nepodepisovat
Autor: Ivan Hoffman

Zatímco se mobilní operátoři předhánějí v nabízení výhodných tarifů za neomezené volání a vzduchem poletují slogany o cenové válce či tarifové revoluci, spotřebitel neudělá chybu, když se nejprve zamyslí, jak je možné, že operátoři mohou ze dne na den své zboží nabídnout za polovic. Je to proto, že doteď účtovali ceny nekřesťanské. Společnosti, které klienty drasticky oškubávaly, je naivní brát jako přátelské a seriózní. Rozumnější bude podezíravě se pídit, co mají za lubem tentokrát.
Operátoři zlevňují volání, aby si udrželi zákazníky v situaci, kdy hrozí příchod konkurence. Zlevňuje služba, která v budoucnu nebude hlavním zdrojem zisku, vydělávat se bude na mobilním přenosu dat. A pak je tu nabídka výhodné ceny, upíše-li se spotřebitel na dva roky. Jenomže to co dnes vypadá jako dobrá cena, bude za dva roky cena zbytečně vysoká. Proto hlavní rada, kterou nabízejí nezávislí odborníci, zní: Nic operátorům nepodepisovat, k ničemu se neuvázat. Je to past!
Obecnější otázkou je, zda vůbec ještě má spotřebitel šanci vyjednat dobrou smlouvu, když konkurence je jen na oko a ve skutečnosti máme co do činění buďto s monopolem, anebo s kartelem. Platí to u volání, u elektřiny, plynu, je to stejné s benzínem, naftou či vodou.
Vše, co bylo privatizováno s odůvodněním, že spotřebitel bude profitovat z konkurenčního prostředí, se jakýmsi kouzlem prodraží, když v konkurenčním boji vyhraje nejsilnější. Když dnes experti radí nepodepisovat s operátory smlouvy na dva roky, neboť „ceny ještě budou klesat", mohou mít pravdu, ale také nemusí. Konkurence, která by kazila ceny, nedostane licenci a regulátor vždy půjde na ruku těm, které má regulovat.

Strach z Bostonu

Strach z Bostonu
Autor: Ivan Hoffman

Komu vadí lidé, kteří běží maraton? Samozřejmě nikomu. Stejně jako nikomu nevadí cestující v metru anebo diváci v kině. Na Bostonském maratonu lidé určitě neumírali kvůli tomu, že při běhu na dlouhé trati prokazovali svou vůli a vytrvalost.
Na lidi nevinné, mírumilovné a lidi hodné uznání se útočí se záměrem upoutat na něco pozornost anebo naopak od něčeho pozornost odvrátit. Kdo v Bostonu nastražoval bomby, činil tak proto, aby šokoval. Zda ale za snahou šokovat byla hluboká nenávist, zvrhlá zábava anebo nějaký zištný kalkul se zatím neví.
Masakr v Bostonu patří k těm tragédiím, které zůstanou nepochopitelné, i když se vyšetří. Nešlo o vraždu v afektu, ale o předem naplánovaný čin. U naplánovaných zločinů pak nejde jen o to, že bomby zabíjejí a mrzačí. Někdy se plánuje i to, kdo bude předmětem nenávisti, co se uzákoní v reakci na obecné ohrožení terorismem, anebo jaká bude následovat odveta.
Nejen že je o takových konspiracích a spiknutích spousta hollywoodských filmů, ale z historického zkoumání se co chvíli ukáže, že záminkou k nějaké válce či k omezení svobod byly pečlivě zinscenované hrůzy a padělané důkazy.
Smutek z Bostonu je dvojí. Je nám špatně při představě krveprolití v cíli maratonu, protože zmrzačit sportovce, který se vydal ze všech sil, je sadistické zvěrstvo. Pak je zde ale ještě smutek ze světa, ve kterém je stále těžší rozeznat, kdy vraždí fanatičtí teroristé a kdy to na vraždění teroristy má vypadat, neboť se to politicky či geopoliticky nějaké vlivné skupině hodí do krámu.
Kdekdo má zájem, abychom se necítili bezpečně. Kdekomu je vhod, když se bojíme, neboť takto jsme snáze ovladatelní. Nejen teroristy, kýmkoli.

Máte pravdu, pane Hoffmane, jen je otázka, zda každý takovýto komentář není vlastně jen dalším zrníčkem do skládačky, která naplňuje v posledním odstavci uvedený zájem, abychom se necítili bezpečně.

Drsná škola

Drsná škola aneb zítřejší E15 nabízí ke čtení...

---

---

Stačí kliknout, obrázek / text se zvětší...

Politická karta - rozuměj sKarta

Politická karta
Autor: Ivan Hoffman

Že se sociální karta stala kartou politickou, je zřejmé. Při včerejším vládním hlasování nešlo přehlédnout, že zachování sKarty si přeje pouze TOP 09. Vidíme, že nejde o koaliční projekt, nýbrž o sólo akci jedné partaje. Není těžké uhodnout, komu hrozí, že bude muset vracet provizi a kdo naopak s gustem pošle projekt ke dnu, neboť z něj stejně nic neměl. Kalousek sklízí, co zasel, když si nahlas dělal legraci z ODS a její Agendu 2014 glosoval jako chaotickou lidovou tvořivost. Humor to byl sice trefný, ale teď na vlastní průšvihy zůstane sám.
Hlavní problém s sKartou je průhledná vstřícnost vůči privátní bance, které politici přiklepli kontrolu nad tokem veřejných peněz. Vázat výplatu dávek (a podle původního záměru i důchodů) na povinné zřízení konta u jedné konkrétní banky je nepřijatelná šikana. Setrvávat pak na realizaci podezřelého a všeobecně kritizovaného projektu s tím, že se už nic nedá dělat, neboť to podepsal nějaký bývalý pan Šiška, momentálně stíhaný kvůli jiné kulišárně, je snad špatný vtip. Pokud banka investuje milióny do pofiderní akce domluvené s ministerským náměstkem, jde o riziko podnikání a neodpovědný hazard. Co Šiška podepsal, ať chce banka po něm.
Když se dva perou, směje se třetí a už bychom si zasloužili, abychom tím třetím jednou byli i my, občané. Existuje jistá šance, že si vládní strany budou vzájemně sabotovat kšefty, ve kterých nejedou spolu. Třeba tak budeme na poslední chvíli alespoň některých zvěrstev ušetřeni. Pro vládní strany ovšem jejich vzájemné schválnosti žádnou polehčující okolností nejsou. U voleb se většina občanů bude držet osvědčené praxe divokého západu „spolu chyceni, spolu oběšeni".

---

Ach ano. Znovu obehrané téma jedné příliš do očí bijící lumpárny.
Abych nezapomněl, v neděli to věšení na "václaváku" pár lidí chtělo. Kdy že se bude věšet? Myslím, že je v tomto státě už příliš moc lidí, kteří se rádi půjdou podívat a zatleskají. A nebudu se jim zas tak moc divit. I když to není postup dle mého gusta.
:-(

Františkova řeč

Františkova řeč
Autor: Ivan Hoffman

Velikonoční projev papeže Františka převyprávěly agentury tak, jakoby ani nebyla řeč o hlavní zprávě dne, totiž o vzkříšení Krista a vítězství Božího milosrdenství. Nebude v tom ale určitě snaha Františka cenzurovat.
Pro zpravodajce jsou politické aktuality pochopitelně atraktivnější, než rok co rok opakovaná radostná zvěst. Má se za to, že vzkříšení je věc notoricky známá, že je čímsi co už sotva někoho překvapí, na rozdíl na příklad od konstatování, že „svět je rozdělen chamtivosti těch, co se ženou za snadnými zisky". Do agenturních zpráv se rovněž vždy vejde papežova výzva k míru. Té by přitom nebylo zapotřebí, kdyby skutečně byla samozřejmostí velikonoční radostná zvěst…
Františkova řeč je srovnávána s projevy jeho předchůdců, analyzována a glosována. Všichni zaznamenali, že chybělo žehnání v desítkách jazyků a jak se zdá, nikdo si neztěžuje. Také se mluví o prostém, františkánském duchu obřadů nového papeže, který nápadně často zmiňuje lidi chudé. Tomuto papeži zdá se nepůjde o to, jak přivést lidi k církvi, ale jak církev přivést k lidem. Mluví-li se o otevírání církve okolnímu světu, míní se tím vlastně její náprava.
Je-li Františkovým krédem chudá církev pro chudé, je tu jeden zajímavý problém: Co bude s bohatými? Může se zdát, že u chudoby a bohatství jde o stav ducha. Bohatství jistě není hříchem, je ale strašlivým břemenem. Kristus učil, že spíše projde velbloud uchem jehly, než boháč do království nebeského. A kdo jiný by měl být v této věci arbitrem? Výzvou pro teology je posoudit, zda bohatství představuje břemeno pouze pro boháče, anebo rovněž zatěžuje církev. Paradoxně platí, že chudým bývá bohatá církev k ničemu.