Okurková sezona
Autor: Ivan Hoffman
Okurková sezóna přišla nečekaně brzo a vůbec se na sebe nepodobá. Místo toho aby psaní o okurkách suplovalo chybějící zajímavá témata, jsou okurky tématem zajímavým až moc. Připisuje se jim vina na smrtící epidemii. Salátová okurka se ze dne na den stala prakticky neprodejnou.
Pokud je navíc ze Španělska a ke všemu ještě bio, vyvolává hrůzu. Jestliže nás ovšem umí k smrti vyděsit zelenina z obchodu se zdravou výživou, je vůbec ještě něco, co můžeme konzumovat bez obav?
Právě bioprodukty jsou kontrolovány velice přísně. Nejen proto, aby spotřebitel nebyl ošizen, ale hlavně, aby náhodou příjemce dotací z titulu nerentabilnosti ekoprodukce nenapadlo podvádět prodejem falzifikátů. Zelenina ze supermarketu, která projde problematickými chemickými a kosmetickými procedurami, se totiž na pohled od bio zeleniny moc neliší. Nezdravá zelenina dokonce bývá pěknější. Po skandálu se smrtícími zdravými okurkami zjišťujeme, že zákazník nemůže věřit obchodníkovi, ani těm co ho mají kontrolovat. S pacienty, umírajícími kvůli zákeřné bakterii, umírá rovněž důvěra spotřebitelů, že mají šanci dozvědět se pravdu o tom, co si kupují.
Systém produkce, zpracování, přepravy a prodeje potravin je naprosto efektivní, logisticky promyšlený do posledního detailu a ekonomicky výhodný. Je to ale systém neosobní, ve kterém ten, kdo zakousne do okurky, nezná lidi, co ji před tím brali někde na druhém konci kontinentu či světa do ruky. Když teď zjišťujeme, že s okurkami můžeme klidně dostat jako bonus i exotické bakterie, co nám odrovnají ledviny, naše nadšení z levných dovozů poněkud ochladne. Dokonce je možné, že pár dní budeme místo ceny hledat údaj o zemi původu.
Osobní stránky člena Tanečního divadla Mimi Fortunae, šťastného otce dvou bezva dětí, Filipa a Lenky, manžela jisté paní Pavly, webdesignéra, (bývalého) středoškolského učitele a rádoby tak trochu spisovatele...
V rámci zpřehlednění svého BLOGu jsem se rozhodl vyčlenit sekci citací do samostatného BLOGu. S oblibou cituji jiné zdroje, které však nemusí být volně přístupné na webu, zejména pak plné texty mého oblíbeného týdeníku EURO. Aby tyto texty nečinily můj BLOG nepřehledným, budu je umísťovat sem, no a v příspěvcích na hlavní stránce (BLOG: Radek Králík Novotný) jen vkládat odkazy na tyto citace... Toť můj novoroční dárek čtenářstvu... (31.12.2009)
úterý 31. května 2011
pátek 27. května 2011
Dvacet let od privatizace
Velká privatizace
Autor: Ivan Hoffman
O víkendu tomu bude dvacet let, co československá vláda schválila zásady pro sestavení seznamu podniků a majetkových účastí státu určených pro privatizaci.
Tento krok odstartoval velkou privatizaci a velká privatizace znamenala vykročení k tržní ekonomice, neboli ke kapitalismu. Osm let po té, u příležitosti desátého výročí listopadového převratu jasnozřivě poznamenal Ludvík Vaculík, že důvody, pro které kdysi zvítězil komunismus, jsou zde zpátky.
S dvacetiletým odstupem již ve společnosti jednoznačně převládá pocit, že státní majetek byl rozkraden. V každém případě je velká privatizace dávno promlčena, nikdo za ni nepůjde sedět. Zda tehdejší loupeži za bílého dne dali zelenou političtí zločinci, anebo političtí diletanti je už pouze otázkou pro historiky, v praxi to vyjde nastejno. Transformace společnosti se hrubě nepovedla a škody způsobené nesmyslným zavedením kapitalismu jsou podobné, jako ty, které se před tím připisovaly komunistům. Zjišťujeme, že dobře už bylo, aniž bychom si uměli vzpomenout, kdy vlastně bylo dobře.
Proč tak pozdě většině lidí dochází, že vracet se ke kapitalismu byla pitomost? Možná proto, že zapomínáme na to, co nám kdysi vadilo. Především ale historii píší vítězové, a zpočátku se zdálo, že porážka minulého režimu byla velké terno. Lidí, co diky kapitalismu zvítězili, ale rychle ubývá. Souvisí to s pokračující akumulací kapitálu, kdy silnější požírají slabší, a boháči bohatnou na úkor střední třídy. Svobodnou soutěž vytěsnilo právo silnějšího a kapitalistická byrokracie už pomalu strčí do kapsy tu komunistickou. Velká privatizace se slavit nebude. Většina nemá proč a ti, co mají proč, se slavit neodváží.
Autor: Ivan Hoffman
O víkendu tomu bude dvacet let, co československá vláda schválila zásady pro sestavení seznamu podniků a majetkových účastí státu určených pro privatizaci.
Tento krok odstartoval velkou privatizaci a velká privatizace znamenala vykročení k tržní ekonomice, neboli ke kapitalismu. Osm let po té, u příležitosti desátého výročí listopadového převratu jasnozřivě poznamenal Ludvík Vaculík, že důvody, pro které kdysi zvítězil komunismus, jsou zde zpátky.
S dvacetiletým odstupem již ve společnosti jednoznačně převládá pocit, že státní majetek byl rozkraden. V každém případě je velká privatizace dávno promlčena, nikdo za ni nepůjde sedět. Zda tehdejší loupeži za bílého dne dali zelenou političtí zločinci, anebo političtí diletanti je už pouze otázkou pro historiky, v praxi to vyjde nastejno. Transformace společnosti se hrubě nepovedla a škody způsobené nesmyslným zavedením kapitalismu jsou podobné, jako ty, které se před tím připisovaly komunistům. Zjišťujeme, že dobře už bylo, aniž bychom si uměli vzpomenout, kdy vlastně bylo dobře.
Proč tak pozdě většině lidí dochází, že vracet se ke kapitalismu byla pitomost? Možná proto, že zapomínáme na to, co nám kdysi vadilo. Především ale historii píší vítězové, a zpočátku se zdálo, že porážka minulého režimu byla velké terno. Lidí, co diky kapitalismu zvítězili, ale rychle ubývá. Souvisí to s pokračující akumulací kapitálu, kdy silnější požírají slabší, a boháči bohatnou na úkor střední třídy. Svobodnou soutěž vytěsnilo právo silnějšího a kapitalistická byrokracie už pomalu strčí do kapsy tu komunistickou. Velká privatizace se slavit nebude. Většina nemá proč a ti, co mají proč, se slavit neodváží.
čtvrtek 19. května 2011
Pokušení internetu
Pokušení internetu
Autor: Ivan Hoffman
Na tom, že se zaměstnavatel zajímá, co dělají v pracovní době jeho zaměstnanci, není nic divného. Rovněž je normální, že ten, který platí, chce za své peníze odvedenou práci. Jestliže tedy zaměstnanec bloudí internetem a využívá firemního počítače v pracovní době k zábavě, neměl by se divit, když kvůli tomu přijde o práci.
Pokud se tedy zaměstnavatel se svým zaměstnancem předem domluvil, co se smí a co nesmí s počítačem provádět a zaměstnanec dohodu porušil.
Stále je ovšem hodně firem, které nepovažují za rozhodující, co jejich zaměstnanci sledují na internetu, pokud jejich pracovní výsledky jsou upokojivé a přinášejí firmě zisk. Dnes už není problém přesně zjistit, zda na počítači zaměstnanec pracoval, anebo se poflakoval a vyčíslit přesně jeho virtuální absenci v práci. Zaměstnavatel si ale musí položit otázku, zda bude brouzdání po internetu a vyřizování soukromé elektronické korespondence považovat za hrubé porušení pracovní kázně, anebo za odpustitelnou relaxaci.
Nepochybně se najdou zaměstnanci, kteří sice nepodlehnou pokušení internetu, ale jejich přínos pro firmu není valný. A naopak jsou i tací, o které je škoda přijít jenom kvůli tomu, že když byli s prací hotovi, brouzdali internetem. Pokud platí, že přístup zaměstnavatele k zaměstnancům má být rovný a pravidla mají pro všechny platit stejně, musí se zaměstnavatel rozhodnout, co je pro něj výhodnější. Zda ponechat zaměstnancům svobodu, anebo je držet pod krkem. Poslední dobou je sice spíše v kurzu utahovat šrouby, ždímat zaměstnance a držet je v šachu, ale jsou společnosti, kde se přehnaný dozor z dobrých důvodů nepraktikuje. Ani s pokušením internetu to není černobílé.
Dobře, velmi dobře vyjádřeno...
Autor: Ivan Hoffman
Na tom, že se zaměstnavatel zajímá, co dělají v pracovní době jeho zaměstnanci, není nic divného. Rovněž je normální, že ten, který platí, chce za své peníze odvedenou práci. Jestliže tedy zaměstnanec bloudí internetem a využívá firemního počítače v pracovní době k zábavě, neměl by se divit, když kvůli tomu přijde o práci.
Pokud se tedy zaměstnavatel se svým zaměstnancem předem domluvil, co se smí a co nesmí s počítačem provádět a zaměstnanec dohodu porušil.
Stále je ovšem hodně firem, které nepovažují za rozhodující, co jejich zaměstnanci sledují na internetu, pokud jejich pracovní výsledky jsou upokojivé a přinášejí firmě zisk. Dnes už není problém přesně zjistit, zda na počítači zaměstnanec pracoval, anebo se poflakoval a vyčíslit přesně jeho virtuální absenci v práci. Zaměstnavatel si ale musí položit otázku, zda bude brouzdání po internetu a vyřizování soukromé elektronické korespondence považovat za hrubé porušení pracovní kázně, anebo za odpustitelnou relaxaci.
Nepochybně se najdou zaměstnanci, kteří sice nepodlehnou pokušení internetu, ale jejich přínos pro firmu není valný. A naopak jsou i tací, o které je škoda přijít jenom kvůli tomu, že když byli s prací hotovi, brouzdali internetem. Pokud platí, že přístup zaměstnavatele k zaměstnancům má být rovný a pravidla mají pro všechny platit stejně, musí se zaměstnavatel rozhodnout, co je pro něj výhodnější. Zda ponechat zaměstnancům svobodu, anebo je držet pod krkem. Poslední dobou je sice spíše v kurzu utahovat šrouby, ždímat zaměstnance a držet je v šachu, ale jsou společnosti, kde se přehnaný dozor z dobrých důvodů nepraktikuje. Ani s pokušením internetu to není černobílé.
Dobře, velmi dobře vyjádřeno...
středa 18. května 2011
Blonďatá bestie
Blonďatá bestie
Ivan Hoffman
Slečna Kočí si povšimla komerčního úspěchu nahrávky, na které líčí, oč běží ve vysoké politice. Absolvovala divadelní představení, kde zjistila, že se na jejích výrocích publikum skvěle baví. A jelikož se jedná o přesnou, nezkreslenou citaci její kavárenské promluvy, chystá se prý domáhat autorských práv.
Není zřejmě bez šancí, její autorství lze skutečně těžko zpochybnit. Umělci ovšem mají na věc svůj názor a tak asi spor bude muset vyřešit soud.
Co si poslankyně slibuje od toho, že soudně získá autorská práva na své vlastní výroky, není úplně jasné. Chce divadelní dramatizaci své řeči překazit?
Anebo se jí jedná o autorský honorář? Napadlo ji, že se uchází o autorství textu, který divadelníci zpracovali jako absurdní hru, neboť jak řekl režisér, „nám to přišlo tak komické, tak absurdní, tak nehorázné, tak blbé“? Jeden by si myslel, že se slečna bude hanbou propadat a nejlépe se na nějakou dobu vytratí ze společnosti, aby si na ni lidé neukazovali prstem. To se ale kupodivu neděje.
Zdá se, že politika přitahuje jiný typ lidí, než v minulosti. Pro mladé se stává adrenalinovou zábavou, své účasti na správě věcí veřejných si užívají, pletichami a intrikami se nechají unášet, užívají si jich. Pryč je doba ostražitých diplomatů, úřednických sucharů, co vážili každé slovo, aby náhodou nenarazili. Slečna Kočí se nestydí, protože ví, jak to chodí a věří, že její styl má budoucnost. Je politicky „trendy“, jak se říká. Her, jakou nyní nastudovalo divadlo Rubín, vysype kdykoli z rukávu tucet. A ještě je i sama zahraje. Jenomže právě proto nedává smysl, že se chce handrkovat o autorská práva, místo aby se ve svém dramatu ucházela o hlavní roli.
(tohle jste, pane Hofmane, napsal skvěle !!!)
Ivan Hoffman
Slečna Kočí si povšimla komerčního úspěchu nahrávky, na které líčí, oč běží ve vysoké politice. Absolvovala divadelní představení, kde zjistila, že se na jejích výrocích publikum skvěle baví. A jelikož se jedná o přesnou, nezkreslenou citaci její kavárenské promluvy, chystá se prý domáhat autorských práv.
Není zřejmě bez šancí, její autorství lze skutečně těžko zpochybnit. Umělci ovšem mají na věc svůj názor a tak asi spor bude muset vyřešit soud.
Co si poslankyně slibuje od toho, že soudně získá autorská práva na své vlastní výroky, není úplně jasné. Chce divadelní dramatizaci své řeči překazit?
Anebo se jí jedná o autorský honorář? Napadlo ji, že se uchází o autorství textu, který divadelníci zpracovali jako absurdní hru, neboť jak řekl režisér, „nám to přišlo tak komické, tak absurdní, tak nehorázné, tak blbé“? Jeden by si myslel, že se slečna bude hanbou propadat a nejlépe se na nějakou dobu vytratí ze společnosti, aby si na ni lidé neukazovali prstem. To se ale kupodivu neděje.
Zdá se, že politika přitahuje jiný typ lidí, než v minulosti. Pro mladé se stává adrenalinovou zábavou, své účasti na správě věcí veřejných si užívají, pletichami a intrikami se nechají unášet, užívají si jich. Pryč je doba ostražitých diplomatů, úřednických sucharů, co vážili každé slovo, aby náhodou nenarazili. Slečna Kočí se nestydí, protože ví, jak to chodí a věří, že její styl má budoucnost. Je politicky „trendy“, jak se říká. Her, jakou nyní nastudovalo divadlo Rubín, vysype kdykoli z rukávu tucet. A ještě je i sama zahraje. Jenomže právě proto nedává smysl, že se chce handrkovat o autorská práva, místo aby se ve svém dramatu ucházela o hlavní roli.
(tohle jste, pane Hofmane, napsal skvěle !!!)
sobota 7. května 2011
Schwarzenberg, Hájek, bin Ládin
Prohlášení ministra Schwarzenberga k výrokům zástupce vedoucího KPR
S pobouřením jsem zaznamenal, že veřejné výroky pana Hájka z počátku tohoto týdne, vycházející ze smyšlených spikleneckých teorií, urazily Spojence a hlavu spřáteleného státu. Kromě této smutné skutečnosti vzbudily zejména v zahraničí neblahou pozornost, znevážily dobré jméno České republiky a ohrozily její zájmy.
Pokud by šlo o projev nesoudnosti či pokřivené mysli soukromé osoby, mohl bych jej vzít s politováním na vědomí či přejít taktně mlčením. Jako výroky vysokého státního úředníka je však musím zcela zásadně odmítnout.
07.05.2011 10:43
S pobouřením jsem zaznamenal, že veřejné výroky pana Hájka z počátku tohoto týdne, vycházející ze smyšlených spikleneckých teorií, urazily Spojence a hlavu spřáteleného státu. Kromě této smutné skutečnosti vzbudily zejména v zahraničí neblahou pozornost, znevážily dobré jméno České republiky a ohrozily její zájmy.
Pokud by šlo o projev nesoudnosti či pokřivené mysli soukromé osoby, mohl bych jej vzít s politováním na vědomí či přejít taktně mlčením. Jako výroky vysokého státního úředníka je však musím zcela zásadně odmítnout.
07.05.2011 10:43
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)