Blonďatá bestie

Blonďatá bestie
Ivan Hoffman

Slečna Kočí si povšimla komerčního úspěchu nahrávky, na které líčí, oč běží ve vysoké politice. Absolvovala divadelní představení, kde zjistila, že se na jejích výrocích publikum skvěle baví. A jelikož se jedná o přesnou, nezkreslenou citaci její kavárenské promluvy, chystá se prý domáhat autorských práv.
Není zřejmě bez šancí, její autorství lze skutečně těžko zpochybnit. Umělci ovšem mají na věc svůj názor a tak asi spor bude muset vyřešit soud.
Co si poslankyně slibuje od toho, že soudně získá autorská práva na své vlastní výroky, není úplně jasné. Chce divadelní dramatizaci své řeči překazit?
Anebo se jí jedná o autorský honorář? Napadlo ji, že se uchází o autorství textu, který divadelníci zpracovali jako absurdní hru, neboť jak řekl režisér, „nám to přišlo tak komické, tak absurdní, tak nehorázné, tak blbé“? Jeden by si myslel, že se slečna bude hanbou propadat a nejlépe se na nějakou dobu vytratí ze společnosti, aby si na ni lidé neukazovali prstem. To se ale kupodivu neděje.
Zdá se, že politika přitahuje jiný typ lidí, než v minulosti. Pro mladé se stává adrenalinovou zábavou, své účasti na správě věcí veřejných si užívají, pletichami a intrikami se nechají unášet, užívají si jich. Pryč je doba ostražitých diplomatů, úřednických sucharů, co vážili každé slovo, aby náhodou nenarazili. Slečna Kočí se nestydí, protože ví, jak to chodí a věří, že její styl má budoucnost. Je politicky „trendy“, jak se říká. Her, jakou nyní nastudovalo divadlo Rubín, vysype kdykoli z rukávu tucet. A ještě je i sama zahraje. Jenomže právě proto nedává smysl, že se chce handrkovat o autorská práva, místo aby se ve svém dramatu ucházela o hlavní roli.

---

(tohle jste, pane Hofmane, napsal skvěle !!!)