Autor: Ivan Hoffman
Podle OECD je naše republika 23. nejlepším místem pro život. Mezi 36 hodnocenými hospodářsky vyspělými zeměmi nejsme zrovna šampioni, ale když se rozhlédneme i po zbylých státech světa, nezbývá nám než se smířit s faktem, že si nežijeme špatně. Navíc podstatnější, než konkrétní příčka na žebříčku, je skutečnost, že se ve většině hodnocených kritérií příliš nelišíme od průměru zemí OECD. Není důvod probírat země na žebříčku nad námi s úmyslem najít si lepší místo pro život, protože jsme zemí s potenciálem učinit vlastní trávu zelenější.
U žebříčku OECD je třeba mít na paměti, že každá z hodnocených zemí je místem pro život pro někoho skvělým a pro jiného špatným. My se například těšíme nadprůměrné zaměstnanosti, ale současně značné nerovnosti, kdy 20% nejbohatších vydělává zhruba čtyřikrát tolik jako 20% nejchudších. Nemá valný smysl vybízet spoluobčana, který žije z ruky do úst, aby se těšil ze slušného republikového průměru. Podobně by byl nerozum kalkulovat do budoucna s tím, že stoupneme na žebříčku díky tomu, že se země nad námi stanou horším místem k životu, neboť se tam něco pokazí.
Důležitým ukazatelem ve zmíněné statistice je subjektivní míra spokojenosti se svým životem. Průměrem OECD je 76% lidí, u kterých dobré zážitky v každodenním životě převažují nad špatnými. U nás je těchto subjektivně spokojených 71%. Uvědomíme-li si, že jak se člověk subjektivně cítí, je mnohem důležitější, než jak na tom objektivně je na základě míry HDP, zdravotní péče či dostupnosti vzdělání, pak těch 29% spoluobčanů, kteří nemají radost ze života, představuje náš největší společný problém. Tři smutní, nešťastní, depresivní lidé z deseti je prostě moc.
Osobně dodám jen: A my na žebříčku "relativně dole" vnímáme, že práce přibývá, ale pracovníků v lepším případě neubývá... Takže práce je z mého pohledu čím dál více... A to jaksi radost ze života ubírá :-o