Není co dodat...Kvantitativní uvolňování
Autor: Ivan Hoffman
Sledovat debatu ekonomů na téma kvantitativního uvolňování je velká legrace. Jedná se prý o netradiční postup, ke kterému se centrální banky uchylují, když tradiční postupy nefungují. Kritici masivního tištění nekrytých peněz ovšem tvrdí, že fungovat nebude ani netradiční kvantitativní uvolňování. Lze se třeba dočíst, že se v globálním měřítku rozmáhá devalvační politika ve stylu „ožebrač svého souseda" anebo že „všechny hlavní centrální banky záměrně nafukují bubliny, aby odložily den zúčtování". Bankéři hrozící se deflace jsou ochotni udělat pro inflaci cokoli.
Pikantní je, že se před tištěním eur více diskutovalo, kdo na to nejvíce doplatí, než k čemu to bude dobré. Pro ekonomiku, ve které se vše dělá na dluh, hraje klíčovou roli ochota bank půjčovat peníze. Smyslem kvantitativního uvolňování je tedy přesvědčit opatrné banky, že o peníze není nouze. Jestli banky uvěří a začnou velkoryse půjčovat ve vidině zisku, ovšem jisté není. Co totiž nelze natisknout jsou životaschopné podnikatelské záměry. Valná část výroby se ze Západu odstěhovala do Asie a Evropané omezují nákupy, protože mají omezené příjmy.
Víra v to, že tištění peněz nastartuje výrobu čehosi, čímž vzniknou pracovní místa, v důsledku čehož si za vyšší příjmy lidé více nakoupí, je typickým přáním, jež je otcem myšlenky. Jediným jistým efektem znehodnocení peněz, na který lze vzít jed je, že peníze budou znehodnocením znehodnoceny. Pokud si někdo z nás natiskne eura na domácí tiskárně, čeká ho za padělatelství trest pomalu drsnější než za vraždu. Co ale není dovoleno volovi, je dovoleno bohovi. Padělat peníze jako centrální bankéři je legální: Čím více, tím lépe!