Potlesk pro Fialu

Potlesk pro Fialu
Autor: Ivan Hoffman

Na společné tiskové konferenci prezidenta republiky a ministra školství vystoupil Miloš Zeman ve vedlejší roli. Hlavním řečníkem a hlavní hvězdou byl Petr Fiala, který vyřešil problém, způsobený z jedné strany slovutnými akademiky a ze strany druhé nejvyšším ústavním činitelem. Putna se stane profesorem, přičemž při odevzdávání diplomu zastoupí prezidenta ministr. Petr Fiala ctí rozhodnutí akademické obce, ale současně naznačil, že sdílí prezidentovy rozpaky ohledně některých Putnových aktivit. Do budoucna pak akademici přestanou prezidenta zatěžovat svou agendou a profesury bude signovat ministr školství.
Spor o jmenování kontroverzního profesora, vnímaný médii téměř jako konflikt dobra a zla, pravdy se lží či osudový boj za akademické svobody, byl ze všeho nejvíce disputací o tom, zda k profesuře postačuje erudice, anebo je nezbytný také vkus. S tím pak souvisí otázka, zda má být arbitrem vkusu zrovna politik Zemanova naturelu. Petr Fiala se do vyostřené konfliktní situace vložil tak, že nikdo neztratil tvář. Prezident se nesetká s Putnou, kterého si neváží, akademici nebudou ochuzeni o profesuru Putny, kterého si váží a sám Petr Fiala zvolené řešení prodal tak racionálně a noblesně, že zaslouží potlesk.
Na okraj tiskovky, kde byl prezident více méně za statistu, budiž řečeno, že v této roli prezident nejspíše nevystoupil naposledy. Přibývá prezidentových návrhů, které jsou ignorovány, neboť pro ně předem nepředjednal podporu. Prezident mluví odhodlaně, nejspíše i mnoha lidem z duše, ale do větru. Je ho hodně vidět, ale zbytečně, neboť „skutek utek". Něco by měl prezident změnit, pokud nechce, aby po něm zbyly jenom prázdné řeči.

Vytvořily můj rozum nerozumné a náhodné síly?

Vytvořily můj rozum nerozumné a náhodné síly?
Marek Orko Vácha

JAKÝ BY BYL VLASTNĚ SVĚT BEZ BOHA?

Britský fyzik a teolog John Polkinghorne soudí, že je těžké poznat Boží přítomnost, protože žádný tvor ze své zkušenosti nezažil Boží nepřítomnost. Ten výrok lze i obrátit: je těžké představit si Boží nepřítomnost, neboť žádný z nás tvorů jsme ji nikdy nezakusili. Jako kdyby ryby měly spekulovat, jak by vypadal svět bez vody, nebo ptáci, jaký by byl svět bez vzduchu. Když apoštol Pavel říká, že v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme, když věřím, že jediný dech proniká mé bytí až do posledních svazků tančících strun, je těžké si představit svět bez Boha, bez Slova, které je Životem vesmíru, bez dechu, který proniká do posledních kvant mého těla.
Protože nevidím do myslí druhých, nevím, jak mnoho ateistů je schopno dotáhnout své úvahy až do konce a jak se jim žije ve světě, ve kterém explicitně není Bůh přítomen – a na rozdíl od Dostojevského opravdu nevím, zda je jim vše dovoleno a jak o tom oni sami soudí. Následující pohled nabízím a nevnucuji. Je určitým pokusem o popis světa mých ateistických přátel či spisovatelů, pravda, ponejvíce biologů či jiných přírodovědců, kdy se z textů a střípků snažím zrekonstruovat jejich svět. Jaký by byl vlastně svět bez Boha? Tak tedy:

JEN TICHÝ A MRAZIVÝ…

Vznikl jsem z 13,7 miliard let staré hmoty, z mraku prachu a plynů. Kdybych dějiny Země sledoval od začátku, viděl bych nejprve svítící a žhavou lávu, na které se později začne tvořit zemská kůra a ještě později první oceány. Kdybych nyní mohl sledovat pohyb hmoty jako ve zrychleném videu, po 4,5 miliardách let ze Země vyletí raketa Apollo směrem k Měsíci! Díky slunečnímu záření, gravitaci, setrvačnosti a fyzikálním zákonům se hmota vzdouvá, víří a přeskupuje. Důsledkem pohybu hmoty jsem já, cítící, tázající se. Co se to během let s hmotou stalo, že se proměnila do mě?
Kdybych mohl sledovat dějiny hmoty, viděl bych, jak jednoho dne učinila první nesmělý taneční krok, poprvé cosi načmárala na stěny jeskyně, poprvé začala nezištně milovat. Hmotě se začaly zdát sny, vyslovila své první slovo, poprvé zkusila, co to udělá se světem, když se rozhodne takto, a ne jinak.
Jednoho dne jsem já, kus země, otevřel oči, rozhlédl se kolem – a zjistil, že ve vesmíru není nic, smysl ani Bůh, žádný účel, žádná hudba a žádný důvod existence, jen tichý a mrazivý metronom vesmíru, na milimetr přesná choreografie hvězdných drah. Jsem uvnitř Univerza, které je skladištěm galaxií, a já jediný inteligentní tvor v něm. Žádná spravedlnost ani nespravedlnost, hvězdy, které se večer co večer se strojovou pravidelností objevují na vypočitatelných místech oblohy, mrazivé prázdno hvězdného nebe nade mnou a podobně mrazivé prázdno mravního zákona ve mně.
Hmota této planety mě ze sebe vyvrhla jako bublinu bahna. Mým otcem je neosobní svět a já, dítě země, jsem jediný myslící, cítící, milující a zoufající v zemi strojů, vytvořený slepou evolucí s vahami a šátkem kolem očí. Čtyři miliardy let se hlína této země vířivě roztáčela a výsledkem piruety písku jsem já. A s hrůzou jsem zjistil, že se dívám do mrazivé a prázdné pouště světa beze smyslu, do hlubinných propastí vesmíru, který je netečný k mému volání, kde není nikoho, kdo by se zajímal, jestli jsem, jestli jsem dobrý, nebo zlý, a kdo by se zajímal vůbec o něco. Byl jsem vržen do ne-osobní, studené a neosídlené klece prostoru, do země, do doby a do těla, které jsem si nevybral, ve kterém se potácím jako osamělý vesmírný kočovník. Jsem zajatcem v bublině prostoru, vězněm v samotce světa.

MOZEK JAKO VLHKÝ POČÍTAČ

Byl jsem vytvořen Nikým, koho bych mohl oslovit, koho se zeptat, kdo by byl. Nemyslící dalo vznik myslícímu. Bezesmyslné a bezúčelné víření písku dalo vzniknout mně, který se ptám po smyslu a účelu.
Nejsem ničí obraz, jsem bezobrazný obraz sebe samého, nikam nesměřující a nejistý. Dějiny mého světa jsou pusté a beze smyslu. Moje tělo není nic než vehikl genů, které mnou hýbají a určují, že mám hlad nebo žízeň, že v určitý čas se vyrobí chemikálie, které prosáknou do krevního oběhu, a s ironií pak sleduji sám sebe, jak v romantické iluzi svobodného rozhodnutí hledám partnerku na předání svých genů. Tělo je způsob, jakým DNA vytváří další DNA, mozek je vlhký počítač, jehož jediným úkolem je co nejvíce namnožit geny, které ho vytvořily, a to je vše – nakopírovat své geny do další generace, v příběhu člověka není nic víc skryto.
Náboženství v této perspektivě není než berličkou pro slabé, kteří nemají odvahu se podívat tváří v tvář naší vesmírné samotě, kteří by jinak neustáli absurditu své existence. Země je továrna bez tvůrců, pomalý chod strojů a nic víc. Voda vytažená teplem do mraků a padající nezúčastněně zpět, vypařování a déšť, znova a znova, rok co rok, miliony a miliony let, nahoru a dolů. Moji rodiče jsou tyto výrobní linky a pojízdné pásy evoluce, jsem výsledkem absurdně náhodného chemického procesu. Mohu přemýšlet o svém vzniku a příběhu, jehož jsem součástí – mám ale vůbec věřit své inteligenci, když jsem vznikl tak neinteligentními procesy? Mám věřit svému rozumu, když i tento rozum vytvořily náhodné a nerozumné síly?
A co moje bolest, když v noci úzkostí nemohu spát, má ona někde nějaký smysl? Je někde zapsána, zaznamenána, zvážena a naměřena, má nějakou hodnotu, trpím zbytečně, nebo ne? Nebo je to jen zkrátka bolest, přelévaní chemikálií v mozku, salvy elektrických potenciálů, nahodilé a beze smyslu, odehrávající se v mé lebce a bez jakéhokoli vztahu k vnějšku. Bolest, ze které zbude hromádka prachu?

PROČ ZE SVĚTA NEODEJÍT?

Základní otázka veškeré filozofie pak zní: je tu někde nějaký důvod, proč z tohoto světa neodejít, je zde důvod, proč Bohu, v něhož nevěřím, nevrátit vstupenku? Pokud po smrti nic není, odpadá pozdější odpovědnost, vždyť odejít z tohoto světa je jako odejít ze zakouřené místnosti. Byl jsem vržen do studeného a zmatečného světa a nebyl předem tázán, zda se chci narodit – do tohoto těla, země a doby, do tohoto slzavého údolí. Svou existenci vnímám jako vesmírnou nespravedlnost, kosmickou absurditu…

NEBESA NEJSOU ABSURDNÍ

Nevím, jak dobře a jak vůbec se těmto mým přátelům ateistům v tomto světě žije, a snad stojí za to společně domýšlet věci dál, snad stojí za to hledat a jít kus cesty společně. Ale věřím – a nemohu nevěřit – že nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha. Nebesa se nepřou, zda Bůh je, nebo není. Nebesa nejsou absurdní.

Zdroj: vira.cz/Texty/Clanky/Vytvorily-muj-rozum-nerozumne-a-sily, převzato z Katolického týdeníku (2012/48 27.11.2012 z článku Příběh vesmírného kočovníka)

Jubileum rozhlasu

Jubileum rozhlasu
Autor: Ivan Hoffman

Zítra tomu bude 90 let, co u nás začal pravidelně vysílat rozhlas. Z jedné strany už devadesát, měříme-li čas délkou lidského života. Z hlediska existence lidstva je to ovšem devadesát let pouhých. Rádio je takovou samozřejmostí, že si obtížně umíme představit, jak lidé mohli existovat bez něj, tedy bez průběžného přísunu aktuálních informací. S jistou nadsázkou lze říct, že právě absence rádia byla důvodem, proč se svět našich předků téměř neměnil, vše zůstávalo desítky i stovky let při starém.
Rádio se v čase neustále proměňuje, hlavně pokud jde o technologii. Mění se způsob záznamu zvuku i způsob jeho šíření. Díky mobilní komunikaci je dnešní rádio slyšet nejen všude, ale i odevšad. A mění se i forma, což si uvědomíme při poslechu archivních nahrávek. V dnešním rádiu se třeba na rozdíl od minulosti spěchá, je rychlé, věcné, na nic jako by nebyl čas, což kopíruje náš současný životní styl.
Současně ale rádio zůstává v mnoha ohledech stejné. Někdo, koho nevidíme, k nám promlouvá a my mu nasloucháme. Vše, co slyšíme, si představujeme. Proto se o rádiu říká, že má hezčí obrázky než televize, u které pro představivost není prostor. Na rádiu je pak pozoruhodné, jak dokonale přenáší emoce, anebo jak od poslechu bezpečně víme, zda je ten, kdo k nám mluví, upřímný anebo pouze něco předstírá. Rádio má pak stále vliv na veřejné mínění, i když ne takový jako kdysi. Rádií totiž stále přibývá a kromě těch, co soupeří o zájem posluchače v éteru, se rádia zabydlela na internetu. A právě internetu rádio vděčí za trvalý přísun čerstvé, svobodné krve. Jaké bude rádio budoucnosti, to dnes asi nikdo přesně neví. Že ale rádio přežije, víme bezpečně.