Františkova řeč

Františkova řeč
Autor: Ivan Hoffman

Velikonoční projev papeže Františka převyprávěly agentury tak, jakoby ani nebyla řeč o hlavní zprávě dne, totiž o vzkříšení Krista a vítězství Božího milosrdenství. Nebude v tom ale určitě snaha Františka cenzurovat.
Pro zpravodajce jsou politické aktuality pochopitelně atraktivnější, než rok co rok opakovaná radostná zvěst. Má se za to, že vzkříšení je věc notoricky známá, že je čímsi co už sotva někoho překvapí, na rozdíl na příklad od konstatování, že „svět je rozdělen chamtivosti těch, co se ženou za snadnými zisky". Do agenturních zpráv se rovněž vždy vejde papežova výzva k míru. Té by přitom nebylo zapotřebí, kdyby skutečně byla samozřejmostí velikonoční radostná zvěst…
Františkova řeč je srovnávána s projevy jeho předchůdců, analyzována a glosována. Všichni zaznamenali, že chybělo žehnání v desítkách jazyků a jak se zdá, nikdo si neztěžuje. Také se mluví o prostém, františkánském duchu obřadů nového papeže, který nápadně často zmiňuje lidi chudé. Tomuto papeži zdá se nepůjde o to, jak přivést lidi k církvi, ale jak církev přivést k lidem. Mluví-li se o otevírání církve okolnímu světu, míní se tím vlastně její náprava.
Je-li Františkovým krédem chudá církev pro chudé, je tu jeden zajímavý problém: Co bude s bohatými? Může se zdát, že u chudoby a bohatství jde o stav ducha. Bohatství jistě není hříchem, je ale strašlivým břemenem. Kristus učil, že spíše projde velbloud uchem jehly, než boháč do království nebeského. A kdo jiný by měl být v této věci arbitrem? Výzvou pro teology je posoudit, zda bohatství představuje břemeno pouze pro boháče, anebo rovněž zatěžuje církev. Paradoxně platí, že chudým bývá bohatá církev k ničemu.