Týdeník EURO, 6/2010, strana 69, Indie
Nulová bankovka děsí úředníky
Nevládní organizace 5th Pillar bojuje netradičním způsobem proti korupci
Představte si hypotetickou situaci, že po vás úředník za nějaký drobný úkon žádá drobný úplatek. Vlastně o něj ani nežádá, jen naznačí... Vše se určitě vyřídí rychleji, je-li správná osoba na správném místě takzvaně podmazaná. S něčím podobným se asi našinec již někdy setkal. Co však řeknete na scénu, kdy žádající osoba – namísto, aby poslušně zaplatila, nebo čekala dny, měsíce i roky – vystrčí na úředního šimla bankovku nulové hodnoty, ten se vyděsí a bez okolků příslušným štemplem potvrdí lejstro. Zní vám to jako pohádka z Tisíce a jedné noci? Kdepak. To je realita, i když dost vzdálená české kotlině.
Nezvyklá strategie
Tímto způsobem již několik let skutečně bojují proti korupci v indickém státu Tamilnádu. A nezvyklá strategie tamní nevládní organizace 5th Pillar (Pátý pilíř) se šíří po celé Indii. První emisi „bankovky“ v hodnotě nula rupií, která se podobá originální tisícirupiovce, vydala organizace se sídlem v Čennaí v nákladu 25 tisíc kusů v roce 2007.
Na bankovce je zobrazen Mahátma Gándhí a v tamilštině a angličtině vytištěné výzvy „Slibuji, že nepřijmu ani nedám úplatek“ a „Odstranit korupci na všech úrovních“. V rámci měsíční protikorupční kampaně, která se shodou okolností uskutečnila v době oslav 60. výročí vyhlášení indické nezávislosti, ji tehdy dobrovolníci rozdávali zejména ve školách. V současnosti již po Indii koluje nejméně milion bankovek nulové hodnoty – i v hindštině a dalších místních jazycích. Je to jen kapka v moři, jež nic nezmůže?
Hodnotná nula
Jedna stará paní žijící na předměstí Čennaí si to určitě nemyslí. Rok a půl se od neoblomného úředníka snažila získat potvrzení, že vlastní nemovitost, v níž bydlí. Tento úkon jí měl být samozřejmě poskytnut zdarma – na úplatek koneckonců ani neměla prostředky. Věc se však hnula až poté, co dotyčné dámě došla trpělivost a namísto peněz nabídla úředníkovi nulovou rupii. A pak už se nestačila divit. Zaměstnanec úřadu jí zdvořile usadil do křesla, nabídl čaj a za chvíli odcházela i s razítkem. Jiný zkorumpovaný pracovník ve státě Tamilnádu se údajně po zahlédnutí kouzelné bankovky vyděsil natolik, že vrátil všechny úplatky, které od občanů nahromadil za to, že od něho potřebovali povolení k výstavbě nového elektrického vedení. Další podobné příběhy by mohly následovat.
Jak si vysvětluje tyto úspěchy šéf neziskovky 5th Pillar Vidžaj Ánand? Dle něho je to primárně díky tomu, že za korupci hrozí v Indii vězení, nebo přinejmenším ztráta zaměstnání. Úředníci neočekávají, že se průměrný občan sám ozve proti nepravosti. O to víc jsou potom překvapeni. Lidé, kteří ukážou bankovku, již většinou nemají co ztratit, a proto se rozhodli protestovat. Navíc cítí, že nejsou ve svém boji osamoceni.
Marný boj?
Na „fintu“ s nulovou rupií přišel profesor fyziky Mohat Bhagat z University of Maryland, když v roce 2001 cestoval po rodné zemi a s korupcí se setkával na každém kroku. Svůj nápad poté předal Ánandovi, jenž jej rozvinul do současné formy. Proč právě jemu? „Vidžaj prosazuje změny zevnitř,“ vysvětlil 77letý Bhagat v nedávném rozhovoru. Dle něho by však měl Ánand založit politickou stranu a vstoupit do politiky. Jen odtud totiž má šanci – pokud ho moc nesemele – s korupcí skutečně něco udělat.
Vždyť co znamená milion nulových rupií jen ve státě Tamilnádu, který má 66 milionů obyvatel? Asi nic moc. Drobná korupce je jako nevyléčitelná epidemie, ale milionové úplatky dle skeptiků patří do úplně jiné ligy. Přesto je boj Vidžaje Ánanda a jeho organizace 5th Pillar důležitý. Jak nedávno konstatovala Transparency International (TI), na banální úplatky v Indii doplácejí především nejchudší. „Mají rodiče raději zaplatit úplatek, potřebují-li jít s nemocným dítětem k doktorovi, nebo koupit jídlo pro domácnost? Je neakceptovatelné, aby byly rodiny v Indii postaveny před taková rozhodnutí,“ říká šéfka TI Huguette Labelleová ve zprávě, která signalizuje, že indičtí státní zaměstnanci jsou náchylnější ke korupci než třeba úředníci z Gruzie či Svazijska.
Pavel Pokorný
Osobní stránky člena Tanečního divadla Mimi Fortunae, šťastného otce dvou bezva dětí, Filipa a Lenky, manžela jisté paní Pavly, webdesignéra, (bývalého) středoškolského učitele a rádoby tak trochu spisovatele...
V rámci zpřehlednění svého BLOGu jsem se rozhodl vyčlenit sekci citací do samostatného BLOGu. S oblibou cituji jiné zdroje, které však nemusí být volně přístupné na webu, zejména pak plné texty mého oblíbeného týdeníku EURO. Aby tyto texty nečinily můj BLOG nepřehledným, budu je umísťovat sem, no a v příspěvcích na hlavní stránce (BLOG: Radek Králík Novotný) jen vkládat odkazy na tyto citace... Toť můj novoroční dárek čtenářstvu... (31.12.2009)
neděle 21. února 2010
čtvrtek 18. února 2010
Víra neznabohů
Týdeník EURO, 4/2010, strana 22, komentář
Víra neznabohů
Obavy, že fanatický globální jih pohltí bezvěrectvím vysílený Západ, jsou předčasné
V poslední době zaznívá ve sporech o příčinách islámského radikalismu nová teze. Horliví muslimové prožívající vzedmutí náboženského zanícení již nemohou nečinně přihlížet duchovnímu úpadku Západu, z nějž se vytrácejí zbytky povznášející zbožnosti. A svatá válka je vedena možná zbloudilou, leč poctivou snahou vrátit bezvěrcům boha a s ním i jejich životu duchovní rozměr.
Vynechám scholastické spory o domnělé nadřazenosti věrouky, která je schopna vzít takový nelidský způsob misionářství za svůj. Mou tezí je, že se západním bezvěrectvím je to přinejmenším stejně složité jako s orientální religiozitou. Církve nejen v severní, ale i v jižní Evropě – například v Itálii a ve Španělsku – jež byla odjakživa považovaná za baštu katolictví, trvale ztrácejí ovečky. Není však radno zaměňovat sekularizaci s ateismem. Víra je totiž v Evropě dlouhodobě vytěsňována z veřejného prostoru do soukromí. Jak se však v něm projevuje, není vůbec jednoduchou otázkou.
V posledních letech se v Evropě nechává silně slyšet „nový ateismus“. Autoři, jako jsou Richard Dawkins a Anthony Grayling, bojují s náboženstvím na život a na smrt a popírají jakýkoli jeho společenský a psychologický užitek. Nejsou to však ateisté, kteří určují religiózní situaci ve Starém světě. Poslední průzkum Eurobarometru totiž přináší pozoruhodné zjištění. V takové kolébce evropského neznabožství, jakou je Francie, se jen zhruba třetina dotázaných hlásí k ateistům. A téměř stejný podíl Francouzů (27 procent), ačkoli nejsou příslušníky tradičních církví, vyznává existenci jakéhosi „ducha“ nebo „životní síly“. V české společnosti, jedné z nejméně religiózních na světě, vyznavači čehosi, „co nás přesahuje“ (v terminologii Václava Havla), tvoří polovinu dotázaných. Zhruba stejný je jejich podíl ve značně sekularizované Skandinávii. Všichni se nepovažují za ateisty, a proto ani nejsou souputníky Richarda Dawkinse a jemu podobných. Vypadá to, že víra se drží zuby nehty, přestože je vytěsněna do soukromí. Proměňuje se a nabývá nových forem.
Překvapivě stejný proces lze pozorovat i v USA, které mají pověst jediné západní země, jež se zázrakem vyhnula sekularizaci. Nedávno byl zveřejněn průzkum Pew Forum o náboženském a veřejném životě. Odhalil, že 28 procent Američanů aspoň jednou v životě změnilo náboženskou konfesi. Zahrneme-li do této kategorie i protestanty, kteří vystřídali různé evangelické církve, vzroste tento údaj na neuvěřitelných 44 procent. Samo o sobě to není žádnou novinkou. Američané se vždy vyznačovali duchovním neklidem, který je nutil měnit kazatele a kongregace. Zaráží jiná okolnost – více než šestnáct procent dotázaných odpadlo od některé církve, aniž by vstoupilo do jiné. U mládeže ve věku od osmnácti do 29 let k nim patří každý čtvrtý. Nevěřících je přitom mezi nimi málo – k ateistům se hlásí méně než dvě procenta. Zbytek je mimo organizovaná náboženství. Výsledky průzkumu vyvolaly značný povyk konzervativních Američanů – jsme na konci s náboženským dechem a stále více se začínáme podobat zbloudilé Evropě, jež nadobro ztratila religiózní totožnost! Lidé, kteří odpadli od náboženských komunit, jsou prý již jednou nohou mezi ateisty. Zhruba stejně uvažují Evropané, kteří oplakávají osud svého neznabožského kontinentu. Nutno říci, že trochu předčasně.
Ti, kteří opouštějí tradiční církve, možná ztratili víru v osobního transcendentního boha. To však neznamená, že se vzdali duchovního hledání. Většina z nich totiž vyznává existenci vyššího principu, který lidskému bytí dodává smysl. A vůbec není jisté, že jejich dalším počinem bude zřeknutí se víry. Svědčí o tom skutečnost, že kostely se sice dlouhodobě vyprazdňují, ale rostou počty nezařazených věřících. Přesvědčených ateistů není víc než dřív. Čím dál populárnější jsou totiž náboženství – zejména hinduismus a buddhismus – v nichž místo osobního boha zaujímá duchovní síla, která nás přesahuje.
Evropané a Američané vytvářejí svými pokusy nové světonázorové syntézy, v nichž se bizarně snoubí prvky různých náboženských a filozofických systémů. A je jich mnohonásobně víc než těch, kteří spolu s Richardem Dawkinsem oznamují rozchod s vírou a přestup k „novým ateistům“. Možná slábne religiozita jako nábožensky organizované vyznání víry v boha. Přetrvává však individuální víra ve vyšší smysl lidské existence, byť občas nabývá nečekaných forem. To znamená, že netknutý zůstává i její metafyzický a etický rozměr, jenž pomáhá lidem vyrovnávat se s novými výzvami. Proto jsou poněkud předčasné obavy, že fanatický „globální jih“ zcela zalehne a pohltí bezvěrectvím vysílený Západ.
Jefim Fištejn, publicista
Víra neznabohů
Obavy, že fanatický globální jih pohltí bezvěrectvím vysílený Západ, jsou předčasné
V poslední době zaznívá ve sporech o příčinách islámského radikalismu nová teze. Horliví muslimové prožívající vzedmutí náboženského zanícení již nemohou nečinně přihlížet duchovnímu úpadku Západu, z nějž se vytrácejí zbytky povznášející zbožnosti. A svatá válka je vedena možná zbloudilou, leč poctivou snahou vrátit bezvěrcům boha a s ním i jejich životu duchovní rozměr.
Vynechám scholastické spory o domnělé nadřazenosti věrouky, která je schopna vzít takový nelidský způsob misionářství za svůj. Mou tezí je, že se západním bezvěrectvím je to přinejmenším stejně složité jako s orientální religiozitou. Církve nejen v severní, ale i v jižní Evropě – například v Itálii a ve Španělsku – jež byla odjakživa považovaná za baštu katolictví, trvale ztrácejí ovečky. Není však radno zaměňovat sekularizaci s ateismem. Víra je totiž v Evropě dlouhodobě vytěsňována z veřejného prostoru do soukromí. Jak se však v něm projevuje, není vůbec jednoduchou otázkou.
V posledních letech se v Evropě nechává silně slyšet „nový ateismus“. Autoři, jako jsou Richard Dawkins a Anthony Grayling, bojují s náboženstvím na život a na smrt a popírají jakýkoli jeho společenský a psychologický užitek. Nejsou to však ateisté, kteří určují religiózní situaci ve Starém světě. Poslední průzkum Eurobarometru totiž přináší pozoruhodné zjištění. V takové kolébce evropského neznabožství, jakou je Francie, se jen zhruba třetina dotázaných hlásí k ateistům. A téměř stejný podíl Francouzů (27 procent), ačkoli nejsou příslušníky tradičních církví, vyznává existenci jakéhosi „ducha“ nebo „životní síly“. V české společnosti, jedné z nejméně religiózních na světě, vyznavači čehosi, „co nás přesahuje“ (v terminologii Václava Havla), tvoří polovinu dotázaných. Zhruba stejný je jejich podíl ve značně sekularizované Skandinávii. Všichni se nepovažují za ateisty, a proto ani nejsou souputníky Richarda Dawkinse a jemu podobných. Vypadá to, že víra se drží zuby nehty, přestože je vytěsněna do soukromí. Proměňuje se a nabývá nových forem.
Překvapivě stejný proces lze pozorovat i v USA, které mají pověst jediné západní země, jež se zázrakem vyhnula sekularizaci. Nedávno byl zveřejněn průzkum Pew Forum o náboženském a veřejném životě. Odhalil, že 28 procent Američanů aspoň jednou v životě změnilo náboženskou konfesi. Zahrneme-li do této kategorie i protestanty, kteří vystřídali různé evangelické církve, vzroste tento údaj na neuvěřitelných 44 procent. Samo o sobě to není žádnou novinkou. Američané se vždy vyznačovali duchovním neklidem, který je nutil měnit kazatele a kongregace. Zaráží jiná okolnost – více než šestnáct procent dotázaných odpadlo od některé církve, aniž by vstoupilo do jiné. U mládeže ve věku od osmnácti do 29 let k nim patří každý čtvrtý. Nevěřících je přitom mezi nimi málo – k ateistům se hlásí méně než dvě procenta. Zbytek je mimo organizovaná náboženství. Výsledky průzkumu vyvolaly značný povyk konzervativních Američanů – jsme na konci s náboženským dechem a stále více se začínáme podobat zbloudilé Evropě, jež nadobro ztratila religiózní totožnost! Lidé, kteří odpadli od náboženských komunit, jsou prý již jednou nohou mezi ateisty. Zhruba stejně uvažují Evropané, kteří oplakávají osud svého neznabožského kontinentu. Nutno říci, že trochu předčasně.
Ti, kteří opouštějí tradiční církve, možná ztratili víru v osobního transcendentního boha. To však neznamená, že se vzdali duchovního hledání. Většina z nich totiž vyznává existenci vyššího principu, který lidskému bytí dodává smysl. A vůbec není jisté, že jejich dalším počinem bude zřeknutí se víry. Svědčí o tom skutečnost, že kostely se sice dlouhodobě vyprazdňují, ale rostou počty nezařazených věřících. Přesvědčených ateistů není víc než dřív. Čím dál populárnější jsou totiž náboženství – zejména hinduismus a buddhismus – v nichž místo osobního boha zaujímá duchovní síla, která nás přesahuje.
Evropané a Američané vytvářejí svými pokusy nové světonázorové syntézy, v nichž se bizarně snoubí prvky různých náboženských a filozofických systémů. A je jich mnohonásobně víc než těch, kteří spolu s Richardem Dawkinsem oznamují rozchod s vírou a přestup k „novým ateistům“. Možná slábne religiozita jako nábožensky organizované vyznání víry v boha. Přetrvává však individuální víra ve vyšší smysl lidské existence, byť občas nabývá nečekaných forem. To znamená, že netknutý zůstává i její metafyzický a etický rozměr, jenž pomáhá lidem vyrovnávat se s novými výzvami. Proto jsou poněkud předčasné obavy, že fanatický „globální jih“ zcela zalehne a pohltí bezvěrectvím vysílený Západ.
Jefim Fištejn, publicista
Strach má velké oči
Týdeník EURO, 4/2010, strana 20, komentář
Strach má velké oči
Strana práv občanů Miloše Zemana možná není alternativou pro dolních deset milionů
Pokud se Zemanova Strana práv občanů (SPO) nedostane po květnových volbách do Poslanecké sněmovny, pak bude možnost, že se stane bezpečnostním rizikem pro Českou republiku, stejně malá, jako je dnes. Vazby lidí ze Zemanova stranického okolí na Lukoil a další ruské firmy by se pro ČR staly nebezpečnými, až kdyby SPO získala zázemí ve sněmovně, a především podíl na vládní moci. Obojí je však vzhledem k plus minus jen dvěma procentům volebních preferencí SPO málo pravděpodobné.
Navzdory tomu se českými novinami převalila záplava článků na toto téma. V Lidovém domě z ní museli být mile překvapeni, pokud však jeho PR oddělení samo nepomohlo novinářům „nazdvihnout stavidla“. Co si budeme povídat, pokud by se ve veřejnosti podařilo vyvolat dojem, že SPO je v „ruských službách“, sociální demokracii by asi mnoho voličů nepřetáhla! Rozhodně nikoli tolik procent, aby ČSSD kvůli tomu ve volbách neuspěla a Jiří Paroubek byl jako adept na premiérské křeslo diskvalifikován.
To by však Miloš Zeman chtěl! Právě touha pomstít se ČSSD a osobně Paroubkovi ho, zdá se, motivovala k tomu, že se stal spoluzakladatelem a předsedou Přípravného výboru SPO. Letory jistého typu dokážou občas prominout, ale nikoli odpustit. A Zeman dosud neodpustil! Cože? Inu, on to byl, kdo sociální demokracii jako její předseda pozvedl až na vrchol moci, a ona to byla, která ho před šesti léty „potopila“ při prezidentské volbě. A byl to opět Zeman, kdo před sněmovními volbami v roce 2006 „podržel“ svého nástupce v čele ČSSD, ale po nich se od Paroubka i sociální demokracie dočkal zrady, protože opustili maršrutu, kterou jim vytyčil. Hlavně za to se jim touží revanšovat. Spojuje se s jejich protivníky, piklí proti nim, nedá si pokoje.
Dokud se obrysy SPO víceméně kryly se seniory z občanského sdružení Přátelé Miloše Zemana, v Lidovém domě neměli důvod být nervózní. Z taktických důvodů se sice jako kliďasové tváří i nadále, leč teď už důvod k nervozitě mají. Z ČSSD do SPO zběhl poslanec Kosta Dimitrov, ale dějí se i horší věci. Zeman vyráží z Vysočiny a tam, kde se zdrží, propuká v místních organizacích ČSSD neklid. Po jeho návštěvě přecházejí prý na Vsetínsku a v menší míře na sousedním Zlínsku do SPO téměř celé místní organizace ČSSD. Ve Slušovicích se stal akvizicí Zemanovy strany František Čuba, bývalý předseda zdejšího proslulého Agrokombinátu. Čuba je ovšem „retro“ , zatímco ani ne třicátník v čele pražské organizace SPO znamená, že Zeman úspěšně líčí i na mladé. To je pro ČSSD hozená rukavice! Mladí voliči bývali její slabinou.
Zeman však přihodil další rukavici. Na Paroubkovu předhůzku, že zbaběle odmítá kandidovat do sněmovny, oznámil úmysl vést kandidátku SPO v Ústeckém kraji, v němž ČSSD povede do voleb osobně Paroubek. Otázkou je, „píchnou-li“ Paroubkovi zrovna novinové inzeráty útočící na SPO, jež zadal krajský předseda ČSSD a jeho poslanecký asistent Petr Benda a které varují, že hlasy pro „Melčákovu a Šloufovu stranu“ mohou vést „k vítězství Topolánkovy a Kalouskovy pravice“. Inzeráty vycházejí v krajském tisku a jejich dopad bude asi jen krajský. Naopak „informace“ o SPO coby agentuře ruských zájmů musela zaznamenat celá ČR.
„Velká rána“ to však nebyla! Ona „informace“ obsahuje totiž víc dohadů než faktů. Ano, na SPO mají významný vliv tři muži s úzkými kontakty na Rusko. Miroslav Šlouf lobbuje v ČR pro ruský ropný gigant Lukoil napojený na Kreml. Jeho přítel Martin Nejedlý řídí v Praze jednu z dceřiných společností Lukoilu. A další manažer SPO, podnikatel Zdeněk Zbytek, má prominentní kontakty na ruské politiky a lidi z byznysu a dle Luboše Dobrovského, polistopadového ministra obrany, jenž ho propustil z armády, i na někdejší sovětské důstojníky. Varování Bezpečnostní informační služby, že právě prostřednictvím velkých ruských firem se snaží Putinova vláda znovu získat větší vliv v ČR, se může týkat i Šloufa, Nejedlého a Zbytka. Pokud však nebyli přichyceni takříkajíc při špiónství či něčem podobně darebném a nebylo jim to prokázáno, jsou to prostě „kšeftsmani“, jimž jen „nesmrdí peníze“. Takových je však u nás víc. A i těch s lukrativními kontakty v Rusku.
Jistě, když ještě býval Miloš Zeman předsedou ČSSD a vystupoval v roli „tribuna lidí práce“, „kamarádšofty“ tohoto druhu by býval neriskoval. Buď se z něho stal politický kamikadze, anebo Strana práv občanů není alternativou pro „dolních deset milionů“, ale pro jiné lidi, jimž „ruský odér“ nevadí. Kolik se jich k tomu přizná ve volbách?
Petr Nováček, komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
Strach má velké oči
Strana práv občanů Miloše Zemana možná není alternativou pro dolních deset milionů
Pokud se Zemanova Strana práv občanů (SPO) nedostane po květnových volbách do Poslanecké sněmovny, pak bude možnost, že se stane bezpečnostním rizikem pro Českou republiku, stejně malá, jako je dnes. Vazby lidí ze Zemanova stranického okolí na Lukoil a další ruské firmy by se pro ČR staly nebezpečnými, až kdyby SPO získala zázemí ve sněmovně, a především podíl na vládní moci. Obojí je však vzhledem k plus minus jen dvěma procentům volebních preferencí SPO málo pravděpodobné.
Navzdory tomu se českými novinami převalila záplava článků na toto téma. V Lidovém domě z ní museli být mile překvapeni, pokud však jeho PR oddělení samo nepomohlo novinářům „nazdvihnout stavidla“. Co si budeme povídat, pokud by se ve veřejnosti podařilo vyvolat dojem, že SPO je v „ruských službách“, sociální demokracii by asi mnoho voličů nepřetáhla! Rozhodně nikoli tolik procent, aby ČSSD kvůli tomu ve volbách neuspěla a Jiří Paroubek byl jako adept na premiérské křeslo diskvalifikován.
To by však Miloš Zeman chtěl! Právě touha pomstít se ČSSD a osobně Paroubkovi ho, zdá se, motivovala k tomu, že se stal spoluzakladatelem a předsedou Přípravného výboru SPO. Letory jistého typu dokážou občas prominout, ale nikoli odpustit. A Zeman dosud neodpustil! Cože? Inu, on to byl, kdo sociální demokracii jako její předseda pozvedl až na vrchol moci, a ona to byla, která ho před šesti léty „potopila“ při prezidentské volbě. A byl to opět Zeman, kdo před sněmovními volbami v roce 2006 „podržel“ svého nástupce v čele ČSSD, ale po nich se od Paroubka i sociální demokracie dočkal zrady, protože opustili maršrutu, kterou jim vytyčil. Hlavně za to se jim touží revanšovat. Spojuje se s jejich protivníky, piklí proti nim, nedá si pokoje.
Dokud se obrysy SPO víceméně kryly se seniory z občanského sdružení Přátelé Miloše Zemana, v Lidovém domě neměli důvod být nervózní. Z taktických důvodů se sice jako kliďasové tváří i nadále, leč teď už důvod k nervozitě mají. Z ČSSD do SPO zběhl poslanec Kosta Dimitrov, ale dějí se i horší věci. Zeman vyráží z Vysočiny a tam, kde se zdrží, propuká v místních organizacích ČSSD neklid. Po jeho návštěvě přecházejí prý na Vsetínsku a v menší míře na sousedním Zlínsku do SPO téměř celé místní organizace ČSSD. Ve Slušovicích se stal akvizicí Zemanovy strany František Čuba, bývalý předseda zdejšího proslulého Agrokombinátu. Čuba je ovšem „retro“ , zatímco ani ne třicátník v čele pražské organizace SPO znamená, že Zeman úspěšně líčí i na mladé. To je pro ČSSD hozená rukavice! Mladí voliči bývali její slabinou.
Zeman však přihodil další rukavici. Na Paroubkovu předhůzku, že zbaběle odmítá kandidovat do sněmovny, oznámil úmysl vést kandidátku SPO v Ústeckém kraji, v němž ČSSD povede do voleb osobně Paroubek. Otázkou je, „píchnou-li“ Paroubkovi zrovna novinové inzeráty útočící na SPO, jež zadal krajský předseda ČSSD a jeho poslanecký asistent Petr Benda a které varují, že hlasy pro „Melčákovu a Šloufovu stranu“ mohou vést „k vítězství Topolánkovy a Kalouskovy pravice“. Inzeráty vycházejí v krajském tisku a jejich dopad bude asi jen krajský. Naopak „informace“ o SPO coby agentuře ruských zájmů musela zaznamenat celá ČR.
„Velká rána“ to však nebyla! Ona „informace“ obsahuje totiž víc dohadů než faktů. Ano, na SPO mají významný vliv tři muži s úzkými kontakty na Rusko. Miroslav Šlouf lobbuje v ČR pro ruský ropný gigant Lukoil napojený na Kreml. Jeho přítel Martin Nejedlý řídí v Praze jednu z dceřiných společností Lukoilu. A další manažer SPO, podnikatel Zdeněk Zbytek, má prominentní kontakty na ruské politiky a lidi z byznysu a dle Luboše Dobrovského, polistopadového ministra obrany, jenž ho propustil z armády, i na někdejší sovětské důstojníky. Varování Bezpečnostní informační služby, že právě prostřednictvím velkých ruských firem se snaží Putinova vláda znovu získat větší vliv v ČR, se může týkat i Šloufa, Nejedlého a Zbytka. Pokud však nebyli přichyceni takříkajíc při špiónství či něčem podobně darebném a nebylo jim to prokázáno, jsou to prostě „kšeftsmani“, jimž jen „nesmrdí peníze“. Takových je však u nás víc. A i těch s lukrativními kontakty v Rusku.
Jistě, když ještě býval Miloš Zeman předsedou ČSSD a vystupoval v roli „tribuna lidí práce“, „kamarádšofty“ tohoto druhu by býval neriskoval. Buď se z něho stal politický kamikadze, anebo Strana práv občanů není alternativou pro „dolních deset milionů“, ale pro jiné lidi, jimž „ruský odér“ nevadí. Kolik se jich k tomu přizná ve volbách?
Petr Nováček, komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
Google vysílá své vojsko
Týdeník EURO, 4/2010, strana 3, oblast Politika
Google vysílá své vojsko
Největší světová firma se vymyká moci globálního establishmentu
Krtek pronikl do zahrádky. Francie chce zdanit jeho zisky. Čína cenzurovat jeho obsah z důvodů ideologických. Německo z důvodů autorskoprávních. Paranoia je pochopitelná, zvlášť když uvážíme, že není tak docela jasné, co to vlastně Google je.
Na jeho nynější pozice se nabízejí nejméně tři pohledy:
1. Google je podnikatelský subjekt, jenž si podmanil stamiliony zákazníků „fastfoodovými“ službami. Podobně jako v Macdonald’s se sami obslouží a někdy po sobě i uklidí, v případě Googlu dokonce navíc na své náklady dodají suroviny. Informační fastfood jen napulíruje stoly, roztopí grily a dodá veselé konfety.
Ony stamiliony se rekrutují ze vzdělanější části lidstva, a tak Google shromáždil nesmírné množství energie, tak třaskavé v éře inflace lidských práv, informací a průzkumů veřejného mínění. A dokáže toho využít ve prospěch svých akcionářů.
2. Google popírá teze o vyhořelosti západní civilizace. Ano, západní velmoci, pekingský režim ani ropné emiráty Google nevytvořily. Někdy je to už otravné připomínat, ale sem se to zrovna hodí: Západ je civilizace podmíněných svobod, úcty k institutu smlouvy, civilizace kreativity vzešlé ze vzdělání, individuálního výkonu, relativně svobodného rozhodování a schopnosti měnit pravidla. Je pravda, že vyspělou googlovskou technologii vytvářejí lidé různých národních identit, ale na náklady svobodného prostoru Západu a díky jeho vrozené dynamice.
„Noční můra centralizovaných vlád“, jak ji prorokoval Timothy Leary, opustila inkubátor. Jako podnikatelsky nejrozvinutější projev této nové kultury pak Google vstupuje do světových mocenských her, což u největší firmy světa není nijak překvapivé.
3. Google je nástrojem mocenských schémat. Všimněme si, jak si notuje s americkou administrativou. Loni jen za prvních devět měsíců vynaložil dle amerického Centra pro odpovědnou politiku na politické lobbování tři miliony dolarů a na federální půdě pro něj pracuje 53 lobbistů.
V roce 2008 zaměstnanci Googlu a lidé s Googlem spříznění věnovali kandidátům na posty kongresmanů a politickým stranám 1,8 milionu dolarů, v drtivé většině demokratům.
Konkurenty Googlu nejvíce děsí přímá vazba CEO firmy Erika Schmidta na prezidenta Obamu. Objevil se po jeho boku hned při první tiskové konferenci po zvolení, je členem poradního výboru prezidenta pro vědu a technologie a stanul v čele správní rady nadace New America Foundation. Tento politický think tank má značný vliv na Obamovu administrativu v ekonomických otázkách. Schmidt osobně podepsal nadaci šek na milion dolarů. Vloni Obama zřídil nový úřad Bílého domu pro provádění inovací v oblasti neziskových a dobrovolnických projektů Social Innovation Office. Do jeho vedení dosadil bývalou šéfku rozvoje v charitativní organizaci Google.org Sonal Shahovou.
Google má pro politické angažmá dobrý motiv. Kromě střetů s antimonopolními úřady, do nichž se při akvizicích zákonitě dostává, patří k životně důležitým zájmům firmy otázky širokopásmového internetu a síťové neutrality, otázky ochrany soukromí, autorských práv a také patentová reforma.
I americká vláda má pro alianci s molochem důvody. Útok na Google je potenciální národní hrozbou. V roce 2008 Národní bezpečnostní agentura (NSA) nakoupila servery pro zpracování zpravodajských informací, jež využívají technologii Googlu. Vyhledávací software firma poskytuje například i pro stránky Intellipedia, na nichž agenti mohou sdílet informace o sledovaných objektech. Přístup k nim mají CIA, FBI, NSA a další bezpečnostní složky.
Už fakt, že pozice Googlu je tvárná a trochu neurčitá, svědčí o civilizační proměně. Establishmenty musejí přehodnotit některé postoje k vlivu, moci a příležitostem, jinak je nadzvíře přehodnotí po svém. Možná tím protivným krtkem není Google v zahrádce za Elysejským palácem, ale právě naopak. Tak jako se slovo googlovat stalo synonymem pro internetové vyhledávání, stane se Google ekvivalentem raketových divizí a měnových rezerv. Díky interakcím stamilionů uživatelů je totiž de facto nepříjemně funkční biotechnologií v planetárním měřítku.
Petr Bušta, David Kasl
Google vysílá své vojsko
Největší světová firma se vymyká moci globálního establishmentu
Krtek pronikl do zahrádky. Francie chce zdanit jeho zisky. Čína cenzurovat jeho obsah z důvodů ideologických. Německo z důvodů autorskoprávních. Paranoia je pochopitelná, zvlášť když uvážíme, že není tak docela jasné, co to vlastně Google je.
Na jeho nynější pozice se nabízejí nejméně tři pohledy:
1. Google je podnikatelský subjekt, jenž si podmanil stamiliony zákazníků „fastfoodovými“ službami. Podobně jako v Macdonald’s se sami obslouží a někdy po sobě i uklidí, v případě Googlu dokonce navíc na své náklady dodají suroviny. Informační fastfood jen napulíruje stoly, roztopí grily a dodá veselé konfety.
Ony stamiliony se rekrutují ze vzdělanější části lidstva, a tak Google shromáždil nesmírné množství energie, tak třaskavé v éře inflace lidských práv, informací a průzkumů veřejného mínění. A dokáže toho využít ve prospěch svých akcionářů.
2. Google popírá teze o vyhořelosti západní civilizace. Ano, západní velmoci, pekingský režim ani ropné emiráty Google nevytvořily. Někdy je to už otravné připomínat, ale sem se to zrovna hodí: Západ je civilizace podmíněných svobod, úcty k institutu smlouvy, civilizace kreativity vzešlé ze vzdělání, individuálního výkonu, relativně svobodného rozhodování a schopnosti měnit pravidla. Je pravda, že vyspělou googlovskou technologii vytvářejí lidé různých národních identit, ale na náklady svobodného prostoru Západu a díky jeho vrozené dynamice.
„Noční můra centralizovaných vlád“, jak ji prorokoval Timothy Leary, opustila inkubátor. Jako podnikatelsky nejrozvinutější projev této nové kultury pak Google vstupuje do světových mocenských her, což u největší firmy světa není nijak překvapivé.
3. Google je nástrojem mocenských schémat. Všimněme si, jak si notuje s americkou administrativou. Loni jen za prvních devět měsíců vynaložil dle amerického Centra pro odpovědnou politiku na politické lobbování tři miliony dolarů a na federální půdě pro něj pracuje 53 lobbistů.
V roce 2008 zaměstnanci Googlu a lidé s Googlem spříznění věnovali kandidátům na posty kongresmanů a politickým stranám 1,8 milionu dolarů, v drtivé většině demokratům.
Konkurenty Googlu nejvíce děsí přímá vazba CEO firmy Erika Schmidta na prezidenta Obamu. Objevil se po jeho boku hned při první tiskové konferenci po zvolení, je členem poradního výboru prezidenta pro vědu a technologie a stanul v čele správní rady nadace New America Foundation. Tento politický think tank má značný vliv na Obamovu administrativu v ekonomických otázkách. Schmidt osobně podepsal nadaci šek na milion dolarů. Vloni Obama zřídil nový úřad Bílého domu pro provádění inovací v oblasti neziskových a dobrovolnických projektů Social Innovation Office. Do jeho vedení dosadil bývalou šéfku rozvoje v charitativní organizaci Google.org Sonal Shahovou.
Google má pro politické angažmá dobrý motiv. Kromě střetů s antimonopolními úřady, do nichž se při akvizicích zákonitě dostává, patří k životně důležitým zájmům firmy otázky širokopásmového internetu a síťové neutrality, otázky ochrany soukromí, autorských práv a také patentová reforma.
I americká vláda má pro alianci s molochem důvody. Útok na Google je potenciální národní hrozbou. V roce 2008 Národní bezpečnostní agentura (NSA) nakoupila servery pro zpracování zpravodajských informací, jež využívají technologii Googlu. Vyhledávací software firma poskytuje například i pro stránky Intellipedia, na nichž agenti mohou sdílet informace o sledovaných objektech. Přístup k nim mají CIA, FBI, NSA a další bezpečnostní složky.
Už fakt, že pozice Googlu je tvárná a trochu neurčitá, svědčí o civilizační proměně. Establishmenty musejí přehodnotit některé postoje k vlivu, moci a příležitostem, jinak je nadzvíře přehodnotí po svém. Možná tím protivným krtkem není Google v zahrádce za Elysejským palácem, ale právě naopak. Tak jako se slovo googlovat stalo synonymem pro internetové vyhledávání, stane se Google ekvivalentem raketových divizí a měnových rezerv. Díky interakcím stamilionů uživatelů je totiž de facto nepříjemně funkční biotechnologií v planetárním měřítku.
Petr Bušta, David Kasl
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)