Ono se řekne "jednat"...

Ono se řekne "jednat", jenže jak říká jedno pořekadlo: "Když se nechce, je to horší než když se nemůže..."
Ostatně pokud vím, "u nás doma" taky není vůle zrušit lichvářské půjčky, na nichž se pak živí exekutoři a řada firem, jejichž předmětem podnikání jsou něčí dluhy...

Jednat, jednat, jednat...
Autor: Ivan Hoffman

Jednání mezi Řeckem a jeho věřiteli nemají konce a ani nyní to nevypadá, že by směřovala k dohodě. Stále častěji je slyšet nervózní hlasy, že je třeba nechat Řeky zkrachovat, respektive že nemá cenu se s věřiteli bavit. Na adresu radikálů na obou stranách je ale dobré říct, že radikální řešení vždy způsobí větší problém, než jaký vyřešilo. Jakkoli je to únavné či ponižující, o řeckém problému je třeba jednat tak dlouho, dokud se nevyřeší, přičemž žádný konečný termín nemůže být konečný. Vyjednavačům je třeba poradit, aby se obrnili trpělivostí a přibalili do kufrů více košil.
Nehraje se totiž pouze o řecký dluh. Dluží kde kdo a kohokoli může potkat řecký scénář. U Řecka nejde pouze o to, jak dluh splatit, splácet, restrukturalizovat či odpouštět. Daleko důležitější je popsat, studovat, objasnit jak neřešitelný a nesplatitelný řecký dluh vznikl. A vytvořit mechanizmus, který by takovému zadlužení do budoucna zabránil. Pokud k debatě na toto téma není velká chuť, je to nepochybně kvůli zájmům spekulantů (mocných nadnárodních tunelářů a lichvářů), kteří se vydávají za finančníky, obchodníky s penězi, věřitele, a kteří jediní mají z řeckého dluhu radost, neboť jim bezpracně vynáší obrovské peníze.
Řecký dluh není kaňkou na jinak skvěle fungujícím světovém finančním systému. Naopak. Řecko je modelovým příkladem fungování globálního finančního kasina, které nereflektuje reálnou ekonomiku, nýbrž na ní parazituje. Řecko není malérem, nýbrž varováním a výzvou vzít rozum do hrsti. Vyjednat rozumná pravidla pro budoucí fungování eurozóny je smysluplnější, než vyhodit Řeky za nedodržovaní pravidel, která jsou nefunkční a navíc i nemravná.

Ludvík Vaculík

Ludvík Vaculík
Autor: Ivan Hoffman

Byla doba, kdy slovo mělo velkou moc. Takovou, že se mocní báli svobodného slova. A v té zapomenuté době, byl jedním z nejmocnějších lidí spisovatel Ludvík Vaculík, neboť vládl slovem jako málokdo. Údělem lidí, kteří pouhým slovem zlomí, odčarují zakletí mlčících je, že v nastalé svobodné vřavě pak jejich hlas zanikne, jsou překřičeni davem těch, kteří nemají co říct. Slovo zkrátka ztrácí svou sílu samotným faktem nastolení svobody slova a nic se s tím nedá dělat.
Době, kdy bylo podstatné, co napíše Ludvík Vaculík, kdy se netrpělivě čekalo na jeho pravidelný fejeton „Jaro je tady", se dnes říká doba nesvobody, totalita. Vaculíka ta doba nesvobody slova nezaskočila. Na jeho dokonale cizelovaných větách je dodnes cítit, že na ně měl čas. Jsou to věty, kterým člověk věří, neboť jsou o něčem. Je jedno, zda Vaculík píše o politice, o práci na zahradě, o astronomii, anebo glosuje, co přinesl den. Důležité je, že intenzivně žije tím, o čem píše, anebo zaujatě píše o tom, čím žije. To byl důvod, proč za totality, anebo v atmosféře všeobecné apatie Vaculíkova věta nepřehlédnutelně zněla.
Ludvíka Vaculíka ovšem nezaskočila ani epocha posttotalitní, protože si nedělal iluze o tom, co přijde. Neznemožnil se účastí na politice, hrdě zůstal svůj, pečlivý i ve větách, která nemají sílu měnit svět. Vaculíka byla radost číst i v době, kdy už se nic pořádného nepsalo. Třeba kvůli jeho snaze uchopit svět vzhlížející ke konzumu selským rozumem, a také se s ním smířit, jakkoli je k nevydržení a k zlosti. Ale hlavně: Na podzim až půjdu sadem, zvednu červivé jablko a jako vždy, odjakživa ukousnu z té dobré strany, protože, jak říká Vaculík „jabloň se dívá".