V rámci zpřehlednění svého BLOGu jsem se rozhodl vyčlenit sekci citací do samostatného BLOGu. S oblibou cituji jiné zdroje, které však nemusí být volně přístupné na webu, zejména pak plné texty mého oblíbeného týdeníku EURO. Aby tyto texty nečinily můj BLOG nepřehledným, budu je umísťovat sem, no a v příspěvcích na hlavní stránce (BLOG: Radek Králík Novotný) jen vkládat odkazy na tyto citace... Toť můj novoroční dárek čtenářstvu... (31.12.2009)

neděle 12. září 2010

Vlastimil Vondruška zkouší vlastní divadelní hru v Divadle u Hasičů

Oblíbený spisovatel historických románů a detektivek Vlastimil Vondruška zkouší vlastní divadelní hru v Divadle u Hasičů.

Divadelní hru Gaudeamus konšelé aneb o potulných hercích, režisérovi a jedné radnici Vlastimil Vondruška napsal spisovatel a publicista , který ji také v pražském Divadle u Hasičů režíruje. Premiéra je plánována na 4. října. O svých zkušenostech s autorstvím divadelních her a nově také s režií napsal pro čtenáře www.divadlo.cz krátkou prózu:
Gaudeamus konšelé aneb „Yes, we can“

Jsem především romanopisec. Přesto jsem od mládí pošilhával po prknech, která znamenají svět. Jenže to jsem netušil, že nad těmi prkny se jako všemohoucí bůh vznáší režisér. Má první divadelní hra byla fraška s detektivní zápletkou o lásce katovky a studenta vyhozeného z bohosloveckého semináře. Odehrává se v časech císaře Rudolfa II. Text obdržel Režisér. Okamžitě se chopil pera, aby text zdokonalil. Především bylo podle jeho názoru nutno dodat hře společenské závažnosti. A tak v rámci svého uměleckého pnutí vymyslel, že katovka bude protestantka a student bohosloví katolík. Ideální konflikt doby císaře Rudolfa II. Jsem vzpurný. Hru jsem stáhl, režiséra vyměnili a nakonec se fraška hrála. Nebyla sice společensky závažná, ale diváci se bavili.

Myslel jsem si, že tahle zkušenost byla jen výjimkou, skvrnou na čistém štítu Thalie. Nebyla. Obdobně jsem dopadl v tvorbě filmové. Scénář jsem napsal podle jedné ze svých celkem úspěšných knih. Příběh v té knize není špatný. Ovšem to bylo zřejmě jen mé autorské zdání. Režisér odhalil řadu slabin, chopil se pera a začal přepisovat. Jedna ze stěžejních scén románu se odehrává na hradní věži. Ve filmu někde pod hradbami. Asi proto, že se točilo na jednom z několika mála našich středověkých hradů, které nemají věž. A to nemluvím o dějových přílepcích, které si v ničem nezadají s legislativní tvorbou našich zákonodárců.

Ani tehdy jsem nezatrpkl. Podle velkého vzoru poručíka Goodbodyho z Ryanova románu Jak jsem vyhrál válku jsem kráčel s optimismem vpřed, abych překonával příkoří světa a dobyl nakonec kýženou metu. Tou byla některá z pražských divadelních scén. Několik jsem obeslal, ale navzdory žánrové bohatosti oněch divadel jsem se dozvěděl, že můj námět jaksi nezapadá do příslušného dramaturgického plánu a těžko by se pro něj hledali diváci. Pražští diváci prý nechtějí hru z české minulosti a už vůbec ne veselou. Jeden z uměleckých ředitelů jistého renomovaného divadla mi po pravdě řekl, že jako autor z Kocourkova nemohu psát pro pražské scény. Ani tehdy jsem nezatrpkl.

Námět jsem přenesl na papír a tak vznikla hra Gaudeamus konšelé. Ustanovil jsem se svým producentem a začal přemýšlet, jak hru realizovat. To už jsem věděl, že mám jen jednu možnost, aby divák zhlédl hru tak, jak jsem ji napsal. Pročetl jsem si text a snažil se představit, jak by měla vypadat na scéně. V duchu jiného Goodbodyovského idealisty jsem si řekl: „Yes, we can,“ a svěřil si režii. Logicky proto zní podtitul hry „o potulných hercích, režisérovi a jedné radnici“.

Je to úsměvný, laskavý, ale současně nesporně aktuální příběh, který se odehrává kdesi v renesanci. Do města přijíždějí potulní herci a zpěváci, aby zde sehráli svůj kus Dialogy o lásce. Konšelé ovšem chtějí, aby hráli o moudrosti radnice. Proto se režie potulných herců ujme sám purkmistr a do hlavní role obsadí písaře. S herci začnou rozebírat obsah hry i život a záhy se ukáže, že moudrost radnice není zdaleka tak zářivá, jak by si konšelé přáli. Hra je o svobodě a lásce na straně jedné a hlouposti a nadutosti na straně druhé. Podobnost se současností je opravdu jen náhodná.

Než jsem hru začal psát, mnohokrát jsme o stylu podobného představení diskutovali s Petrem Traxlerem, s nímž máme své zábavné pořady o středověku a jezdíme s nimi po vlastech českých, moravských i slezských. V autě na přecpaných dálnicích a městských obchvatech se vždycky semele možné i nemožné. Petr kdysi vystupoval ve slavném představení Kantor Barnabáš a žáci darebáci s panem Miroslavem Horníčkem a vyprávěl mi, jak hra vznikala a co si říkali v zákulisí. A během jeho vyprávění se začala rodit podoba hry Gaudeamus konšelé.

Humor pana Horníčka byl laskavý, moudrý a chytrý. V žádném případě nemíním být epigonem, ostatně by to ani nešlo, protože pan Horníček byl génius. Ale díky němu jsem si vytvořil určité mantinely, v nichž by se měla má hra pohybovat. I když je hra Gaudeamus konšelé dílo z jiné doby a pro jiné publikum, filozofie laskavého humoru je nadčasová. Uvidíme, jak se mi to podaří. Premiéra je v Divadle u Hasičů začátkem října 2010.

Žádné komentáře:

Okomentovat