Václav Havel - Bez busty na poličce

Týdeník EURO, 1/2012, strana 60
Václav Havel
Bez busty na poličce
Facebooková generace dokázala, že se neschovává jen ve virtuální realitě, ale umí ctít morální elity

Prezident jako tmel generací asi není zcela typický. Přesto dvě české hlavy státu to dokázaly. Celou dobu, co stál Václav Havel v čele země, byl srovnáván s Tomášem Garriguem Masarykem. Některá přirovnání jako třeba, zda bude Havel také jezdit na koni, byla úsměvná. Avšak jejich životní filozofie a morální postoje si podobné byly. A tím se jim podařilo překlenout generační propast více než půl století. Když bylo mé babičce pět let, zemřel TGM. Rodinná výchova, mimochodem i to, že pradědeček byl legionářem a prababičku si bral 28. října, na celý život ovlivnilo babiččino vnímání prvního prezidenta. Má na poličce vystavenou jeho bustu. Sice ji v době komunismu decentně skryla za knihami, dnes ji ale hrdě leští a dává na odiv všem návštěvám. Prvorepubliková ikona v ní zkrátka zanechala nesmazatelnou stopu. Je pro ni ideálem, vzorem a jednoznačnou představou toho, jak má prezident vypadat a jednat.
Polívka v Louvru
Mně bylo sedm let, když Václav Havel skládal slavnostní slib prezidenta Československé socialistické republiky. Události sametové revoluce mám spíše v mlze. Tak trochu tuším, že když rodiče večer zmizeli, asi šli zvonit klíči na náměstí. Velkou Havlovu bolest, tedy rozpad federace, jsem prožíval po svém. Bydleli jsme v Žilině, naši se ovšem rozhodli před „rozvodem“ Česka a Slovenska odejít zpět za řeku Moravu. Havel truchlil pro zanikající společný stát, já pro své kamarády ze školy.
Pak jsem si poprvé začal uvědomovat, jaké možnosti mi listopadové události přinesly. Otec vždy tlačil na co nejlepší vzdělání. Jakýkoli jazykový kurz nebo pobyt v cizině či pokus dostat se na výběrovou školu podporoval. Vůbec přitom nezáleželo na třídním původu. Naštěstí. Z dělnické rodiny totiž nikdo z mých předků nepocházel. Ostatně strýc svou vysněnou kunsthistorii dostudoval po více než deseti letech až v roce 1992. Nadějného a snaživého studenta chtěl na školu jeden z předních profesorů, třídní původ mu však tento druh vzdělání zapovídal.
Havel byl pro mě vždy vzdálená osoba, prezident, kterého je třeba respektovat.
Budu si ho pamatovat jako velkého politika i normálního člověka, kterého jsem jednou potkal v kavárně Louvre, kde si dával kolem poledne polívku – sám u stolku, nikým nerušen, i když jistě všemi pozorován.
V této kavárně na pražské Národní ulici se ostatně kruh uzavřel. Václav Havel zemřel 18. prosince a já se zde jako každý rok sešel s přáteli k předvánočnímu klábosení o čtyři dny později. Poté, co jsme si předali dárky, šli jsme za Václava Havla zapálit svíčku do průchodu, kde se kvůli ostatním světýlkům už pomalu nedalo hnout. A mnoho z těchto svíček zapálili mladí lidé. Lidé ještě podstatně mladší než já.
Tito mladí kolem osmnácti let vyjadřovali spontánně obdiv a úctu odkazu Václava Havla. Cítili, že odešla zřejmě poslední morální ikona. Někdo, kdo stál pevně za svými názory, i když byly nepopulární. Že zemřel člověk, jehož si mohli vážit.

Prost našeptávačů
Dnešní doba totiž morálním elitám nepřeje. Vzývány jsou sociální sítě jako Facebook nebo Twitter. Jsou to nástroje, které dokážou lidi jednoduše spojovat. Ale nesvážou je nijak pevným poutem. Mají navíc image zpovědnice, místa, kde každý může sdělovat své strasti a radosti. A tím si vybalancovat svou duši. Ale chybí v nich pevný názor, vůdce, který by poradil, jak s životem naložit. Ale mladým takový názorový vůdce očividně chybí, jinak by nešli zapalovat svíčky na Václavák nebo na Hrad.
Václav Havel mohl být svým životem pro mladé příkladem. Byl rebel, neměl rád konvence, nenechal se semlít politickým PR a své projevy si psal sám a říkal, co si skutečně myslí. Takoví politici už nejsou. Za všemi stojí velké týmy lidí, kteří jim říkají, k čemu a kdy se mají vyjadřovat. Z těch se velké vzory mohou stát těžko. Čiší z nich, že dělají jen vypočítané a předem promyšlené kroky. Na jejich konci jsou výsledky s minimálně šesti nulami, tedy nulami za nějakou slušnou cifrou na bankovním kontě v některém z daňových rájů. Nebo snad máte pocit, že komentátor měl pravdu, když říkal, že do chrámu svatého Víta, Václava a Vojtěcha na pohřeb zesnulého prezidenta vstupuje česká politická elita, a v záběru byl zástup našich ministrů a ministryň, jak vystupují z minibusu s rudou růží v rukách?

Chybějící nadhled
Ve století konzumu by vzorem mohli či měli být byznysmeni. Jenže v českém prostředí je to těžké. Snad nad všemi úspěšnými podnikateli visí podezření, že tyjí ze státního rozpočtu, že svůj majetek nenabyli poctivě, že si svůj úspěch vlastně nezasloužili.
Vzorem mohou být pro výběr drahého auta, luxusního bydlení či dalších požitků. Slovy Jiřího Hrzána prostě vzorem pro obklopování se předměty. Jejich názory, myšlenky či postoje přece nikdo nezná. Sami na tom často tvrdošíjně pracují. Petr Kellner je obklopen hradbou mlčení, Pavel Tykač si libuje, že jeho poslední fotka je asi deset let stará, a Andrejovi Babišovi jeho boj s korupcí věří jen obecní blázen. Těžko v nich tak hledat nějaký morální vzor.
Chybí jim nejen nadhled, havlovská rozšafnost a jistá míra sebeironie. Také jim chybí snaha o vhled do budoucna, o to, aby mohli lidem říkat, co je čeká, a nabídnout jim v těžkých dobách trochu optimismu.
Právě ten dorůstající generace potřebuje. V postmoderní době se napsalo mnoho o tom, že morální elity jsou přežité, že generace Y si chce jít vlastní cestou a vedení si nežádá. Sled událostí po smrti Václava Havla ale ukázal, že tomu tak není. Generace Y se svolala na Facebooku a šla jej uctít. Vykročila z ulity počítačové virtuality a ukázala, že ač dějiny nezná do detailu, přestože je pro ni Václav Havel historie, přesto cítí, co jí jeho odkaz dává do života. To dává jistou naději, že vzory budeme hledat dál. Já si sice Havlovu bustu na poličku nedám a nebudu ji leštit, ale podobně jako pro mou babičku zůstane pro mne Václav Havel panem prezidentem se všemi svými chybami a lidskými poklesky.
Adam Junek

Bosou nohou

Bosou nohou
Autor: Ivan Hoffman

Když člověk vidí, jak politici nechápou, proč se naštvaní lidé srocují na ulici, aby měl ještě o ty politiky strach. Historických příkladů, kdy to ulice vrchnosti hrubě spočítala je celá řada a společného mají právě to, že mocní vždy do poslední chvíle dráždili hada bosou nohou.
Z hradních návrší a vládních paláců vypadají ti naštvaní povykující človíčci dole v ulici neorganizovaně a směšně. Přímo se nabízí utrousit z výšky na jejich adresu něco posměšného, urážlivého, nasadit jim psí hlavu a třeba ještě na ně výhrůžně vztyčit prst.
Že je situace vážná se pozná podle toho, že politici jménem občanů vyhlašují boj protispolečenským živlům. Zřícení režimů předcházejí hesla, že si „nenecháme rozvracet zřízení“. Od našich politiků slyšíme, že Holešovská výzva ke sjednocení protestních iniciativ je namířena nikoli proti vládě, ale proti demokracii, kterou je míněn systém. A něco na tom je.
Pokud je demokracie zneužita k ovládnutí většiny menšinou a demokracií se rozumí privilegia vyvolených, dojde zpravidla na proces, kdy je se špinavou vodou z vaničky vylévána i ta demokracie, o kterou se ulice přetahuje s vrchností.
Vrchnost vždy doplácí na to, že tak dlouho eliminuje rozumné návrhy jak spravovat zemi ku prospěchu občanů, až je smetena živelným hnutím, které žádným rozumným programem nedisponuje. Kde nepomáhá dobré slovo, úřaduje nakonec hrubé násilí. A jakkoli ulice působí chaoticky, jedno si pamatuje dobře: všechno, co si vrchnost vůči ní dovolovala bosou nohou.
Partě politiků, kteří si demokracii pletou s neregulovaným trhem, nedošlo, že s kapitalismem obnovují i vykořisťování, které tradičně provází třídní boj. Nakonec jim to ale dojde.


Tentokrát se mi však zdá, že za citování stojí spíš některé komentáře ke glose pana IH:

---

Pan Rudolf píše: "Tak si vzpomínám,zapátral jsem v paměti a tak nějak mi vytanul Miroslav Štěpán, jak z balkónu arogantně prohlašuje, že mu žádné děti nebudou říkat, jak má dělat politiku. A že lidé nemají důvod protestovat, protože vláda jedná jen podle zákonů, které si předtím sami přijali. Jestli nebude potíž právě v tom. Gauneři a mafiáni si vzájemně odhlasují zákony a zaštiťují se křikem o demokracii. A přitom v opravdové demokracii by většina z nich seděla jinde, než ve vládě a byly by už 22 let zákony o státní službě a majetková přiznání. Místo toho předseda vlády omlouvá chaos ve státním zastupitelstvu tím, že se dvě mafiánské skupiny perou o moc. A evidentně to bere jako vyřízené. Je neuvěřitelné, že i přes to, co se děje a bohužel stále intenzivněji, v ČR je stále množství kývačů a obhájců tohoto přístupu. Ale když se člověk podívá blíže, stejně ale jde o ty, kterým to nějakým způsobem vyhovuje. Ale vzhledem k tomu, že vládu za dobrou považuje celých 16 procent, znamená to tedy, že 84 procent má poněkud jiný, v opravdové demokracii nepominutelný, názor. A jak reagují mafipolitici v ČR? Ničíte nám náš píseček. Nebudeme se s Vámi bavit. Pozoruhodné."
Nebo nickname Hadí oči: "Zpráva z tisku: Kalousek vyzval vzbouřence, aby si na tři roky utáhli opasky. Vzbouřenci pochopili křehkost naší demokracie a vzkazují: To už tady sice bylo, ale s námi klidně můžete řezat o zem. No tak teda jo, my si je utáhneme. Asi takto: O roztřískané silnice jsme si zničili Fabii? Nevadí, koupíme si BMWX5. Nemáme na nájem v paneláku? Nevadí, postavíme si patnáctipokojový baráček v chráněném území vedle Oulického. Nemáme na dovolenou na Mácháči? Nevadí, pojedeme do Toskánska. Sporožirový účet má vysoké poplatky a žádné úroky? Nevadí, švýcarské banky jsou celkově výhodnější. Zdražují plyn, elektřinu a uhlí? Nevadí, za dědinou od silnice vlevo je řepka, od silnice vpravo jsou soláry, ale v rygólu podél silnice je místo na moje větrníky. Zdražili i ty téměř nefunkční obyčejné léky na váš žlučník? Nevadí, zajeďte si do Varů, kde vás s radostí za pár tisícovek denně také nevyléčí. V nemocnicích ubývá lékařů? Nevadí, za svým oblíbeným chirurgem si zajedeme do Mnichova. Máte nízký tlak a trpíte nespavostí? Tak deset minut sledujte noční záznam z Poslanecké sněmovny a tlak se vám tak srovná, až vás trefí šlak. Dobrá rada nakonec: děkujte našim kreténským – pardon, kreativním novinářům, že z výpadku vajec, čítající půldenní!!!! spotřebu vajec v naší republice, rozběsnili takovou aféru, že čtvrt roku si nebudete mít čím zvedat cholesterol. Anebo za takovou cenu, která vám zase srovná nízký tlak."

Vegas Movie Studio HD Platinum 11

Vegas Movie Studio HD Platinum 11 je kvalitní program na úpravu videa & tvorbu disků
Program Vegas™ Movie Studio HD Platinum Edition má vše potřebné, abyste mohli vytvářet působivé HD filmy. Video můžete editovat prakticky v libovolném formátu, včetně HDV a AVCHD. Součástí jsou nové nástroje pro stereoskopické 3D, výkonné funkce pro obrazovou skladbu, úpravu barev a tvorbu hudebního podkresu...

---

Zdroje:

• sw.centrum.cz/digitalni-video/uprava-videa/
• Professional-Level Power for Your Home Studio (anglicky)
• recenze na tvfreak.cz

Vnímání Klause

Tentokrát si dovolím nesouhlasit, pana prezidenta ještě stále vnímám poněkud jinak...
Ale každý má právo na svůj názor...
Zde je ten pana Hoffmana:

Potíže s Klausem
Autor: Ivan Hoffman

Ze světa k nám doléhají obavy, že se náš prezident na samém sklonku své prezidentské kariéry chystá rozbít Evropskou unii. K tomu je třeba říct, že pokud by projekt evropské integrace byl tak chatrný, že by ho mohl rozbít nějaký regionální politik, pak by nemělo smysl krach takového projektu oplakávat.
I kdyby se skutečně Václav Klaus vydal na evropské turné po spolcích lokálních euroskeptiků, aby ho tito uznale poplácávali po zádech, nic politicky významného by z toho nevzešlo. Těžko se může stát respektovaným lídrem rebelů někdo, na kom se lidé baví u internetu, jak zcizuje protokolární propisku.
U zahraničních komentářů ke Klausovi stojí určitě za zmínku, že je z nich cítit strach. Pravděpodobně pramení z toho, že v Klausovi Evropané vidí prototyp xenofobního nacionalisty, a na pozoru se mají před virem pravicového extremismu, nesnášenlivosti k jinému, cizímu. Historicky s tím má Evropa tragickou zkušenost. Pravdou je, že i u nás se kolem Klause dlouho chodilo po špičkách. To až poslední dobou je stále většímu počtu lidí k smíchu, a mnozí se pak za něj upřímně stydí. Není tomu tak dávno co z něj i u nás šla hrůza.
Že je Klause všude plno, navzdory jeho marginálnímu politickému vlivu a zanedbatelné invenci je dáno jedině potřebou politického bulváru. S Klausem, coby věčným provokatérem je na rozdíl od různých politických sucharů zaručená zábava. Klaus je sice prázdný a falešný, ale prodává noviny, poutá k rádiu a televizi. Kdyby ho nebylo, média by ho musela vymyslet. A hlavně: Klaus je symbolem všeho, co se zde za posledních dvacet let pokazilo či nepovedlo. Bez vyrovnání se s minulostí, kterou zosobňuje, se sotva pohneme z místa.

Politika před soudem

Máte pravdu, pane Hoffmane, a občané už to asi vědí taky... Kde jinde by se vzalo například hnutí Nespokojených...

Politika před soudem
Autor: Ivan Hoffman

To, co na první pohled vypadá jako soud s pány Bártou a Škárkou a na druhý pohled jako soud se stranou Věci veřejné, je ve skutečnosti soudem se samotnou politikou, jak se u nás toho času provozuje. V přímém přenosu se nám jako v panoptiku předvádějí exoti, kterým se legálně dostalo mandátu rozhodovat o našich záležitostech.
A je na to hrozný pohled. Ponechme stranou, zda pan Bárta podplácel či nezištně půjčoval. Už tím, jaké lidi přivedl do parlamentu a na ministerstva, se nenapravitelně provinil vůči občanům.
Že se politika dělá za peníze a pro peníze je každému dávno jasné. Pokud ale někdo svůj podnikatelský projekt inzeruje jako službu veřejnosti a k moci ho vynesou sliby, že politiku očistí a napraví, je zklamání důvěry podvodem na druhou. Věci veřejné totiž občané volili jako alternativu ke stranám, které je v minulosti zklamaly. Jak ale víme z populárních odposlechů, z politické alternativy se vyklubalo primitivní intrikánství. Věci veřejné se přitom vysmáli svým voličům už tím, že vstoupili do vlády s „dinosaury“, proti kterým brojili v předvolební kampani.
Soudem s politikou je probíhající proces proto, že na místě jeho aktérů není těžké si představit kteroukoli stranu a jakéhokoli politika. Není tomu tak, že vinou jednotlivců je vadný politický systém. Naopak: vadný politický systém generuje nevhodné a špatné zastupitele. Politické strany svou strukturou a činností nápadně připomínají mafii. Neusilují o moc proto, aby reprezentovali voliče a sloužili občanovi. Snaží se dostat k moci, aby z ní sami měli profit. O vliv soutěží partajní klany. Voličům to dojde, až když jim politici ukážou záda a vrhnou se na volební kořist.