Odstranění Pospíšila

Na pravdivost této glosy se podíváme po volbách... Budou už letos?

Odstranění Pospíšila
Autor: Ivan Hoffman

Záminka pro odvolání ministra spravedlnosti Pospíšila je komická. Jeho žádost o peníze pro rezort byla jednoduše vyřešena tím, že mu je vláda neodklepla. Že to zkusil, i když věděl, že to neprojde, je rutinní divadlo, které se hraje pro státní zaměstnance, aby tito neřekli, že šéf je slaboch, který se neumí ozvat a nic pro ně nedělá.

Každému, kdo se alespoň letmo zajímá o politiku, je jasné, že ministr Pospíšil byl odstraněn z úplně jiných důvodů, než je „manažerské selhání". A pan premiér samozřejmě ví, že to všichni víme.
V povědomí široké veřejnosti zůstane Jiří Pospíšil zapsán jako politik, který se pokusil reformovat justici i když musel vědět, že to neprojde. Vyneslo mu to sympatie veřejnosti, ale tažením proti „justiční mafii" jak vidno vyděsil politiky, kteří si umějí spočítat, co by pro ně znamenalo, kdyby je policie začala vyšetřovat a kdyby se korupční kauzy přestaly zametat pod koberec. Současná politická garnitura si nezávislou justici nemůže dovolit. Premiér Nečas sotva někoho přesvědčí, že odvolání ministra Pospíšila u něj neobjednali schopní manažeři, specializovaní na rozkrádání veřejných prostředků.
Premiér Nečas jistě odvoláním ministra Pospíšila potěšil řadu politiků ať už z vlastní strany či ze stran koaličních a také stran momentálně opozičních. Pravděpodobně se ale dopustil své největší politické chyby. Ve snaze zastavit demontáž zkorumpovaných mocenských struktur se nenapravitelně znemožnil. Přitom i u něj platí, že to sice zkusil, ale s vědomím, že to neprojde, neboť zmíněné struktury melou kvůli tolerování zlodějny z posledního. Své straně prokázal Nečas službu medvědí. Tohle mu voliči jen tak nezapomenou!

Bývalé celnice

Pane Hoffmane, že by reakce na tu údajně statisticky prokázanou obecnou nostalgii po starých časech, kdy i děti narozené po roce 90 si prý myslí, že bylo lépe?
Mno, já si to začínám občas říkat taky, možná jsme jen spoustu nepravostí nevěděli, ale žili jsme v jistém řádu a pořádku. Nekradlo se tolik, snad; dnes už "hlavy pomazané" rozkradly vše a budou zvyšovat daně, bo není z čeho krást - jak říká babička jednoho mého kamaráda: "Tokovej bordel, jako je teď, nebyl ani za komunistů..."

Bývalé celnice
Autor: Ivan Hoffman

Po obvodu států, které se domluvily na volném pohybu lidí, zůstaly celnice. Pro mladé jsou to již jen reality, stavby, které slouží novému účelu. Z celnic vznikly informační centra, obchody, někde celnici přestavěli na byty, jinde na kasino.
Pro starší generace ovšem bývalé celnice zůstávají symbolem státní šikany, připomínkou někdejšího omezování svobody. I po letech se občas člověku vynoří vzpomínka na celníky, hledající v kufrech neproclené zboží, či ideologicky závadné tiskoviny.
Na volnost pohybu jsme si rychle zvykli proto, že volně se pohybovat je normální. Naopak na hranice obehnané ostnatým drátem si zvyknout nelze, protože nemožnost vycestovat bez doprošování se úředníků je nenormální. Režimy, které oplocují své občany, aby se nerozutekli po světě, jsou zvrhlé, o tom nemá cenu se bavit. Hranice ovšem mívají i další funkci, lidé se ohraničují před vnějším světem, aby ochránili svůj majetek, své zvyky a tradice, ale i své zdraví či dokonce životy. Zatímco si ošklivíme hranice coby symbol totality, nostalgicky vzpomínáme na časy, kdy nás hranice chránily před invazí drog, hazardu, před zákeřnými viry či nekale konkurujícím kapitálem.
Občas pociťujeme pokušení vrátit celnicím původní účel, udělat se v nepřátelském světě sami pro sebe. Je to důsledek marnosti pokusů hájit v otevřeném světě lokální zájmy. První hranici, kterou bychom ale měli jasně vyznačit, je hranice mezi patriotismem a xenofobií. Svobodomyslný člověk usiluje o svobodný svět bez hranic a jeho nepřítelem je lokální politika korumpovaná globálními spekulanty. Celnice jsou pasé, určitě už není co ochránit clem. A oplotit se před vlastními politiky je docela rébus.

Řecká nejistota

Řecká nejistota
Autor: Ivan Hoffman

Řekové volili, ale co zvolili, vůbec není jasné. Ekonomové upozorňují, že setrvání či odchod Řecka z eurozóny je otázkou pouze politickou. Z pohledu ekonomického je řecký dluh po volbách stejně nesplatitelný a řecký bankrot neodvratitelný, jako před volbami.
Trhy si řeckých voleb téměř nevšimly, což není dáno jenom tím, že investory nezajímá volební rétorika politiků. Hlavní je, že se obchodníci s penězi pohybují ve vlastním virtuálním světě, který s tím reálným nemá mnoho společného.
Titulky hlásající, že Řekové volili „proevropsky", že hlasovali pro reformy, úspory, Evropu, euro jsou pouze novinářskou zkratkou, zjednodušenou informací pro čtenáře, kterým je Řecko vesměs lhostejné. O neřešitelnosti řeckého maléru nejlépe vypovídá, že vítězní konzervativci chtějí k sobě do vlády vedle socialistů i radikální levici. Místo o dělení kořisti jim jde o sdílení společného břemene. Řekové nemohou diktát eurozóny odmítnout ani akceptovat, Eurozóna nemůže Řeky ignorovat ani vyřešit, proto se pouze stále dokola prázdně žvaní.
Není vyloučeno, že Řekové „volili euro" zcela iracionálně, pod dojmem úspěchu na fotbalovém Euru. Teď se fotbalisté Řecka střetnou s fotbalisty Německa v boji o postup do semifinále. Co tento boj velkého dlužníka proti největšímu věřiteli psychologicky vyvolá? Hraje se o satisfakci dlužníka? O respekt věřitele? Anebo se hraje jenom o čas, který se všem stejně krátí? Podstatou chůze kolem horké kaše je, že se zachraňuje znehodnocená měna. Stejné je to s dolarem, o exotických měnách jako je naše koruna ani nemluvě. Směna se děje s nekrytými padělky, kterými jsme vypláceni a kterými platíme. V Řecku, Německu či u nás jsme na stejné děravé lodi, která nejde ke dnu jenom proto, že spekulantům to tu už všechno patří. Nepotřebují naše peníze. Tisknou si vlastní.

Václavem Klausem odnesené pero

Dobrý nápad, jak se zviditelnit, pane poslanče. Však Vám osobně jako člověku dlouhodobě fandím:

Chilský prezident dostal náhradu za Václavem Klausem odnesené pero
Chilský prezident Sebastián Piňera dostal náhradu za protokolární pero, které si osobitým způsobem přisvojil při loňské návštěvě země prezident Václav Klaus. Nové mu poslal europoslanec ODS Edvard Kožušník. Záznam, na kterém je zachyceno, jak si Václav Klaus psací potřebu ponechal, byl dlouho jedním z hitů nejen na internetu. "Je to nadsázka," řekl ČTK k motivům svého kroku europoslanec s tím, že pero není přímo od Václava Klause, byť je v etuji s jeho podpisem. Psací nástroj pořídil za 12.000 korun v prodejně českého výrobce, který vyrábí protokolární pera pro prezidentskou kancelář. Edvard Kožušník pero dal bývalému předsedovi chilského Senátu Jorge Pizarrovi s prosbou o předání prezidentu Piňerovi. "On mi to slíbil a následně mě informoval, že pero do (chilské) prezidentské kanceláře předal," uvedl europoslanec.

(z mailového zpravodajství ČRo)