Brekule politiků aneb oddechový čas

Citát nazývám Brekule politiků aneb oddechový čas, ale IH svou glosu nazval jen prostě Oddechový čas. Jenže oni si politici oddech nedají a budou ve svých hrátkách pokračovat. A já budu dál slyšet od přátel, kteří ČSSD volili, jak jsou rozhořčeni tím, co Hašek &spol provedli. Brekule!

Oddechový čas
Autor: Ivan Hoffman

Do desátého listopadu, na kdy je plánováno setkání ústředního výboru ČSSD, aby rozhodlo, zda má vítěznou stranu řídit Sobotka anebo Zeman, mají nově zvolení poslanci oddechový čas. A ten se bude hodit. Polovina z nich nemá s posláním zastupitele a s prací zákonodárce žádnou zkušenost. Nějakou chvíli potrvá, než zjistí, kde je sever.
Jenomže volič, který před volbou politických rutinérů upřednostnil riziko s dosud nezkaženými amatéry, těch pár dnů na aklimatizaci poslaneckým nováčkům rád dopřeje. Co je u nových poslanců považováno za handicap, lze stejně tak vnímat jako přednost. Nemají poslanecké zkušenosti, ale nemají ani poslanecké zlozvyky. Ještě nejsou zběhlí v parlamentní proceduře, ale také si dosud neosvojili parlamentní alibizmus, tedy dovednost vysvětlovat, jak nic nejde udělat. Když je nových poslanců málo, staří je rychle naučí, jak to v parlamentu chodí, a jak je třeba se o sebe postarat. Špatné prostředí umí pokazit i toho, kdo do politiky přichází s předsevzetím něco změnit k lepšímu. Nyní ale do poslanecké sněmovny přichází nejen velká síla nových poslanců, ale také tři nové týmy, které i po volbách opakují, že chtějí být konstruktivní, státotvorní a místo politikaření pracovat pro lidi.
Volič se tentokrát nenechal ve své volbě nevyzkoušených stran zviklat nálepkami, jež je vinily z populismu, protisystémovosti či z demagogie. Zavedené strany a zavedení politologové, analytici a komentátoři strašili, že ti noví budou nečitelní, že s nimi do sněmovny přijde chaos a nestabilita. Volič si ale poradit nenechal. Ví, že zdrojem chaosu a nestability jsou u nás zavedení političtí rutinéři. Viz zavedená ČSSD a zavedený prezident.

Nikdo s nikým a nebo velká koalice

Nikdo s nikým? Osobně si myslím, že z toho bude ve finále velká koalice, znechucení voličů a další pokles zájmu o volby a politiku vůbec. O to víc budou mnozí jen nadávat na poměry...

Nikdo s nikým
Autor: Ivan Hoffman

Kdo by snad bral vážně prohlášení politiků o tom, s kým po volbách nebudou spolupracovat, musel by nadcházející hlasování vidět jako čirou marnost. Vládnout nechce téměř nikdo s nikým a z těch, kdo naznačují, že by se snad s velkým sebezapřením vzájemně snesli, nelze napočítat žádnou vládní většinu. Realisté vědí, že ve skutečnosti se u nás v politice snese skoro každý s každým a po sečtení hlasů bude předvolební odtažitost zapomenuta.
Strany s dlouhou historií vezmou strany bez historie ochotně na milost, budou-li tyto disponovat poslaneckými mandáty. A strany nově příchozí, tudíž nekompromitované, se nad těmi těžce kompromitovanými smilují, když bude šance dát dohromady vládní slepenec. Co na první pohled vypadá jako krátkozraká rezignace na koaliční potenciál, je ve skutečnosti pouhá technika volebního boje. Strana, která nad ostatními ohrnuje nos, tak činí v naději na vlastní zisk. Sestavit vládu nakonec těžké nebude, neboť všechny strany chtějí totéž – abychom je povolali dát to tady do pořádku.
Volební kampaň potvrzuje podezření, že volič bude vybírat mezi povrchními programy a nevýraznými osobnostmi. Nebude to poprvé, co všichni slibují změnu, aby pak vše pokračovalo postaru. Do parlamentu mají podle průzkumů nakročeno strany, od kterých nic nehrozí. Nic tragického ani nic geniálního. Však nás také tentokrát téměř nestraší. Společnost je sice rozdělena, ale o nějaké hysterii se nedá mluvit. Už je patrné, že kaše, co se zde navařila při pádu vlády a sněmovny, se u předčasných voleb bude jíst skoro studená. Vděčíme za to nejspíše krátké kampani a také tomu, že z emocí jsme se vydali při volbě prezidenta. Teď to bude klid a pohoda.

Armáda spásy vs. kapitalismus

Dnešní glosa IH je v podstatě velmi pozitivní:

Armáda spásy
Autor: Ivan Hoffman

Armáda spásy a kapitalismus se k sobě výborně hodí. Z jedné strany je zde systém, který generuje bídu a chudobu, z druhé strany pak charitativní křesťanská organizace, která těm největším zoufalcům a nešťastníkům podává pomocnou ruku. Armáda spásy u nás působila za první republiky a s příchodem komunistů k moci byla v roce 1950 zrušena. Jakmile se zde po roce 1989 začal budovat kapitalismus, jasnozřivě se k nám vrátila i Armáda spásy. Předem bylo jasné, že o práci nebude mít nouzi. Dnes u nás extrémní chudobou trpí 400 tisíc lidí a trend je vzestupný.
Na Armádě spásy je samozřejmě nejcennější její obětavost a soucit se sociálně vyloučenými. Vedle toho se ale jedná o instituci nesmírně efektivní, která má na rozdíl od státu propracované know-how. Zatímco stát systémem dávek nepřímo podporuje byznys s chudobou, Armáda spásy se orientuje na to, jak pomoci chudým. Obecně platí, že zatímco stát hledá výmluvy, proč něco nejde, Armáda spásy pracuje a ještě stíhá v rámci osvěty poukazovat na příčiny zhoršující se situace. Naše problémy jsou pak, jak se ukazuje specifické.
Na rozdíl od zemí, kde kapitalismus měli a stát se s jeho slabými stránkami snažil něco dělat, u nás se kapitalismus zaváděl div ne jako ideál. Politici na něj nedali dopustit, a že by mohl mít i negativa je ani nenapadlo. Že rekvalifikace veksláků na miliardáře bude mít za následek statisíce sociálně vyloučených a milióny chudých proto nikdo neřešil. Armáda spásy u nás nevděčí za práci normálnímu kapitalismu, nýbrž kapitalismu mafiánskému, což představuje daleko náročnější výzvu. Dobrou zprávou je, že dokud jsou mezi námi lidé, kteří žijí pro druhé, ještě není vše ztraceno.

Tři odkazy

Nabízím tři odkazy na články, k nimž se snad i já ještě vrátím...

• Naše průměrnost (glosa Ivana Hoffmana k tématu školství a vzdělanost)
  
  
• Neruším? (fejeton Ondřeje Neffa k etice užívání mobilních telefonů)
  
  
• Bitva o cigarety (úvodník Ondřeje Neffa na téma zlozvyku kouření)

Zbytečný FCB

Zbytečný Facebook ve vztahu k volbám? Nebo spíš zbytečné volby ve vztahu k voličům, kteří se vesměs tváří, že vhozením volebního lístku do urny jejich aktivita na poli politiky (rozuměj správy věcí veřejných, společných) právě skončila? Myslím, že bohužel platí to druhé!

Zbytečný Facebook
Autor: Ivan Hoffman

Experti se shodují, že sociální sítě nerozhodnou volby. To ovšem není příliš překvapivé. Virtuální svět internetu může těžko soupeřit se světem skutečným, na který ve volbách reaguje většina občanů. Facebook je zatím stále jen zrcadlem toho, co se reálně děje, nikoli místem kde se realita utváří. Politické strany se na sociální sítě navěšují pro jistotu, co kdyby, neboť tak činí i konkurence a není radno zaváhat, pokud by se z facebookové mánie měl stát jakýsi komunikačně reklamní trend.
Na sociálních sítích se vesměs oslovení utvrzují v tom, co je oslovilo. Těch, které oslovila politika, navíc již za mlada, ovšem nikdy nebude velký dav. Normální je sdílet na Facebooku hezké zážitky, zajímavé fotografie, hudbu či filmy. Sdílet politickou propagandu normální není, pokud se tedy nejedná buďto o rebelii, anebo o recesi. Podaří-li se tedy politikům s jejich tématy vmísit do prostředí sociálních sítí, neznamená to, že mají vyhráno. Naopak jim hrozí, že půjde jen o další prostředí, ve kterém mohou nudit a obtěžovat.
Má-li přeci jen Facebook s politikou něco společného, pak to, že obé se přeceňuje. Sociální sítě nenahradí obyčejnou lidskou komunikaci, vždy budou pouze její náhražkou, a často i karikaturou. Politika ve smyslu vhazování hlasovacích lístků do volebních uren pak nikdy nenahradí osobní lidskou starost o společnost a svět, ve kterém žijeme. Takto vzato se politici a sociální sítě tak dlouho zbytečně hledali, až se zbytečně našli. Internetová facebooková komunikace politických stran s potenciálními voliči je nic proti ničemu: nic nepokazí ani ničemu nepomůže. Jelikož ale jde o propagaci, jež je skoro zadarmo, proč ji nezkusit?

Americké volno

Tak si nejsem jist, zda glosa IH není dnes šířením poplašné zprávy... Nebo je to jen nahlas řečeno to, co nám mainstreamová média (raději?) neříkají?

Americké volno
Autor: Ivan Hoffman

Přibližně 800 tisíc státních zaměstnanců nastoupilo v USA neplacenou dovolenou poté, co politici kvůli sporům o zdravotní reformu neschválili federální rozpočet. Od toho, jak zatvrzele, čili jak dlouho budou republikáni odmítat Obamovu reformu, která má miliónům lidí poskytnout zdravotní pojištění, se odvine rozsah maléru. Vláda má zajištěno nouzové financování do poloviny listopadu, respektive do poloviny prosince, pak to teprve začne být zajímavé. Kvůli snaze republikánů zabránit reformě mimořádné drahého a neefektivního zdravotnického systému, hrozí kolaps nevídaných rozměrů.
Kromě ekonomické krize hrozí chaos. Následně snížení ratingu, pak problémy s dlužníky, kteří naivně nastřádali americké pokladniční poukázky, které mohou ze dne na den mít pouze cenu papíru, na kterém jsou natištěny. Spekuluje se rovněž o FEDem chystané devalvaci dolaru, na které mohou mít zájem ti, co následně budou jediní držet hotovost. Od pádu dolaru by se odvinul pád současného finančního systému a nejspíše by se začalo obchodovat v bezpečnějších, neboť něčím krytých měnách. Od takového okamžiku by Spojené státy, trpící prohlubujícími se vnitřními rozbroji, současně ztrácely mezinárodní vliv a mířili na velmocenskou periférii.
V USA se zkrátka nehraje jen o podobu zdravotnictví. Jeho reforma je záminkou ke konfrontaci s nejasným pozadím. Potíže s rozpočtem přicházejí v situaci, kdy v USA mizí střední třída, ubývá slušně placených pracovních příležitostí i občanských svobod a kdy ve světě roste averze k americké zahraniční politice, která pod záminkou ochrany demokracie šíří chaos. A co je nejhorší, není nikoho, kdo by Američanům v nouzi spěchal na pomoc.