Odsuzování násilí

Včerejší glosa IH je opět jednou z těch, co stojí za citování:

Odsuzování násilí Autor: Ivan Hoffmann

Zprávy z Ukrajiny hovoří o násilnostech, při kterých umírají lidé. To je něco, s čím nelze souhlasit, ať už si o příčinách ukrajinské krize myslíme cokoli. Civilizovaným způsobem, jak rozhodnout o politickém směřování země, je zvolit si budoucnost ve volebních místnostech. Rozhodování o budoucnosti s klackem v ruce je rezignací na demokracii a krokem zpět. Není divu, že svět unisono odsuzuje násilí na Ukrajině a vyzývá znesvářené strany k jednání.
Zkušenost s roztočenou spirálou násilí bohužel nedává velkou naději, že se o osudu Ukrajiny rozhodne u jednacího stolu. Je-li pravda, že demonstranti už zabili šestnáct policistů a policisté zabili devatenáct demonstrantů, znamená to, že obě strany mají ruce od krve, obě strany mají své oběti, mučedníky a tím pádem důvod či záminku k odvetě. Odsuzování násilí, které zní směrem k Ukrajině je poněkud pokrytecké, pokud si všímá pouze násilí jedné strany a s násilím strany druhé otevřeně či nepřímo sympatizuje.
Vedle vnitřního sporu Ukrajinců o směřování Ukrajiny, se souběžně vede i geopolitický zápas o Ukrajinu, na kterou si brousí zuby Kreml, respektive Brusel a Bílý dům. Bojuje se o trhy, zdroje, o sféry vlivu, přičemž se plamenně řeční o hodnotách, právech, svobodě, demokracii. Vyznat se v situaci na Ukrajině z propagandisticky upravených příběhů a reportáží je obtížné. Média nejsou nestranná, nýbrž zaujatá. Jsme vystaveni velice podobné mediální masáži, jako tomu bylo v případě Iráku, Libye anebo Sýrie. Odsuzování násilí postihla značná devalvace. Nejhlasitěji odsuzují násilí ti, kdo ho zákulisními intrikami a podporou militantních extrémistů vyvolají, aby na něm vydělali. Je to cynické.

Bylo už načase obvinit Nečase

Nečas – konečně
Autor: Ivan Hoffman

Bylo už skutečně načase obvinit Petra Nečase. Policie a státní zástupci chodil tak dlouho kolem horké kaše, až tato zcela vychladla. Na talíři nicméně zůstala. Bylo by absurdní, kdyby za politickou korupci byla souzena sekretářka, zatímco její šéf by dělal mrtvého brouka. Obvinění je pak předpokladem k tomu, aby nezávislý soud rozhodl, co je ještě politika a co už je kriminální chování politiků. Že u nás politika s kriminalitou docela splývá, přece nemůže být pro bývalého premiéra alibi!
Pokud se v minulosti kriminální jednání politikům tolerovalo, je to naopak okolnost přitěžující. Zrovna strana, které Petr Nečas předsedal, má lví podíl na tom, že se politická korupce stala politickou rutinou.
Soud nám samozřejmě nakonec může vysvětlit, že kupovat si poslance příslibem trafiky je privilegium mocných, které nám nezbude než akceptovat, jakkoli se nám to nelíbí.
Co ale akceptovat nemůžeme, je když uplácení trafikou obhajují politici, coby potrefené husy. Petr Nečas není arbitrem, který nám má vysvětlit, jak jeho kauze rozumět. Je obviněným. Na to, co tvrdí se hodí hledět jako na účelovou sebeobranu.
V Nečasově kauze jde víc o princip, než o vinu jednoho, byť vlivného politika. Není nejdůležitější, jak tvrdý či jen symbolický mu případně bude udělen trest. Zásadní je, zda soud shledá jeho postup vadným a nezákonným. Čeká se na precedent, který skoncuje s nepěkným politickým zlozvykem, nikoli na fotografii bývalého prominenta v klepetech.
Petr Nečas si za své problémy nepochybně může sám. Neměl důvod se nechat vydírat poslanci, svými spolustraníky, kteří prosluli jako „rebelové". Strana ani vláda, kterým předsedal, za to určitě nestály.

Švýcarské obavy

Švýcarské obavy
Autor: Ivan Hoffman

Těsně ale platně a závazně rozhodli Švýcaři v referendu o omezení přistěhovalectví. A protože kvóty pro udělení trvalého pobytu se budou týkat občanů zemí, se kterými Švýcaři sdílejí Schengenský prostor, je to problém. Švýcaři v referendu odmítli společná evropská pravidla o volném pohybu osob a EU na to nepochybně bude reagovat. Jenomže kromě kritiky sklízejí Švýcaři za to, že se rozhodli „udělat pro sebe" také podporu, a to od těch Evropanů, kteří rovněž nemají cizince rádi.
Hlavní význam švýcarského referenda je symbolický. Evropa jakoby nevěděla, proč před lety vsadila na multikulturalismus a proč otevřela náruč přistěhovalcům. Ekonomický a kulturní přínos je zapomenut a v období kdy se nedaří, se cizincům předhazuje, že místním berou práci a přiživují se na sociálním systému. Problémem samozřejmě nikdy nejsou přistěhovalci, cizinci či menšiny, nýbrž krize, kterou výše jmenovaní nezavinili, naopak na ni jako první doplácejí.
Kdykoli se Evropa octne v krizi, sílí nacionalizmus, nesnášenlivost a xenofobie. Důležité je si uvědomit, že vyhnáním cizinců ani likvidací nenáviděných menšin se nikdy žádná krize nevyřešila. Pokaždé, když se vzedmou negativní emoce vůči jiným, cizím, vytrácí se soudnost a klesá šance najít pravou příčinu těžkostí. Švýcarské referendum je signálem, že máme problém a varováním, že si ho nechceme přiznat. Z druhé strany neuškodí sledovat Švýcarský experiment s kvótami na cizince. Je lepší, když se regulace cizinců odzkouší v jedné lokalitě, než kdyby se všichni Evropané vzájemně prohlásili za cizince, které nemají rádi. Obnovit starou Evropu znesvářených národů není dobrý nápad. Je to hrozba a velká pitomost.