Ležérní nepolitik

---

Zase jednou stojí za citaci! Díky pane Hoffmane...

---

Ležérní nepolitik
Autor: Ivan Hoffman

Na odpolitizování státní správy můžeme zapomenout. Minimálně v tomto volebním období se pro něco takového nenajde politická vůle. Koaličně opoziční souznění narušili pouze komunisté, Okamura a prezident Zeman, ale ti nemají šanci široký poslanecký konsenzus ohledně zneškodnění služebního zákona ovlivnit. Zatímco od ČSSD, ODS a Bělobrádkových či Kalouskových lidovců se celkem dalo čekat, že se výnosného vlivu na úředníky nevzdají, u Andreje Babiše a jeho lidí je rezignace na odpolitizování a profesionalizaci státní správy překvapením a zklamáním. Jedná se totiž současně o rezignaci na sliby učiněné před volbami a na naději voličů, že ANO bude něčím lepším, než jsou zavedené politické partaje.
Andrej Babiš za svou popularitu vděčí ze všeho nejvíce svému ležérnímu antipolitickému stylu. Ten mu umožňuje místo sdělování závazných stanovisek politiku pouze nezávazně glosovat. Ukáže-li se některá jeho glosa mimo, anebo s ní u partnerů či spolustraníků narazí, ležérně bere vyslovené zpět a na stejné téma zkusí glosu jinou. Tak tomu bylo i u služebního zákona, kdy jeden den prohodí, že navrhne koaliční radě vypuštění politických náměstků, aby na druhý den nechápal, proč tito panu prezidentovi vadí a neshledává nic špatného na tom, když si ministr jednoho dva takové lidi na ministerstvo přivede.
Někdo by měl žalovat v Bruselu, že náš parlament nepracuje na požadovaném odpolitizování státní správy, nýbrž na fintě jak tento nešvar nenápadně zabetonovat do budoucna. Neprůhledné čerpání dotací by mohl překazit prezident Zeman, anebo by české politiky mohla v Bruselu udat paní Jourová. Ta ví o politických machinacích s evropskými penězi úplně vše.

Závislé dětství

Tesat do kamene...

Závislé dětství
Autor: Ivan Hoffman

Dětí, které jsou závislé na drogách a alkoholu už je u nás tolik, že se vyplatí začít pro ně zřizovat specializované ambulance. Takové konstatování je samozřejmě smutné a je v něm kus rezignace. Uchránit děti před drogami a alkoholem se nepodařilo. Jejich závislost je realitou, před kterou nemá cenu strkat hlavu do písku. Nezbývá, než přesně zjistit, co lze pro nezletilé zkrachovance udělat, čím jim pomoci. Protože ze statistiky není patrné jen to, že zde jsou, ale také že budou přibývat.
Když se počítají milióny, které stojí léčba závislých dětí, i naprostého laika napadne, že by neškodilo pojmenovat příčiny, proč u nás děti kouří od jedenácti let cigarety, od třinácti konopí a proč šedesát procent teenagerů pravidelně pije. Je to ještě stále deviace, anebo už to patří k dětskému životnímu stylu? Mají dnešní děti problém? Anebo si pouze dříve, než bylo zvykem v předchozích generacích, užívají toho, čemu běžně holdují dospělí? Existuje ve společnosti tlak na to, aby se dětská závislost řešila, anebo stačí, když si na dětskou závislost společnost zvykne?
Děti vyrůstají ve společnosti, která závislost vnímá jako nedopatření, mrzutost, nikoli jako tragédii, anebo rovnou zlo. Otázka nestojí, zda změnit prostředí, do kterého dítě dospívá, ale zda a jak mu ho dočasně zakázat s ohledem na nízký věk. Při pohledu na dospělé, závislé na drogách a zlozvycích všeho druhu, si děti musí připadat ochuzené o něco, co samozřejmě patří k životu. Sledují, jak to v životě chodí a čekají na moment, kdy vstoupí do klubu. Dětem se nedá vysvětlit, že si dospělí počínají hloupě, když si za nemalé peníze investované do drog, cigaret a alkoholu jen ničí zdraví.

23. příčka

23. příčka
Autor: Ivan Hoffman

Podle OECD je naše republika 23. nejlepším místem pro život. Mezi 36 hodnocenými hospodářsky vyspělými zeměmi nejsme zrovna šampioni, ale když se rozhlédneme i po zbylých státech světa, nezbývá nám než se smířit s faktem, že si nežijeme špatně. Navíc podstatnější, než konkrétní příčka na žebříčku, je skutečnost, že se ve většině hodnocených kritérií příliš nelišíme od průměru zemí OECD. Není důvod probírat země na žebříčku nad námi s úmyslem najít si lepší místo pro život, protože jsme zemí s potenciálem učinit vlastní trávu zelenější.
U žebříčku OECD je třeba mít na paměti, že každá z hodnocených zemí je místem pro život pro někoho skvělým a pro jiného špatným. My se například těšíme nadprůměrné zaměstnanosti, ale současně značné nerovnosti, kdy 20% nejbohatších vydělává zhruba čtyřikrát tolik jako 20% nejchudších. Nemá valný smysl vybízet spoluobčana, který žije z ruky do úst, aby se těšil ze slušného republikového průměru. Podobně by byl nerozum kalkulovat do budoucna s tím, že stoupneme na žebříčku díky tomu, že se země nad námi stanou horším místem k životu, neboť se tam něco pokazí.
Důležitým ukazatelem ve zmíněné statistice je subjektivní míra spokojenosti se svým životem. Průměrem OECD je 76% lidí, u kterých dobré zážitky v každodenním životě převažují nad špatnými. U nás je těchto subjektivně spokojených 71%. Uvědomíme-li si, že jak se člověk subjektivně cítí, je mnohem důležitější, než jak na tom objektivně je na základě míry HDP, zdravotní péče či dostupnosti vzdělání, pak těch 29% spoluobčanů, kteří nemají radost ze života, představuje náš největší společný problém. Tři smutní, nešťastní, depresivní lidé z deseti je prostě moc.

Osobně dodám jen: A my na žebříčku "relativně dole" vnímáme, že práce přibývá, ale pracovníků v lepším případě neubývá... Takže práce je z mého pohledu čím dál více... A to jaksi radost ze života ubírá :-o