Rozzlobený generál

Rozzlobený generál
Autor: Ivan Hoffman

Generál Pavel je sice na odchodu do velících struktur Severoatlantické aliance, ale stále mu leží na srdci i budoucnost české armády, o které má zřejmě jinou představu, než současný ministr obrany. Co víme, na ministra se zlobí kvůli způsobu nasazení vojáků na ostrahu muničních skladů ve Vrběticích a kvůli jmenování šéfa vojenské policie. Generál tvrdí, že mu jde o princip a respekt k pravidlům a naznačuje, že ministr dělá rozhodnutí, aniž by si nechal od vojáků, respektive od něj, coby náčelníka generálního štábu a uznávaného profesionála poradit.
Zdá se, že především Vrbětice, ve kterých celá jedna brigáda naší armády zaparkovala na několik měsíců kvůli problémům s privatizovanou municí, nese generál velice nelibě. Místo aby se vojáci čile připravovali na obranu vlasti ať už doma, či někde ve světě, plýtvají časem hlídáním cizího střeliva. Nám se může zdát, že ve Vrběticích jsou vojáci, pokud jde o naši bezpečnost užitečnější, než někde v Afghánistánu, ale generál pochopitelně raději vidí vojáky v hrdinném boji proti nepříteli.
Po mediálním útoku na ministra se generál Pavel s Martinem Stropnickým setkal a vyjevil mu, co ho tíží. Generál s ministrem se nerozešli ve zlém, jak je patrné z toho, že generál už nevyhrožuje, že požádá prezidenta o odvolání z funkce. Je dobře, že se ministr s generálem dohodli a je vcelku jedno jak. Do června to snad spolu nějak vydrží. Pak už bude generál Pavel konečně řešit pořádnou vojenskou agendu, zatímco ministr Stropnický se při troše štěstí, nevyhlásíme-li někomu válku, bude věnovat Vrběticím. Ty stále, díky péči politiků o světový mír, představují jedinou reálnou bezpečnostní hrozbu, jíž čelíme.

Kvantitativní uvolňování

Není co dodat...

Kvantitativní uvolňování
Autor: Ivan Hoffman

Sledovat debatu ekonomů na téma kvantitativního uvolňování je velká legrace. Jedná se prý o netradiční postup, ke kterému se centrální banky uchylují, když tradiční postupy nefungují. Kritici masivního tištění nekrytých peněz ovšem tvrdí, že fungovat nebude ani netradiční kvantitativní uvolňování. Lze se třeba dočíst, že se v globálním měřítku rozmáhá devalvační politika ve stylu „ožebrač svého souseda" anebo že „všechny hlavní centrální banky záměrně nafukují bubliny, aby odložily den zúčtování". Bankéři hrozící se deflace jsou ochotni udělat pro inflaci cokoli.
Pikantní je, že se před tištěním eur více diskutovalo, kdo na to nejvíce doplatí, než k čemu to bude dobré. Pro ekonomiku, ve které se vše dělá na dluh, hraje klíčovou roli ochota bank půjčovat peníze. Smyslem kvantitativního uvolňování je tedy přesvědčit opatrné banky, že o peníze není nouze. Jestli banky uvěří a začnou velkoryse půjčovat ve vidině zisku, ovšem jisté není. Co totiž nelze natisknout jsou životaschopné podnikatelské záměry. Valná část výroby se ze Západu odstěhovala do Asie a Evropané omezují nákupy, protože mají omezené příjmy.
Víra v to, že tištění peněz nastartuje výrobu čehosi, čímž vzniknou pracovní místa, v důsledku čehož si za vyšší příjmy lidé více nakoupí, je typickým přáním, jež je otcem myšlenky. Jediným jistým efektem znehodnocení peněz, na který lze vzít jed je, že peníze budou znehodnocením znehodnoceny. Pokud si někdo z nás natiskne eura na domácí tiskárně, čeká ho za padělatelství trest pomalu drsnější než za vraždu. Co ale není dovoleno volovi, je dovoleno bohovi. Padělat peníze jako centrální bankéři je legální: Čím více, tím lépe!

Kabát a košile

Pěkně to pan Hoffmann napsal - a já už odvolil...

---

Kabát a košile
Autor: Ivan Hoffmann

Pokud platí, že košile je bližší než kabát, pak si v komunálních volbách vybíráme košili a ve volbách do parlamentu pouze kabát. Však také obecně platí, že v našem politickém šatníku kabáty za mnoho nestojí a pečlivěji vybírané košile nám padnou daleko lépe. Má to jednoduché vysvětlení: Důvěryhodnost zastupitele je nepřímo úměrná velikosti obce. 
V nejmenších obcích volič přesně ví, kterému sousedovi dává hlas, zatímco ve velkých městech si na volebních materiálech bezradně prohlíží tváře cizích lidí.
Pohledem regionálního Deníku jsou volby do místního zastupitelstva volbou, na které nejvíc záleží. Toto jsou naše volby. Dá se samozřejmě namítnout, že do našeho rozhodování nám stejně budou mluvit ti cizí politici z velké politiky 
a že našim místním zastupitelům svazuje ruce centrální byrokracie a legislativa zohledňující spíše zájmy korporací než zájmy občanů, ale stále je toho hodně, co můžeme tam, kde žijeme, svým hlasem ovlivnit.
Ani komunální volby samozřejmě nemohou skončit tak, že všichni zvítězí. Důležité ale je, že prohra v komunálních volbách je nejméně bolestivá. Všichni kandidáti totiž nabízejí velice podobnou košili, která odpovídá našim potřebám 
a našemu vkusu. S nevolí, s jakou většina veřejnosti ohrnuje nos nad zvoleným kabátem, se to vůbec nedá srovnat. I když komunální volby mají smysl a zpravidla i dobře dopadnou, samozřejmě platí, že účast u nich je v našem volebním systému nepovinná. Pokud nevím, co je pro mne a pro mou obec dobré, mohu si dovolit luxus nechat rozhodnutí na chytřejších sousedech. Problémem nevoličů je pak jen to, že nemohou v hospodě kritizovat košili, jejíž výběr svou neúčastí předem odsouhlasili.