Neochota prohrát

Popisovaná "neochota prohrát" platí nejen ve "velké politice", o níž mluví pan Hoffman:

Neochota prohrát
Autor: Ivan Hoffman

Vypadá to tak, že žijeme v době, ve které se neprohrává. Sporům chybí rozuzlení a příměří vykládá každá strana jako svůj triumf a debakl protistrany. Ostře sledovaný spor Řecka a eurozóny je toho dobrým příkladem. Jak chápat, že si Řekové prosadili svou a současně eurozóna neustoupila ani o píď? Je možné, aby Řecko skoncovalo s úsporami a přitom byl prodloužen „program záchrany" který je úsporami podmíněn?
Kompromisu nejspíše bude dosaženo tak, že se eurozóna bude tvářit, že Řecko šetří, zatímco Řekové budou předstírat, že nereformují. Za situace, kdy se EU a Řecko nemohou dohodnout, ale současně se nechtějí rozejít, je dojednaný čtyřměsíční odklad asi to jediné, co se dá vymyslet.
Podobně je tomu s příměřím na východě Ukrajiny. Dohoda z Minsku se v Kyjevě interpretuje jako diplomatické vítězství nad separatisty, zatímco v Doněcké a Luhanské republice se slaví vojenské vítězství nad Kyjevem, kterému nezbylo, než usednout k jednacímu stolu. Porošenko si nemůže dovolit prohrát, proto ukrajinská armáda vítězně ustupuje do předem připravených pozic. Povstalci pak vítězně podepsali svou faktickou kapitulaci, jež je ovšem podmíněna takovými kroky Kyjeva, které se Kyjevu nepodaří realizovat i kdyby náhodou chtěl. Odklad řešení je i zde asi to jediné, co šlo vymyslet.
Svět, ve kterém je nevýhodné vítězit a nepřípustné prohrávat je světem vzájemně se vylučujících pravd. Každý má tu svou a není arbitra, který by vyhodnotil fakta a jednu ze stran usvědčil ze lži. Ve světě neporažených je pravdou to, co se hodí vítězům a lží to, co se jim nehodí, bez ohledu na fakta. Závěry se činí bez důkazů a z důkazů se nečiní závěry. Dokdy to může vydržet?

Rozzlobený generál

Rozzlobený generál
Autor: Ivan Hoffman

Generál Pavel je sice na odchodu do velících struktur Severoatlantické aliance, ale stále mu leží na srdci i budoucnost české armády, o které má zřejmě jinou představu, než současný ministr obrany. Co víme, na ministra se zlobí kvůli způsobu nasazení vojáků na ostrahu muničních skladů ve Vrběticích a kvůli jmenování šéfa vojenské policie. Generál tvrdí, že mu jde o princip a respekt k pravidlům a naznačuje, že ministr dělá rozhodnutí, aniž by si nechal od vojáků, respektive od něj, coby náčelníka generálního štábu a uznávaného profesionála poradit.
Zdá se, že především Vrbětice, ve kterých celá jedna brigáda naší armády zaparkovala na několik měsíců kvůli problémům s privatizovanou municí, nese generál velice nelibě. Místo aby se vojáci čile připravovali na obranu vlasti ať už doma, či někde ve světě, plýtvají časem hlídáním cizího střeliva. Nám se může zdát, že ve Vrběticích jsou vojáci, pokud jde o naši bezpečnost užitečnější, než někde v Afghánistánu, ale generál pochopitelně raději vidí vojáky v hrdinném boji proti nepříteli.
Po mediálním útoku na ministra se generál Pavel s Martinem Stropnickým setkal a vyjevil mu, co ho tíží. Generál s ministrem se nerozešli ve zlém, jak je patrné z toho, že generál už nevyhrožuje, že požádá prezidenta o odvolání z funkce. Je dobře, že se ministr s generálem dohodli a je vcelku jedno jak. Do června to snad spolu nějak vydrží. Pak už bude generál Pavel konečně řešit pořádnou vojenskou agendu, zatímco ministr Stropnický se při troše štěstí, nevyhlásíme-li někomu válku, bude věnovat Vrběticím. Ty stále, díky péči politiků o světový mír, představují jedinou reálnou bezpečnostní hrozbu, jíž čelíme.

Kvantitativní uvolňování

Není co dodat...

Kvantitativní uvolňování
Autor: Ivan Hoffman

Sledovat debatu ekonomů na téma kvantitativního uvolňování je velká legrace. Jedná se prý o netradiční postup, ke kterému se centrální banky uchylují, když tradiční postupy nefungují. Kritici masivního tištění nekrytých peněz ovšem tvrdí, že fungovat nebude ani netradiční kvantitativní uvolňování. Lze se třeba dočíst, že se v globálním měřítku rozmáhá devalvační politika ve stylu „ožebrač svého souseda" anebo že „všechny hlavní centrální banky záměrně nafukují bubliny, aby odložily den zúčtování". Bankéři hrozící se deflace jsou ochotni udělat pro inflaci cokoli.
Pikantní je, že se před tištěním eur více diskutovalo, kdo na to nejvíce doplatí, než k čemu to bude dobré. Pro ekonomiku, ve které se vše dělá na dluh, hraje klíčovou roli ochota bank půjčovat peníze. Smyslem kvantitativního uvolňování je tedy přesvědčit opatrné banky, že o peníze není nouze. Jestli banky uvěří a začnou velkoryse půjčovat ve vidině zisku, ovšem jisté není. Co totiž nelze natisknout jsou životaschopné podnikatelské záměry. Valná část výroby se ze Západu odstěhovala do Asie a Evropané omezují nákupy, protože mají omezené příjmy.
Víra v to, že tištění peněz nastartuje výrobu čehosi, čímž vzniknou pracovní místa, v důsledku čehož si za vyšší příjmy lidé více nakoupí, je typickým přáním, jež je otcem myšlenky. Jediným jistým efektem znehodnocení peněz, na který lze vzít jed je, že peníze budou znehodnocením znehodnoceny. Pokud si někdo z nás natiskne eura na domácí tiskárně, čeká ho za padělatelství trest pomalu drsnější než za vraždu. Co ale není dovoleno volovi, je dovoleno bohovi. Padělat peníze jako centrální bankéři je legální: Čím více, tím lépe!