Půl milionu lidí s vážným psychiatrickým onemocněním

V ČR žije až půl milionu lidí s vážným psychiatrickým onemocněním
V Česku žije až půl milionu lidí s vážným psychiatrickým onemocněním, třetina obyvatel se někdy s duševní nemocí léčila. Většina péče se soustřeďuje do velkých psychiatrických nemocnic, dříve léčeben. Podle řady průzkumů je stav péče v Česku v některých aspektech horší než u ostatních evropských států. Na psychiatrii jde v Česku podle údajů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) 2,6 procenta peněz zdravotního pojištění, ze zhruba 220 miliard Kč je to necelých šest miliard ročně. Průměr zemí OECD, včetně rozvojových, je 3,5 procenta, vyspělé dávají i osm procent.

---

(Radio Praha - vysílání Českého rozhlasu do zahraničí)

Politické kšefty

Naivní primátorka
Autor: Ivan Hoffman

Slíbit otevření tunelu Blanka je velice naivní. Termín, za který se zaručila primátorka Krnáčová, byl v pořadí sedmý a otázka stála, z jakého důvodu se neotevře tentokrát. Odpověď je nečekaná - provozu brání vodou poničené kabely.
Dodavatelé zhotovitelé, projektanti i kontroloři už o problému, ze kterého se vzájemně nepřímo obviňují, dávno vědí, ale nikoho z nich nenapadlo informovat o poničených kabelech politiky, chystající se slavnostně přestřihnout pásku, například paní primátorku. Ta se pochopitelně cítí trapně čemuž lze přičíst její nevrlý komentář, že kabely pro tunel navrhoval asi nějaký debil.
Z vyjádření aktérů kabelové frašky víme, že navržené kabely odpovídají podmínkám prostředí, které bylo definováno, dodavatel že se držel projektu a kabely nainstaloval řádně. Hlavní stavitel pak odmítá tvrzení dodavatele, že by prostředí pro montáž nebylo v souladu se zadáním, a o žádné vodě, ve které by se měsíce máčely kabely, prý nemůže být řeči. Žádné nesrovnalosti ohledně kabelů pak politikům na pražské radnici nenahlásil správce stavby, kterého si magistrát na kontrolu tunelářů najal. Vše je tedy OK až na to, že podle soudního znalce pana Jiřího Fialy bude třeba prakticky všechny kabely, tedy stovky kilometrů vyměnit.
Asi je dobré připomenout, že pravým smyslem tunelu Blanka je čerpání veřejných prostředků, nikoli řešení dopravy, či služba motoristům. Na výměně kabelů někdo vydělá, ať už jsou ty položené doopravdy vadné, anebo jim dohromady nic není. Peníze na výměnu půjdou pochopitelně opět z městské kasy, neboť Praha soudy se stavebníky zkrátka nevyhrává. A žádný debil se nenajde, neboť v tomto byznysu se debilové nepohybují.

A ještě komentář ke komentáři:
Montéři kabelů se určitě ozvali a hlásili problém svým šéfům, a ti zase svým šéfům. A někde v té hierarchii šéfu nejspíš zaznělo něco ve smyslu: "Nebuď debil, až to budeme předělávat, budeme mít další dobře zaplacenou práci...", no a vzhledem k tomu, že o dobře zaplacenou práci je zájem, "drželi basu" všichni...

Neochota prohrát

Popisovaná "neochota prohrát" platí nejen ve "velké politice", o níž mluví pan Hoffman:

Neochota prohrát
Autor: Ivan Hoffman

Vypadá to tak, že žijeme v době, ve které se neprohrává. Sporům chybí rozuzlení a příměří vykládá každá strana jako svůj triumf a debakl protistrany. Ostře sledovaný spor Řecka a eurozóny je toho dobrým příkladem. Jak chápat, že si Řekové prosadili svou a současně eurozóna neustoupila ani o píď? Je možné, aby Řecko skoncovalo s úsporami a přitom byl prodloužen „program záchrany" který je úsporami podmíněn?
Kompromisu nejspíše bude dosaženo tak, že se eurozóna bude tvářit, že Řecko šetří, zatímco Řekové budou předstírat, že nereformují. Za situace, kdy se EU a Řecko nemohou dohodnout, ale současně se nechtějí rozejít, je dojednaný čtyřměsíční odklad asi to jediné, co se dá vymyslet.
Podobně je tomu s příměřím na východě Ukrajiny. Dohoda z Minsku se v Kyjevě interpretuje jako diplomatické vítězství nad separatisty, zatímco v Doněcké a Luhanské republice se slaví vojenské vítězství nad Kyjevem, kterému nezbylo, než usednout k jednacímu stolu. Porošenko si nemůže dovolit prohrát, proto ukrajinská armáda vítězně ustupuje do předem připravených pozic. Povstalci pak vítězně podepsali svou faktickou kapitulaci, jež je ovšem podmíněna takovými kroky Kyjeva, které se Kyjevu nepodaří realizovat i kdyby náhodou chtěl. Odklad řešení je i zde asi to jediné, co šlo vymyslet.
Svět, ve kterém je nevýhodné vítězit a nepřípustné prohrávat je světem vzájemně se vylučujících pravd. Každý má tu svou a není arbitra, který by vyhodnotil fakta a jednu ze stran usvědčil ze lži. Ve světě neporažených je pravdou to, co se hodí vítězům a lží to, co se jim nehodí, bez ohledu na fakta. Závěry se činí bez důkazů a z důkazů se nečiní závěry. Dokdy to může vydržet?