Chataři a chalupáři

Chataři a chalupáři
Autor: Ivan Hoffman

Česká vášeň pro chaty a chalupy je starého data. Za minulého režimu se připisovala omezené možnosti cestovat a snaze uniknout před normalizačním režimem do soukromí.
Jenomže dnes to vypadá, že zatímco režimy se mění, chalupáři zůstávají. Jen se dnes neříká, že lidé z města o víkendu utíkají před kapitalismem a chalupaření se prostě bere jako životní styl. Stavět chatu či opravovat venkovský dům bylo samozřejmě životním stylem i v sedmdesátých letech minulého století.
Chalupaření je reakcí na rutinu života ve městě. Lidé, kterým v bytě nic nechybí, mají potřebu o víkendu na něčem fyzicky pracovat, čelit jistému nepohodlí ale také přijít mezi jiné lidi a na jiné myšlenky. Práce na chalupě není životní nezbytností, jedná se o hobby, čili o příležitost něco udělat. Vždy bude hodně lidí, kteří k životu potřebují pocit, že svedou i něco jiného, než za co jsou v práci placeni. Chalupář bývá kromě kutila také zahradníkem, a někdy i chovatelem, pročež se mu daří udržet kontakt s přírodou, kterou jinak pokrok z lidského života vytěsnil.
Žijeme dobou, která zdůrazňuje volnost, nevázanost, flexibilitu. Jako třtina ve větru se moderní člověk klátí světem s chytrým mobilem plným sociálních sítí v kapse či u ucha. Chalupář tomuto trendu svým naturelem odporuje. Dlouhodobě se váže ke konkrétnímu prostředí, konkrétnímu objektu. Na chalupářích lze demonstrovat potřebu člověka zapustit kořeny, zanechat po sobě stopu. Chalupář se instinktivně vrací k zapomenutým návykům a dovednostem předků. Tím, že nekopíruje módní trendy, je ve výsledku svobodnější, hůře manipulovatelný, sebevědomější, a celkově odolnější vůči nepohodě. A odolnější vůči režimu.

Hlas lidu

Hlas lidu
Autor: Ivan Hoffman

Nikdy není na škodu, když si politici vyslechnou názory ulice. Už proto, aby později nemohli předstírat překvapení, když s nimi občané naloží způsobem, který předem ohlásili.
Například když je naházejí do Vltavy. Jiná věc je schopnost politiků názor ulice respektovat. Politici se tomu, co slyší provolávat demonstranty, zdráhají uvěřit. Přijde jim nemyslitelné, že by se vzdali vlády nad občany jenom proto, že je tito nechtějí, nesouhlasí s tím, jak vedou republiku, a ještě se za ně i stydí kvůli jejich naprosto nevhodnému chování.
Místo aby se premiér nekompetentní vlády, která pozbyla důvěru naprosté většiny občanů, odplížil kanálem, dobromyslně demonstrantům odpouští a ujišťuje je, že to s nimi ještě pár let vydrží. Ne snad proto, že by měl recept, jak řešit společenské problémy ku prospěchu občanů. Míní se držet moci kvůli tomu, aby nepřišel někdo horší! Potíž je v tom, že široko daleko nikdo horší není. Svědčí o tom jak průzkumy veřejného mínění, tak i naštvaní lidé v ulicích. Vláda má zjevně strach, aby se voliči nedostali z louže pod okap. Přesvědčuje tedy lidi, že v louži to není tak špatné a slibuje jim, že je ještě pořádně vymáchá.
Zásadní otázka zní, zda je hlas ulice hlasem lidu. Někdy ne, ale v případě, kdy se odstoupení vlády domáhá na ulici na sto tisíc demonstrantů, asi to už hlas lidu bude. Vcelku se dá pochopit, že lidé, které kdysi ulice vynesla do vysoké politiky, dnes úkorně nesou, když je stejná ulice žádá, aby se z politiky poroučeli. Pokud jde o hlas lidu, ten se nemění. Jen se jednou považuje za projev společné vůle po spravedlivějším uspořádání společnosti a jindy za destruktivní davovou psychózu. Jak se komu hodí.

Nevýhodná rovnost

Tahle glosa, byť se to na první pohled zdá jinak, ani zdaleka není jen o dani z vína...

Nevýhodná rovnost
Autor: Ivan Hoffman

Kdykoli ministerstvo financí apeluje na potřebu spravedlnosti a rovnosti, má na mysli rovnost v nevýhodě. Pokud platí spotřební daň výrobci piva, není fér, aby byli osvobozeni vinaři.
Tudíž se vinařům napaří daň deset korun na litr a svět bude spravedlivější. Jenomže spravedlnosti lze docílit i tím, že se od daně osvobodí pivaři. Trik s nastolováním rovných podmínek je průhledný až primitivní, přesto funguje. Hodně lidí má totiž větší radost, když sousedovi chcípne koza, než když sám něčeho dosáhne anebo cosi uchrání. Koneckonců je zjištěno, že člověk nejhůře snáší, když je poslední. Hned je nám veseleji, když je na tom někdo hůře než my.
Příkladů, kdy vrchnost šikovně pracuje s lidskou závistí, je celá řada. Jednou potěší mladé oškubáním důchodců, jindy zdravé zpoplatněním nemocných, zaměstnance v privátním sektoru poštvou proti zaměstnancům státním,vzápětí přizpůsobivou většinu proti nepřizpůsobivé minoritě, místní proti cizincům, městské lidi proti venkovanům, hubené proti lidem s nadváhou, nekuřáky proti kuřáků, a tak podobně donekonečna. Pokaždé přitom platí, že když se podaří upoutat pozornost občanů na čísi údajně neoprávněnou výhodu, lze v tichosti někde vytunelovat miliardu.
Ministerstvu financí samozřejmě o žádnou rovnost a spravedlnost nejde. Jde mu jen o to, jak z lidí vyrazit peníze. Což ovšem lidem vadí pouze když sami mají platit. Vinaři přicházejí s peticí proti zdanění vína, ale bojovat za daňovou úlevu pro pivo by je určitě nenapadlo! Přitom je jasné, že pokud naletíme vrchnosti na řeči o potřebě rovnosti v daních, sankcích, povinnostech a obecně v nepříjemnostech, ve výsledku si budeme rovní v bídě a mizérii. Ti, co šikovně ordinují občanům rovnost v nouzi, se musí dobře bavit, jak všem chcíply kozy a tím pádem vládne spokojenost a pohoda. A vlastní holý zadek nikdo neeviduje.