Hlas lidu

Hlas lidu
Autor: Ivan Hoffman

Nikdy není na škodu, když si politici vyslechnou názory ulice. Už proto, aby později nemohli předstírat překvapení, když s nimi občané naloží způsobem, který předem ohlásili.
Například když je naházejí do Vltavy. Jiná věc je schopnost politiků názor ulice respektovat. Politici se tomu, co slyší provolávat demonstranty, zdráhají uvěřit. Přijde jim nemyslitelné, že by se vzdali vlády nad občany jenom proto, že je tito nechtějí, nesouhlasí s tím, jak vedou republiku, a ještě se za ně i stydí kvůli jejich naprosto nevhodnému chování.
Místo aby se premiér nekompetentní vlády, která pozbyla důvěru naprosté většiny občanů, odplížil kanálem, dobromyslně demonstrantům odpouští a ujišťuje je, že to s nimi ještě pár let vydrží. Ne snad proto, že by měl recept, jak řešit společenské problémy ku prospěchu občanů. Míní se držet moci kvůli tomu, aby nepřišel někdo horší! Potíž je v tom, že široko daleko nikdo horší není. Svědčí o tom jak průzkumy veřejného mínění, tak i naštvaní lidé v ulicích. Vláda má zjevně strach, aby se voliči nedostali z louže pod okap. Přesvědčuje tedy lidi, že v louži to není tak špatné a slibuje jim, že je ještě pořádně vymáchá.
Zásadní otázka zní, zda je hlas ulice hlasem lidu. Někdy ne, ale v případě, kdy se odstoupení vlády domáhá na ulici na sto tisíc demonstrantů, asi to už hlas lidu bude. Vcelku se dá pochopit, že lidé, které kdysi ulice vynesla do vysoké politiky, dnes úkorně nesou, když je stejná ulice žádá, aby se z politiky poroučeli. Pokud jde o hlas lidu, ten se nemění. Jen se jednou považuje za projev společné vůle po spravedlivějším uspořádání společnosti a jindy za destruktivní davovou psychózu. Jak se komu hodí.