Chataři a chalupáři

Chataři a chalupáři
Autor: Ivan Hoffman

Česká vášeň pro chaty a chalupy je starého data. Za minulého režimu se připisovala omezené možnosti cestovat a snaze uniknout před normalizačním režimem do soukromí.
Jenomže dnes to vypadá, že zatímco režimy se mění, chalupáři zůstávají. Jen se dnes neříká, že lidé z města o víkendu utíkají před kapitalismem a chalupaření se prostě bere jako životní styl. Stavět chatu či opravovat venkovský dům bylo samozřejmě životním stylem i v sedmdesátých letech minulého století.
Chalupaření je reakcí na rutinu života ve městě. Lidé, kterým v bytě nic nechybí, mají potřebu o víkendu na něčem fyzicky pracovat, čelit jistému nepohodlí ale také přijít mezi jiné lidi a na jiné myšlenky. Práce na chalupě není životní nezbytností, jedná se o hobby, čili o příležitost něco udělat. Vždy bude hodně lidí, kteří k životu potřebují pocit, že svedou i něco jiného, než za co jsou v práci placeni. Chalupář bývá kromě kutila také zahradníkem, a někdy i chovatelem, pročež se mu daří udržet kontakt s přírodou, kterou jinak pokrok z lidského života vytěsnil.
Žijeme dobou, která zdůrazňuje volnost, nevázanost, flexibilitu. Jako třtina ve větru se moderní člověk klátí světem s chytrým mobilem plným sociálních sítí v kapse či u ucha. Chalupář tomuto trendu svým naturelem odporuje. Dlouhodobě se váže ke konkrétnímu prostředí, konkrétnímu objektu. Na chalupářích lze demonstrovat potřebu člověka zapustit kořeny, zanechat po sobě stopu. Chalupář se instinktivně vrací k zapomenutým návykům a dovednostem předků. Tím, že nekopíruje módní trendy, je ve výsledku svobodnější, hůře manipulovatelný, sebevědomější, a celkově odolnější vůči nepohodě. A odolnější vůči režimu.