Boj o moc

Boj o moc
Autor: Ivan Hoffman

To, co v těchto dnech předvádějí politici, nemá nic společného se správou věcí veřejných anebo službou občanům. V přímém přenosu sledujeme boj o moc. Prezident se v rámci pravomocí, které mu dává ústava, snaží připravit vládu Petra Nečase o moc v demisi.
A koalice se netají rozhodnutím dostat se co nejrychleji zpět k moci. Občané pak mají na výběr, zda držet palce prezidentovi, aby s vládou zametl, anebo fandit koaličním poslancům, aby si to od prezidenta nenechali líbit. Důležité je říct, že v tomto sporu neexistuje jediná pravda a svou logiku má jak postoj poslanců, tak postup prezidenta.
Pokud jde o prezidenta, plní své předvolební sliby, což je u politiků jev zcela výjimečný a hodný následování. Koaliční poslanci pak zatlačeni do kouta přerušili mnohaleté vzájemné okopávání kotníků a vzácně se semkli proti společnému nepříteli Zemanovi. Na předčasné volby nemají peníze ani preference, protože nemají výsledky a přicházejí o kmotry sponzory. Nebojují o nějakou demokracii či ústavní zvyklosti, bojují o holý politický život. A to je právě na věci vzrušující a divácky atraktivní.
Boj o moc mezi prezidentem a koaličními poslanci bude velice vyrovnaný. Koalice má zatím většinovou podporu médií, prezident se opírá o většinovou podporu občanů. Jakmile prezident jmenuje vládu, koalice jí chce obratem, aniž by čekala na její programové prohlášení, vyslovit nedůvěru. Což bude ústavně stejně nezvyklé, jako když prezident ignoruje 101 podpisů.
Prezidentova reakce bude reakcí na svévoli poslanců, kteří nedbají ducha ústavy… A takto to může pokračovat až do řádných voleb. Ještě že rvačka politiků o moc nemá valný vliv na chod státu anebo lidské životy.

Edward Snowden a Scott McBain

Edward Snowden
Autor: Ivan Hoffman

Bývalému konzultantovi amerických tajných služeb Edwardu Snowdenovi vděčíme za informaci, že americké tajné služby šmírují nejen Američany, ale celý svět. Navíc vychází najevo, že sběr privátních dat není pod účinnou kontrolou politiků ani soudů a spolupracují na něm klíčové telekomunikační či internetové společnosti.
Podle představitelů amerických tajných služeb, na které Snowden ukázal prstem, způsobilo odhalení operace Prism Americe „ohromné a těžké škody". Nezávislí experti ovšem tvrdí, že neřekl nic, co by dávno nevěděli teroristé a že žaloval ve veřejném zájmu. Za upozornění na vážné porušování zákona, plýtvání nebo zneužívání moci by podle zákona neměl být trestán.
Snowdena ovšem americké úřady v pátek obvinily ze špionáže a nyní se pokoušejí o jeho zadržení. Otázka tedy zní, zda je třicetiletý analytik zrádcem anebo hrdinou. A je samozřejmé, že v tom je veřejnost rozdělená. Zrádcem je Snowden pro lidi, kteří věří politikům a mají dobré mínění o NSA anebo CIA. Kdo si naopak myslí, že i špioni musí ctít zákony a komu vadí, že kongres ani prezident pořádně nevědí, co se kolem sběru dat děje, ocení občanský odpor mladého analytika jako hrdinství.
Dlouho se už diskutuje, zda ztráta soukromí a svobody je nutnou cenou, kterou platíme za své bezpečí. Nepříjemné totiž je, že když se pod záminkou péče o naše bezpečí tajná policie vymkne veřejné kontrole, vezme kromě svobody za své i bezpečnost. Ve snaze ochránit své soukromí před zvědavostí amerických tajných se ve světě přikročí k bezpečnostním opatřením, na která dosud nebyly peníze. Snowden nakonec v jistém smyslu skutečně způsobil Americe nějakou škodu. Ne bezpečnostní, ale morální.

---

A já jen dodám:
A kdo jste četli Osudový kód od Scotta McBaina, začínáte tušit, že to není SCI-FI...

Zákony a zvyklosti

Zákony a zvyklosti
Autor: Ivan Hoffman

Kdekdo poslední dobou nabádá prezidenta, aby při řešení politické krize dbal nejen psaných zákonů, ale také nepsaných zvyklostí. Nejprve se tedy zdvořile konstatuje, že je na prezidentovi, aby v souladu s ústavou jmenoval premiéra, a pak se rychle dodává, že je u nás zvykem jmenovat toho, na kom se shodne většina poslanců.
Povinné to není, ale mělo by to tak být, protože už to tak párkrát bylo, mudrují politologové, požadují politici a papouškují komentátoři. Stranou pozornosti zůstává, zda měl občan z nepsané zvyklosti politiků prospěch, anebo škodu. Nepsanou politickou zvyklostí se totiž u nás stal i kdejaký nešvar.
Rozhodne-li se prezident jmenovat vládu odborníků, respektive vládu úřednickou, politici nás předem varují, že hrozí nastolení „poloprezidentského" systému. Vzhledem k tomu, že řádné volby jsou na dohled a ve hře jsou i předčasné, proč tu poloprezidentskou variantu neotestovat? Vládní koalice beztak sestavila nebývale neoblíbenou vládu, která zvyšovala daně i dluh, a zapsala se do historie rekordem v podobě třinácti ministerských demisí respektive vyhazovů. Jestli takto vypadá parlamentně demokratický politický standard, pak není o co stát.
Dovolávat se zavedených postupů a zvyklostí má smysl, pokud se tyto osvědčily a pokud se jich dovolává někdo důvěryhodný. Jedno ani druhé ovšem nyní neplatí. Zcela nedůvěryhodní a kompromitovaní politici volají po řešení, které nic neřeší. Zákonodárci nemají erudici, potřebnou na přepsání ústavy, proto by rádi přepsali prezidenta. Na to jim ale pro změnu chybí kuráž.
Vypadá to, že se prezident chystá ohlásit konečnou. Kdy se poslanci rozhodnou vystoupit pak velkoryse nechá na nich.

Zbytečné nosnice

Zbytečné nosnice
Autor: Ivan Hoffman

Českým slepicím jde o život. Ne, že by přestávaly snášet, v tom jsou stále dobré. Drtí je prý polská, lotyšská a německá konkurence. Levná vejce z dovozu snížila výkupní cenu těch místních hluboko pod jejich výrobní cenu.
Pro toho, kdo podniká v slepicích, je ekonomičtější zlikvidovat chovy, než prodělat na každém vejci astronomických 40 haléřů. Česká slepice může být právem otrávená. Když se konečně dočkala snesitelnější klece, půjde předčasně pod nůž jenom proto, že obchodníci upřednostňují dotovaná vejce z dovozu, navíc od nosnic zhusta dopovaných nelegálními antibiotiky.
Zlobit se na obchodníka nemá cenu. Ten hledí co nejlevněji koupit a co nejdráž prodat. Filosofický rébus zda byla dříve slepice anebo vejce neřeší. Dokonce mu je jedno, že nebudou-li české slepice, nebudou ani česká vejce. V globální éře je vejce globální komoditou a obchodník tržně nakoupí od toho, kdo dampingovými cenami likviduje trh. Jakmile budou konkurenční chovy vybity, vítěz zvýší ceny a obchodník opět neprodělá, protože ten, kdo na cenovou válku doplatí, bude spotřebitel.
Na příběhu zbytečných nosnic lze demonstrovat, jak riskantní je podnikání v podmínkách neférové soutěže. Je-li zisk závislý na investicích, které se vrátí až po letech a podnikatel nemá jistotu, jaké bude mít náklady a jaké tržby, spíše než o podnikání je třeba hovořit o hazardu. Nelze mít dobrý byznys plán v džungli, kde místo pravidel platí právo silnějšího.
I průměrně inteligentní nosnice ví, že čím lépe funguje systém, který si za vzor bere džungli, tím hůř pro slepice. Ale spotřebitel? Pokud se mu jednou za čas podaří koupit vejce v akci, svět ho baví a má pocit, že nežije marně.

Turecko a Erdogan

Sakra, nejsem si jist, zda jsme správně vybrali destinaci pro letošní dovolenou...

Erdoganův problém
Autor: Ivan Hoffman

Z Turecka přicházejí informace o brutalitě policie, která má na svědomí několik mrtvých a tisíce zraněných. Premiér, kterému je eskalace napětí dávána za vinu, ovšem hovoří o brutalitě demonstrantů a policie podle něj dělá pouze svou práci. Z původního poklidného protestu proti kácení stromů v oblíbeném parku vzniklo mohutné lidové hnutí proti aroganci moci. „Nikdo tě nechce", skandují Turci.
Premiér Erdogan má zajímavý problém. Během své politické kariéry kráčí od vítězství k vítězství a časem nabyl dojmu, že je nejen populární, ale také nejchytřejší, neomylný a nekritizovatelný. Zatímco přibývá Turků, kteří jsou s Erdoganem nespokojení a spojují se proti němu v široké názorově pestré koalici, premiér svými výroky přilévá olej do ohně, protože si neumí představit, že by něco mohlo být jinak, než jak to chce on. Na výtky, že omezuje demokracii a občanské svobody odpovídá, že diktátorství nemá v krvi. Máme zde tedy demokrata, který se o stavebních záměrech posvěcených vládou jeho strany nemíní bavit. Po té, co pošle proti svým oponentům policii a hloupě vyprovokuje nepokoje, jaké Turecko dlouhá desetiletí nezažilo, prohlásí, že ruce, které jsou vztaženy na policii, je třeba zlomit…
V Turecku už nejde jen o stromy v parku, které mají ustoupit Erdoganem prosazované stavbě obchodního centra. Jde o právo na svobodu projevu, kdy lidé žádající svobodu a demokracii jsou podle vlády teroristy a bandity. Zatímco podle Erdogana jsou největším nepřítelem společnosti sociální sítě, podle demonstrantů je problémem Erdogan. Za jeho vlády se Turecko stalo zemí, kde je ze zemí OECD nejnižší životní úroveň, a zemí kde je nejvíce vězněných novinářů.