Teličkovo ANO

Teličkovo ANO
Autor: Ivan Hoffman

Že Pavel Telička řekl ano politickému hnutí ANO, je pro pana miliardáře Babiše nepochybně skvělá zpráva. Telička platí za profesionála na Evropskou unii, což je důležité, protože v EU jsme a budeme a docela máme problém se s tím rozumně srovnat. V místní politice se Telička v minulosti neznemožnil, neboť všem, co ho dosud lákali, a nebylo jich málo, řekl ne. Volbou ANO mnoho neriskuje, protože má vlastní prosperující byznys a když to nevyjde s Babišem, určitě se o sebe bude umět postarat. Protože má ale Telička pověst profesionála, který si dobře rozmýšlí, co dělá, třeba mu to s Babišem vyjde. Řada lidí si řekne: Když tomu Telička dává šanci, nebude to asi marné.
V nadcházejících volbách může být pro politické strany hodně důležité, jaké lidi kdo získá na kandidátku. Kampaň bude krátká, důvěra v programové sliby je po předchozích zkušenostech nulová a rozhodování voličů bude těžké. Více je těch, kteří vědí, co nechtějí, než těch, kteří vědí, co chtějí. Když je těžké se orientovat a rozhodnout, hodně lidí volí podle toho, jak se orientují a rozhodují důvěryhodné osobnosti.
Dostali jsme se do situace, kdy politické strany nejsou jasně profilované. Tvrdí sice o sobě že jsou pravé či levé, liberální či konzervativní, jenomže v praxi slibují cokoli komukoli, pokud z toho koukají hlasy. Protože se současně strany jedna druhou úspěšně vzájemně straší, politické zboží je znehodnocené a zákazník má problém nakoupit. Lidé nevolí něco, nýbrž někoho. Jde o to, za kterými lídry, vůdci, osobnostmi či celebritami se seskupí nejvíce voličů, nikoli o to, jak má fungovat stát a co od něj očekáváme. A už vůbec nejde o to, co jsme pro stát ochotni udělat.

sKarta v likvidaci

sKarta aneb všechno souvisí se vším...

sKarta v likvidaci
Autor: Ivan Hoffman

Při loučení s sKartou se rekapitulují náklady, připomínají se početní kritici a jejich výhrady, probírá se harmonogram její likvidace. Co chybí, je smířlivé konstatování „konec dobrý – všechno dobré". I když byl tento kontroverzní podnik nakonec zastaven a končící koalice po sobě alespoň uklidila nepořádek, rozpaky zůstávají.
Nic totiž nenasvědčuje tomu, že by ze sockarty bylo vyvozeno nějaké poučení a tak dříve nebo později můžeme čekat od politiků další podobné zlepšováky, které nám za hodně peněz zkomplikují život, anebo v lepším případě budou jenom k ničemu.
Podstata malérů, jako je ten s sKartou, spočívá v tom, jak se politik dívá na veřejné peníze. Logicky by to mělo být tak, že existují objektivní společenské potřeby a úkolem politiků je najít efektivní způsob, jak je zajistit a tedy i proplatit. Ve skutečnosti ovšem politici vidí hromadu peněz, a přemýšlejí, jak se k nim pod záminkou zajišťování potřeb občanů dostat. Že něco funguje, politika netěší, neboť na tom nelze vydělat. Vítaný je chaos, který je třeba způsobit, aby mohl být za peníze daňových poplatníků vyřešen.
Politika samozřejmě není pouze hledání způsobu, jak se dostat k penězům. Stejně důležité je docílit, aby se peníze za vyřešení uměle vymyšleného problému dostali do těch správných rukou. V případě pokročilých informačních technologií jdou peníze za lidmi, které zajímá právě jen inkasování odměny a řešením úkolu, za který dostanou zaplaceno, se příliš netrápí. Tomu odpovídají smlouvy, které jsou vstřícné k těm, co inkasují odměnu, nikoli k těm, kteří platí za práci. Svěřit pokrok politikům je veliké riziko. Za všechny naše peníze se nás snaží vrátit na stromy.

Nárok na školku

Nárok na školku
Autor: Ivan Hoffman

Uzákonění nároku na místo v mateřské školce pro děti od jednoho roku prosadila v Německu konzervativní vláda Angely Merkelové, ale ve spolupráci s opoziční sociální demokracií. Politici společně zúřadovali poptávku veřejnosti, místo toho, aby hledali důvody, proč to nejde a například se vymlouvali, že nejsou peníze anebo lidi. Co by u nás vyústilo v ideologický konflikt a v poučování rodičů, aby nespoléhali na stát a postarali se o sebe sami, to Němci pojali jako úkol zjednodušit život rodičům, kteří potřebují nastoupit do práce.
Není to tak, že Němci jsou bohatí a proto mohou uzákonit něco pro lidi. Je to naopak. Pokud je systém k lidem vstřícný, společnost bohatne. Investice do školek se vracejí v podobě úspor na podporách, neboť mohou-li mladí nastoupit do práce, nezatíží sociální systém. Pokud jde o klesající porodnost a s tím související „vymírání", u nás tento demografický problém konstatujeme, zatímco Němci ho řeší. Uzákonění nároku na školku představuje pro některé rodiny jistotu, že si dítě mohou dovolit, neboť na ně a na sebe vydělají.
Pokaždé, když jsme zaskočeni příkladem, že něco, co u nás nejde, je jinde klidně možné, hledáme alibi v dávné minulosti, svádíme to na dědictví po totalitním režimu anebo naopak na byrokraty kdesi v Bruselu. Jenomže třeba ta německá schopnost garantovat dětem školky plyne z toho, že se tak děje za peníze, které se nerozkradou. Za nízkou korupci vděčí Němci smyslu pro pořádek. Loni bylo v Německu v mateřských školách 558 tisíc míst, letos jich je připraveno 810 tisíc. Je to proto, že ta místa jsou potřebná, ale také proto, že vytunelovat státní či městskou pokladnu je v Německu veliký problém.

---

Jojo, pane Hoffmane, zeptejte se radního z Brna Vinohrad, pana Karáska, vysvětlí Vám, proč nemáte pravdu a proč to u nás nejde... To on skvěle umí - vysvětlovat, proč něco u nás nejde!