Kolektivní mozek lidstva

Týdeník EURO, 36/2011, strana 45
Kolektivní mozek lidstva
Proč jsou katastrofické vize naivními utopiemi

Existuje řada knih, které objasňují příčiny hospodářského zázraku Západu, podstatu technologického vývoje posledních staletí, povahu mýtů katastrofických vizí o vyčerpávání zdrojů nebo význam obchodu a globalizace. Matt Ridley však ve své nové knize svým záběrem překonává většinu dosud sepsaného. Staví na dílech klasiků i moderních autorů a rozehrává koncert argumentů pokrývající tisíce let vývoje lidské civilizace a neskutečné množství disciplín, jež se lidskému vývoji snaží porozumět.
Kniha, kde se setkávají poznatky evoluční biologie, antropologie, genetiky, chemie, historie s příspěvky moderní ekonomické vědy v podobě teorie her, behaviorální a experimentální ekonomie, endogenní teorie růstu či teorie spontánního řádu, potěší všechny, již se děsí oborové superspecializace a upřednostňují multioborové přístupy ke studiu komplexních (nejen) společenských jevů. Vše velmi čtivé, jasné, přímé a s vyústěním odpovídajícím na žhavé otázky dneška. A navíc, oproti většině knih, s optimistickou vizí do budoucna, nikoli katastrofou, jejíž vyobrazení na obálce pomůže lépe knihu prodat. Ridleyho napůl plná sklenice na obálce je trefná.

Trh jako nástroj pokroku
Ridley, který se proslavil knihami o biologické evoluci (například Červená královna), na stovkách příkladů ilustruje, že směna a obchod představují pro rozvoj technologií totéž, co sex pro evoluci. Od prehistorie po dnešek platí, že společnost se rozvíjí pouze tehdy, je-li umožněna výměna zboží, myšlenek a poznatků. Pouze poté vzniká hayekovský katalaktický řád vzájemně výhodných směn, jež přeměňuje dílčí znalosti jednotlivců v dynamický proces poznávání – studnici poznatků, pomocí níž je možné překonávat různé nástrahy a budovat prosperitu. Kdo nevyužívá tohoto kolektivního mozku lidstva, evolučně neobstojí (jako člověk neandrtálský nevyužívající dělbu práce mezi mužem a ženou) nebo si způsobí staletí trvající bídu a stagnaci (jako Čína za vlády dynastie Ming po rozhodnutí odříznout se od světa).
Matt Ridley pečlivě vyvrací mýtus o starých dobrých časech v předindustriální době (na němž staví jak marxisté, tak environmentální hnutí) a ukazuje, jak pracně musela být naše prosperita krok za krokem, odspodu po staletí a tisíciletí tvořena: jak féničtí obchodníci stvořili moderní svět, jak přispěli židovští obchodníci a hanza se svým, zdola vytvořeným systémem práva, jak destruktivní a parazitické byly často mocné vlády a oslavovaní vládci, jak klíčově přispěli vědci s objevy oceňovanými i nedoceňovanými, byť zcela klíčovými (jako bylo používání traktoru či umělých hnojiv).

Falešný svět negativních zpráv
Velká část Ridleyho snahy je věnována pečlivému vyvrácení dlouhé řady tvrzení environmentálních skupin. Autor připomíná, že tajemstvím průmyslové revoluce, z jejichž plodů dnes žijeme, byl přechod od obnovitelných k neobnovitelným zdrojům, slunečnímu kapitálu, v čele s uhlím a ropou. Vysvětluje, že řada zdrojů je sice konečná, ale s ohromnými zásobami, zatímco obnovitelné zdroje mohou být velmi omezené, a tedy k rozvoji nedostatečné.
Šílený svět biopaliv je jen malou ukázkou, kam snaha o využití obnovitelných zdrojů vede.
Ridley se vrací ke „klasikám“, na nichž vyrostlo environmentální hnutí, a konfrontuje je s fakty, aby ukázal jejich naprosté odtržení od reality. Připomíná, jak celá generace byla děšena zprávami o (neexistující) epidemii rakoviny v důsledku knihy Tiché jaro od Rachel Carsonové, přičemž, jak podotýká Ridley, v jednom hrnku kávy je tolik karcinogenů, kolika jsme ve formě zbytkových pesticidů v jídle vystaveni za celý rok. Nebo jak oslavovaný Paul Ehrlich předpovídal v roce 1970, že očekávaná délka dožití v USA do roku 1980 klesne na 42 let. Nebo že v důsledku kyselých dešťů nebudou do roku 2002 v Německu žádné lesy a tak dále. Omyl za omylem, jeden časem vyvrácený pesimistický scénář za druhým.
Matt Ridley nám nabízí alternativu. Nikoli naivní optimismus, ale na dějinné zkušenosti a smysluplné teorii fungování společnosti založené a pečlivě zdokumentované poznání o lidských schopnostech, které díky obchodu a učení přerůstají v kolektivní inteligenci. Společně tak budujeme systém, díky němuž je životní úroveň miliard lidí vyšší, než jaké se mohli těšit nejbohatší králové minulosti.
V knize, která obsahuje přes 50 stran poznámek a odkazů na zdroje, jež jsou on-line též nepřetržitě doplňovány, nabízí racionální optimista Ridley zajímavé a pestré čtení, jež nám v dnešní krátkozraké a na senzace zaměřené době dává tolik potřebnou perspektivu a rozum.

The Rational Optimist: How Prosperity Evolves (Racionální optimista: jak vzniká prosperita)
Autor Matt Ridley
Vydal Fourth Estate, 2011
Rozsah 453 stran

Josef Šíma
rektor vysoké školy CEVRO Institut

Levné školství

Kdybych tak tušil, zda někdo z politiků alespoň občas naslouchá... Mám obavu, pane Hoffmane, že nikdo...

Levné školství
Autor: Ivan Hoffman

Ze statistiky OECD plyne, že se u nás na školství šetří. Teď jde o to, jestli se za předposlední příčku v rozsáhlém mezinárodním srovnání mají naši politici občanům omluvit, anebo zda se tímto umístěním chtějí chlubit. Šetrnosti se pravda poslední dobou tleská, jenomže zrovna u vzdělávání to neplatí.
V civilizovaném světě se školství považuje za dobrou investici a v tomto smyslu jsme spíše pro ostudu, než vzorem.
U veřejných výdajů samozřejmě nejde jenom o to „kolik“, ale rovněž „za co“. Nízký rozpočet školství je ostudou vlády, která předkládá špatný rozpočet a poslanců, kteří pro něj hlasují. Nešetrné hospodaření s vyčleněnými prostředky je pak ostudou konkrétního ministerstva. Nad to je ale otázkou, zda by se za podfinancované české školství neměla kolektivně stydět i široká veřejnost. Čím jiným než souhlasem se státní školskou politikou je mlčení občanů k tomu, jak to u nás se vzděláváním vypadá. Zdá se, že jako národ Jana Ámose Komenského doplácíme na iluzi, že jsme jaksi geneticky od přírody chytří a vzdělaní jen díky tomu, že tady od nás pochází učitel národů.
Podobně jako se hovoří o ropném prokletí, tedy o paradoxu, kdy nerostné bohatství přináší lidem v jeho blízkosti místo výhod jenom války a hlad, existuje zdá se i paradox „prokletí Komenským“. Nemít Komenského, asi bychom si nedovolili šetřit na školství. Obávali bychom se, že našemu umístění ve statistice investic bude úměrná naše vzdělanost, respektive nevzdělanost. Jaká bude konkurenceschopnost generací, které v těchto letech podstupují levné české školství, se uvidí až v budoucnu. Pokud jde ovšem o zmíněného učitele národů, ten se v hrobě stoprocentně obrací už dnes.

Rasisté nejsme. Zatím

Týdeník EURO, 36/2011, strana 44
Rasisté nejsme. Zatím
Ti lidé v ulicích měst a městeček na severu Čech prostě dnes mají už plné zuby toho, že ten, koho krmí, je zcela bezostyšně kouše do ruky

Stávají se z Čechů xenofobní rasisté, když ve Varnsdorfu či Rumburku vyrazí jinak slušní a spořádaní lidé na protiromské demonstrace a pokřikují „cikání do práce!“ a jiná hanlivá hesla? Má pravdu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, když varuje před množícím se extremismem a říká, že kdyby se objevil v Česku nějaký Haider, tak „pánbůh s námi“?
Pokud bychom měli na tyto otázky odpovídat kladně, tak bychom se asi dostali do rozporu s realitou velmi liberální a svobodomyslné české společnosti, jejíž averze k menšinám obecně je dost marginální záležitostí. Jak nakonec velmi přesvědčivě doložila veřejná diskuse kolem pražského pochodu homosexuálů. Ale život je změna, a pokud nečinnost státu, nebo spíše jeho trvání na chybných předpokladech podstaty konfliktu bude trvat, může se výrazně proměnit i česká většinová společnost.
Ve skutečnosti události ve Šluknovském výběžku jsou totiž projevem sociálního konfliktu a výsledkem frustrace z bezmocnosti terorizované majority, jíž státní aparát není schopen zajistit elementární ochranu osobnostních a majetkových práv. Jestliže se standardní politické strany a jimi řízený státní aparát nepokoušejí tuto frustraci řešit a odstranit její příčiny, teprve potom mohou dostat šanci různí extrémisté, jak naznačují třeba volební výsledky v posledních komunálních volbách v Litvínově s jeho pověstným sídlištěm Janov.
Je určitě nesporné, že podivnými kšefty komunálních politiků a developerů dochází dost často k vytváření problémových romských ghet. Je jistě pravdou, že nedostatek pracovních míst pro nekvalifikovanou pracovní sílu přispívá k sociálnímu vyloučení velké části Romů. Je však úplně stejnou pravdou, že i kdyby těch pracovním míst byl dostatek, tak by jich většina zůstala neobsazena, protože sociální systém poskytuje právě v regionech, jako je Šluknovsko, takový příjem, že vykonávání této nekvalifikované práce se fakticky těm lidem nevyplatí. A setrvávání na dávkách znamená, že další generace nemá nejmenší šanci získat ty nejelementárnější pracovní návyky a vykonávání jakékoli práce je pro ni v podstatě nepřijatelné. A nicnedělání je matkou i otcem naprosté většiny lumpáren, jak věděli už dávno naše babičky.
Je ale také nespornou pravdou, že neschopnost policie a justice postihovat drobnou kriminalitu mladistvých z problémových komunit vede k tomu, že závažnost těchto činů roste a vyvolává vážné obavy a tomu odpovídající reakci postižených.
Lze se divit reakci varnsdorfských, jejichž pracovní příjmy se od výše sociálních dávek příliš neliší? Jak asi mohou reagovat na prohlášení různých expertů sociálního začleňování na téma „když mají málo peněz, tak prostě musí krást“?
Teprve když i kovaní ochránci sociálně vyloučených menšin pochopí, že to, co se děje, má příčinu na obou stranách mince, bude možné hledat cestu ven. A na té cestě musí být jak cukr, tak bič. A toho biče nemůže být málo.
Je nutné těm lidem bez budoucnosti nějakou budoucnost pomoci hledat, včetně pracovního uplatnění. Ale také tvrdě a s vážnými důsledky vyžadovat využití šance, kterou ten člověk dostane. A rovněž tvrdě postihovat každý přešlap přes jasná a srozumitelná pravidla poskytované pomoci. Prostě ti lidé mohou dostat koláč, ale teprve tehdy, až pochopí, že bez práce, žádné koláče nejsou, nebyli a nebudou. To je jediná možná a funkční podstata jakékoli koncepce sociálního začleňování jakékoli skupiny lidí. Jakýkoli příjem od státu musí být podmíněn nějakou pracovní aktivitou nebo alespoň jasnou ochotou k témuž. To je ona vzývaná sociální spravedlnost a správná podoba solidarity. A není nic rasistického a neslušného toto nahlas říkat a dožadovat se takové politiky.
Ti lidé v ulicích měst a městeček na severu Čech prostě dnes mají už plné zuby toho, že ten, koho krmí, je zcela bezostyšně kouše do ruky. Nechtějme, aby se našel někdo, kdo jim poradí, že v takovém případě mají sami vzít do ruky hůl. A ani to nemusí být někdo tak schopný a charismatický jako Jörg Haider, kterého se obává Karel Schwarzenberg.
Pavel Páral