Vzpomínání na Baťu

Vzpomínání na Baťu
Autor: Ivan Hoffman

Je tomu osmdesát let, co zemřel Tomáš Baťa. Byl výraznou osobností své doby a jeho podnikatelský úspěch inspiruje i po letech. Je to ten typ vizionáře, od kterého bychom rádi slyšeli, kdyby to šlo, co si myslí o naší současnosti, a jak by on řešil problémy, se kterými se potýkáme.
Baťa totiž na jedné straně uměl dobře vyhodnotit společenské trendy, na straně druhé sám trendy vytvářel. Z toho, co o něm víme, lze předpokládat, že by měl k současnému světu připomínky spíše kritické.
Tomáš Baťa si vážil svých zaměstnanců. Vytvářel něco víc, než obuvnickou firmu. Budoval společenství. U Bati se soutěžilo, výkonnější šikovnější a nápaditější byli lépe oceněni, ale současně u Bati panoval pocit sounáležitosti, zaměstnanci byli hrdi na svou firmu, která je nejen živila, ale rovněž jim dávala životní smysl a štěstí. Otázka je, zda jde o fenomén, který lze zopakovat, anebo šlo o výjimečnou věc, která by se dnes ani osobnosti Baťova formátu nepodařila.
Představme si, že by dnes Tomáš Baťa měl komentovat obuv, kterou si kupujeme a nosíme. Byl by znechucen? Žil v době, kdy se věci vyráběly s ohledem na delší životnost a vyměňovaly se po té, když přestaly fungovat. O nějakém „morálním opotřebení" nemohlo být ani řeči. Dnes by ale Baťa zjistil, že i v prodejně nesoucí jeho logo je k mání obuv na jednu sezónu, neboť když poptávku diktuje rychle se měnící móda, na kvalitu se tolik nehledí. Cosi nám přesto říká, že Tomáš Baťa by se za dnešní boty styděl.
A asi by odsoudil i styl dnešního podnikání, které se orientuje jen na zisk. Nejspíše by vůbec nepochopil tlak na co nejlevnější pracovní sílu a byl by šokován chamtivostí bohatých. Už ve své době totiž příčinu hospodářské krize viděl v krizi mravní. Baťa by nepochybně byl nadšen dokonalostí dnešní techniky. Zarmoutily by ho ale mezilidské vztahy.

Daně podle Ibn Chaldúna

Daniel Raus: Daně podle Ibn Chaldúna
Kde jsou ty časy, kdy se k nám jezdilo nakupovat z okolních států? Dnes je situace opačná. Kdo bydlí blízko hranic, nakupuje u sousedů, včetně Rakouska nebo Německa, kde je mnoho věcí levnějších a k tomu ještě kvalitnějších. Podepisuje se na tom řada faktorů, mezi něž patří především daně. Ministerstvo financí v tomto týdnu oznámilo, že zvýšená daň z přidané hodnoty nepřinese zdaleka tolik peněz, kolik čekalo.
„Na počátku říše byly daně nízké a výnosy z nich vysoké. Na konci říše byly daně vysoké a výnosy z nich nízké.“ Tuto větu napsal ve 14. století arabský historik Ibn Chaldún. Vystihl dokonale mechanismus, který se k daním váže. Jejich zvyšování totiž vůbec nemusí znamenat přínos do státní kasy. Dějiny jsou plné důkazů, že je tomu spíše naopak.
Důkazem přispěla nově i Česká republika. Od začátku roku máme vyšší daň z přidané hodnoty, což znamená, že stát si odkusuje větší sousto ze všeho, co v této zemi koupíme. Ministr financí čekal větší tok peněz do státní kasy, ale div se světe, stal se pravý opak.
Větu Ibn Chaldúna si oblíbil kdysi americký prezident Ronald Reagan. Uvedl ji ve svých Pamětech, a také v kritice pozdější Clintonovy administrativy. Tvrdil, že tak jako středověcí alchimisté se snažili udělat z běžného kovu zlato, dnešní alchimista doufá v dosažení růstu zvýšením daní.
Žijeme v časech globalizace. Svět se proměnil v tržiště, kde mezi sebou nesoutěží jenom firmy, ale celé státy. Máte-li hodně peněz, můžete investovat v Evropě, Asii nebo Americe během několika vteřin. A v malém středoveropském prostoru může dokonce i řidič kamionu projet Česko bez toho, aby si tady koupil naftu, protože ve všech okolních zemích je levnější. Což je další důkaz, že vyšší cena může znamenat menší zisk.
To nejdůležitější je ale morální rozměr daní. Existují totiž daně etické a neetické. A existují vlády, jež mají důvěru, stejně jako vlády, jež důvěru nemají. Stali jsme se zemí, kde se striktně zdaňují knihy, ale zcela benevolentně se posuzuje cena vojenských letadel. Zemí, kde se na invalidech šetří každá koruna, ale v projektu elektronických zdravotních knížek mizí doslova miliardy. Zemí, kde už se nerozkrádají pouze domácí, ale i evropské peníze.
Kdyby středověký historik Ibn Chaldún hodnotil Českou republiku v roce 2012, nejspíš by napsal, že tohle všechno asi nemůže dobře skončit.
V takovém případě by s ním na vlnách Radiožurnálu vřele souhlasil Daniel Raus.

Odstranění Pospíšila

Na pravdivost této glosy se podíváme po volbách... Budou už letos?

Odstranění Pospíšila
Autor: Ivan Hoffman

Záminka pro odvolání ministra spravedlnosti Pospíšila je komická. Jeho žádost o peníze pro rezort byla jednoduše vyřešena tím, že mu je vláda neodklepla. Že to zkusil, i když věděl, že to neprojde, je rutinní divadlo, které se hraje pro státní zaměstnance, aby tito neřekli, že šéf je slaboch, který se neumí ozvat a nic pro ně nedělá.

Každému, kdo se alespoň letmo zajímá o politiku, je jasné, že ministr Pospíšil byl odstraněn z úplně jiných důvodů, než je „manažerské selhání". A pan premiér samozřejmě ví, že to všichni víme.
V povědomí široké veřejnosti zůstane Jiří Pospíšil zapsán jako politik, který se pokusil reformovat justici i když musel vědět, že to neprojde. Vyneslo mu to sympatie veřejnosti, ale tažením proti „justiční mafii" jak vidno vyděsil politiky, kteří si umějí spočítat, co by pro ně znamenalo, kdyby je policie začala vyšetřovat a kdyby se korupční kauzy přestaly zametat pod koberec. Současná politická garnitura si nezávislou justici nemůže dovolit. Premiér Nečas sotva někoho přesvědčí, že odvolání ministra Pospíšila u něj neobjednali schopní manažeři, specializovaní na rozkrádání veřejných prostředků.
Premiér Nečas jistě odvoláním ministra Pospíšila potěšil řadu politiků ať už z vlastní strany či ze stran koaličních a také stran momentálně opozičních. Pravděpodobně se ale dopustil své největší politické chyby. Ve snaze zastavit demontáž zkorumpovaných mocenských struktur se nenapravitelně znemožnil. Přitom i u něj platí, že to sice zkusil, ale s vědomím, že to neprojde, neboť zmíněné struktury melou kvůli tolerování zlodějny z posledního. Své straně prokázal Nečas službu medvědí. Tohle mu voliči jen tak nezapomenou!