Tráva doopravdy zelenější?

Je u sousedů tráva doopravdy zelenější než jakou máme my. Nebo jen zdání klame?
Když klientelismus vidím i kolem sebe, doslova "na dosah ruky"... A neumím mu zabránit, nevím, jak to změnit...

Spokojení sousedé
Autor: Ivan Hoffman

Nápadná na výsledku německých voleb je popularita strany, která je již po dvě volební období u moci. Místo aby Angela Merkelová na vládní odpovědnost doplatila, zvítězila ještě výrazněji než minule. Kromě sociálních demokratů pak porazila i liberály, zelené, euroskeptiky či komunistickou levici.
Těžko to stručně vysvětlit jinak, než že jsou Němci s politikou Angely Merkelové spokojeni a nevidí důvod něco měnit. Aby to ovšem nebylo tak jednoduché, Němcům současně není proti mysli, když nyní bude Merkelová místo s liberály vládnout se sociálními demokraty. Zatím co u nás bychom od takové spolupráce automaticky očekávali rozkvět korupce a klientelismu, Němci si od velké koalice slibují spolupráci politiků ku prospěchu občana. Je tomu tak mimochodem proto, že Merkelová přesvědčila voliče, že zvládne levicová témata a sociální demokraté nemají v Německu problém akceptovat hodnoty, tradičně připisované pravici.
Na politiku má dobrý vliv, když občané od politiků čekají, že místo ideologických klišé nabídnou racionální řešení konkrétních úkolů, témat či problémů. Mít spokojené sousedy není k zahození, z tohoto pohledu pro nás německé volby dopadly dobře. Vzhledem k tomu, že volby čekají i nás a máme sklon porovnávat, jsou ovšem reportáže z Německa spíše k zlosti.
Jak je možné, že u sousedů je smyslem politiky dobře fungující stát, zatímco u nás se politikou sleduje pustit státu žilou? Zatímco Němci rozhodují, která ze stran lépe zajistí pořádek a prosperitu, my máme k řešení dilema, která strana způsobí menší chaos a nadělá méně škody. Německé volby potvrzují nepříjemné podezření, že u sousedů je tráva doopravdy zelenější než jakou máme my.

Výročí mobilizace

Tít do živého! Proč nám naši politici berou náš stát a privatizují si ho? Neznám odpověď, jen tak nahlas uvažuji...
Tok myšlenek se zase jednou tak nějak ztotožňuje s glosou IH:

Výročí mobilizace
Autor: Ivan Hoffman

Když si po pětasedmdesáti letech připomínáme události, které zásadně ovlivnily naši historii, není snadné si z nich pro dnešek vzít nějaké konkrétní poučení. Svět se hodně změnil. Z někdejších nepřátel jsou dobří sousedé. Místo ve staré Evropě států oddělených opevněnými hranicemi žijeme v zóně volného pohybu lidí a zboží. Čelíme zcela jiným civilizačním hrozbám, než byla hrozba, jež 23. září 1938 vedla prezidenta Československa k vyhlášení mobilizace armády.
Z historie víme, že československá armáda byla dobře vyzbrojena a odhodlána bránit republiku. Náporu Hitlera byla schopna po nějakou dobu odolávat, a kdyby politici nezvolili kapitulaci, zřejmě by se i jinak vyvíjela situace v Evropě. Jak by dnes vypadal svět, kdyby před pětasedmdesáti lety těch milión a sto tisíc československých vojáků dostalo šanci bránit tuto zemi, ale nikdo s jistotou říct neumí. Žádnou počítačovou animací se to nedá simulovat, protože do běhu dějin promlouvá zcela nevyzpytatelný lidský faktor.
Co díky mobilizaci z roku 1938 s jistotou víme je to, že naši předkové byli odhodláni položit za tuto zemi život. Nic víc nemůže občan pro svůj stát udělat, a je-li ochoten se obětovat, musí mít svou vlast rád víc, než sebe sama. Když se v této souvislosti zamyslíme nad vztahem, který ke svému státu máme my, nelze nevidět, že ho v žádné lásce nemáme. Pro většinu lidí je stát synonymem byrokracie, korupce, neschopnosti. Stát se člověku vměšuje do života, v nouzi nepomůže, a proto čím je ho méně tím lépe. V čem jsme jiní, než byli naši předkové? Co se změnilo, že na rozdíl od nich necítíme, že stát jsme my? Že by nám jenom na rozdíl od nich chyběl společný nepřítel?

Ostrava: Závěrečná?

Máte dojem, že níže citovaná glosa IH je moc levicová, až anarchistická? A taky máte dojem, že to takto ale přece skoro nikdo v devětaosmdesátém nechtěl a systém se posunul jinam, než kam jsme očekávali? Návrat není možný, a asi si málokdo myslí, že obyčejný návrat před listopad by byl správný, ale lze současný stav reformovat umírněnou, klidnou a demokratickou cestou? Nevím, otázek je mnoho...

---

Ostrava: Závěrečná?
Autor: Ivan Hoffman

Aktuálně je v Ostravě na jedno volné pracovní místo šestnáct lidí, kteří hledají práci. Nezaměstnanost činí jedenáct procent a nad sedmdesáti tisíci zaměstnanci dolů a železáren visí hrozba propuštění, neboť průmysl na Ostravsku je navzdory privatizaci a restrukturalizaci před krachem. Jedná se o ideální příležitost pro obhájce tržní ekonomiky, kteří si oškliví vměšování státu do spontánně probíhajících ekonomických procesů, aby vyrazili mezi lidi na Ostravsku s vysvětlením, že je všechno v naprostém pořádku a jediné čeho se mají bát, že je návrat komunistů.
Protože by při takové osvětě hrozilo vyznavači volného trhu nepochopení a nejspíše i pár facek, nikdo raději nešťastníkům, co se octnou na dlažbě, anebo jim to aktuálně hrozí, nic nevysvětluje. Místo toho jsou pod přísným dozorem politici, kteří by snad chtěli nesystémově lidem v nouzi pomoci třeba tím, že by zaměstnancům koupili a pak ze státního dotovali důl, či huť. Už z pouhé zmínky o něčem takovém mají bojovníci proti starým pořádkům u úst pěnu.
Na otázku, co se má na Ostravsku pro lidi dělat, má stát systémově správnou odpověď, kterou ovšem neříká moc nahlas, že se nemá dělat nic. Každý ať se o sebe postará sám. Stát žádný recept pro Ostravu ani pro jiné regiony, kde ubývá práce, nemá a co je důležitější, ani ho nehledá. S rostoucí nezaměstnaností a strachem o práci atmosféra houstne. Co se v této hospodě očekává, je už jenom závěrečná. Řešení problémů přijde až pak, současný systém už nic řešit nebude. Proč také, když všechno je správně, jak má být, nůžky se vzorně rozevírají a ti nejšikovnější se mají stále lépe. Jen jedno jim dělá vrásky: obavy o svobodu a demokracii.