Politická kultura

Politická kultura
Autor: Ivan Hoffman

O tom, že u nás chybí politická kultura, není pochyb. Veřejně činní lidé jsou co chvíli přistiženi, jak se vyjadřují hrubě a vulgárně.
Poslední dobou se ale zdá, že se za hrubost a vulgaritu už ani nestydí! Předvádět se ve špatném světle jako by se stávalo módou. Poslanec, který dává v Poslanecké sněmovně parlamentu k lepšímu, že v noci pracují „jenom kurvy a zloději“, anebo ministr, který se chlubí, jak na veřejnosti profackoval drzého mladíka, jsou toho příkladem.
Jestliže se dosud politikům zdálo, že slušné chování, gentlemanství, zdvořilost či uměřenost občané-voliči neocení, nyní jako by uvěřili, že co jim vynese obdiv a přízeň lidu, je chování agresivní, přízemní, sprosté. Politici si zřejmě povšimli, že jim je vyčítána odtrženost od skutečnosti. Ve snaze to napravit, být za člověka „obyčejného“, „normálního“ se chovají hulvátsky. Myslí to možná takticky - dávají pozor, aby nebyli v podezření, že se vyvyšují. Pokud si ale myslí, že normální, běžné, obyčejné je být hulvát, zavání to nadřazeností, pohrdáním a již zmíněným odtržením od reality.
Mezi obyčejnými lidmi totiž převažuje slušnost, zdvořilost, obyčejní lidé se na potkání neurážejí, naopak se zdraví a běžně si pomáhají v nouzi! Úpadek politické kultury anebo dokonce rezignace politiků na kulturnost má ale ještě jedno vysvětlení. Podobně jako mají občané znechucení politikou pokušení brát právo do vlastních rukou, nevěří v instituce, které reprezentují ani politikové: Ministr, který „profackovává“ drzého občana, rezignuje na satisfakci, kterou by mu v občanskoprávním řízení zjednal soud. Sejně uvažuje parta, co se na internetu domlouvá na „profackování drzého Kalouska“…

Kolektivní mozek lidstva

Týdeník EURO, 36/2011, strana 45
Kolektivní mozek lidstva
Proč jsou katastrofické vize naivními utopiemi

Existuje řada knih, které objasňují příčiny hospodářského zázraku Západu, podstatu technologického vývoje posledních staletí, povahu mýtů katastrofických vizí o vyčerpávání zdrojů nebo význam obchodu a globalizace. Matt Ridley však ve své nové knize svým záběrem překonává většinu dosud sepsaného. Staví na dílech klasiků i moderních autorů a rozehrává koncert argumentů pokrývající tisíce let vývoje lidské civilizace a neskutečné množství disciplín, jež se lidskému vývoji snaží porozumět.
Kniha, kde se setkávají poznatky evoluční biologie, antropologie, genetiky, chemie, historie s příspěvky moderní ekonomické vědy v podobě teorie her, behaviorální a experimentální ekonomie, endogenní teorie růstu či teorie spontánního řádu, potěší všechny, již se děsí oborové superspecializace a upřednostňují multioborové přístupy ke studiu komplexních (nejen) společenských jevů. Vše velmi čtivé, jasné, přímé a s vyústěním odpovídajícím na žhavé otázky dneška. A navíc, oproti většině knih, s optimistickou vizí do budoucna, nikoli katastrofou, jejíž vyobrazení na obálce pomůže lépe knihu prodat. Ridleyho napůl plná sklenice na obálce je trefná.

Trh jako nástroj pokroku
Ridley, který se proslavil knihami o biologické evoluci (například Červená královna), na stovkách příkladů ilustruje, že směna a obchod představují pro rozvoj technologií totéž, co sex pro evoluci. Od prehistorie po dnešek platí, že společnost se rozvíjí pouze tehdy, je-li umožněna výměna zboží, myšlenek a poznatků. Pouze poté vzniká hayekovský katalaktický řád vzájemně výhodných směn, jež přeměňuje dílčí znalosti jednotlivců v dynamický proces poznávání – studnici poznatků, pomocí níž je možné překonávat různé nástrahy a budovat prosperitu. Kdo nevyužívá tohoto kolektivního mozku lidstva, evolučně neobstojí (jako člověk neandrtálský nevyužívající dělbu práce mezi mužem a ženou) nebo si způsobí staletí trvající bídu a stagnaci (jako Čína za vlády dynastie Ming po rozhodnutí odříznout se od světa).
Matt Ridley pečlivě vyvrací mýtus o starých dobrých časech v předindustriální době (na němž staví jak marxisté, tak environmentální hnutí) a ukazuje, jak pracně musela být naše prosperita krok za krokem, odspodu po staletí a tisíciletí tvořena: jak féničtí obchodníci stvořili moderní svět, jak přispěli židovští obchodníci a hanza se svým, zdola vytvořeným systémem práva, jak destruktivní a parazitické byly často mocné vlády a oslavovaní vládci, jak klíčově přispěli vědci s objevy oceňovanými i nedoceňovanými, byť zcela klíčovými (jako bylo používání traktoru či umělých hnojiv).

Falešný svět negativních zpráv
Velká část Ridleyho snahy je věnována pečlivému vyvrácení dlouhé řady tvrzení environmentálních skupin. Autor připomíná, že tajemstvím průmyslové revoluce, z jejichž plodů dnes žijeme, byl přechod od obnovitelných k neobnovitelným zdrojům, slunečnímu kapitálu, v čele s uhlím a ropou. Vysvětluje, že řada zdrojů je sice konečná, ale s ohromnými zásobami, zatímco obnovitelné zdroje mohou být velmi omezené, a tedy k rozvoji nedostatečné.
Šílený svět biopaliv je jen malou ukázkou, kam snaha o využití obnovitelných zdrojů vede.
Ridley se vrací ke „klasikám“, na nichž vyrostlo environmentální hnutí, a konfrontuje je s fakty, aby ukázal jejich naprosté odtržení od reality. Připomíná, jak celá generace byla děšena zprávami o (neexistující) epidemii rakoviny v důsledku knihy Tiché jaro od Rachel Carsonové, přičemž, jak podotýká Ridley, v jednom hrnku kávy je tolik karcinogenů, kolika jsme ve formě zbytkových pesticidů v jídle vystaveni za celý rok. Nebo jak oslavovaný Paul Ehrlich předpovídal v roce 1970, že očekávaná délka dožití v USA do roku 1980 klesne na 42 let. Nebo že v důsledku kyselých dešťů nebudou do roku 2002 v Německu žádné lesy a tak dále. Omyl za omylem, jeden časem vyvrácený pesimistický scénář za druhým.
Matt Ridley nám nabízí alternativu. Nikoli naivní optimismus, ale na dějinné zkušenosti a smysluplné teorii fungování společnosti založené a pečlivě zdokumentované poznání o lidských schopnostech, které díky obchodu a učení přerůstají v kolektivní inteligenci. Společně tak budujeme systém, díky němuž je životní úroveň miliard lidí vyšší, než jaké se mohli těšit nejbohatší králové minulosti.
V knize, která obsahuje přes 50 stran poznámek a odkazů na zdroje, jež jsou on-line též nepřetržitě doplňovány, nabízí racionální optimista Ridley zajímavé a pestré čtení, jež nám v dnešní krátkozraké a na senzace zaměřené době dává tolik potřebnou perspektivu a rozum.

The Rational Optimist: How Prosperity Evolves (Racionální optimista: jak vzniká prosperita)
Autor Matt Ridley
Vydal Fourth Estate, 2011
Rozsah 453 stran

Josef Šíma
rektor vysoké školy CEVRO Institut

Levné školství

Kdybych tak tušil, zda někdo z politiků alespoň občas naslouchá... Mám obavu, pane Hoffmane, že nikdo...

Levné školství
Autor: Ivan Hoffman

Ze statistiky OECD plyne, že se u nás na školství šetří. Teď jde o to, jestli se za předposlední příčku v rozsáhlém mezinárodním srovnání mají naši politici občanům omluvit, anebo zda se tímto umístěním chtějí chlubit. Šetrnosti se pravda poslední dobou tleská, jenomže zrovna u vzdělávání to neplatí.
V civilizovaném světě se školství považuje za dobrou investici a v tomto smyslu jsme spíše pro ostudu, než vzorem.
U veřejných výdajů samozřejmě nejde jenom o to „kolik“, ale rovněž „za co“. Nízký rozpočet školství je ostudou vlády, která předkládá špatný rozpočet a poslanců, kteří pro něj hlasují. Nešetrné hospodaření s vyčleněnými prostředky je pak ostudou konkrétního ministerstva. Nad to je ale otázkou, zda by se za podfinancované české školství neměla kolektivně stydět i široká veřejnost. Čím jiným než souhlasem se státní školskou politikou je mlčení občanů k tomu, jak to u nás se vzděláváním vypadá. Zdá se, že jako národ Jana Ámose Komenského doplácíme na iluzi, že jsme jaksi geneticky od přírody chytří a vzdělaní jen díky tomu, že tady od nás pochází učitel národů.
Podobně jako se hovoří o ropném prokletí, tedy o paradoxu, kdy nerostné bohatství přináší lidem v jeho blízkosti místo výhod jenom války a hlad, existuje zdá se i paradox „prokletí Komenským“. Nemít Komenského, asi bychom si nedovolili šetřit na školství. Obávali bychom se, že našemu umístění ve statistice investic bude úměrná naše vzdělanost, respektive nevzdělanost. Jaká bude konkurenceschopnost generací, které v těchto letech podstupují levné české školství, se uvidí až v budoucnu. Pokud jde ovšem o zmíněného učitele národů, ten se v hrobě stoprocentně obrací už dnes.

Rasisté nejsme. Zatím

Týdeník EURO, 36/2011, strana 44
Rasisté nejsme. Zatím
Ti lidé v ulicích měst a městeček na severu Čech prostě dnes mají už plné zuby toho, že ten, koho krmí, je zcela bezostyšně kouše do ruky

Stávají se z Čechů xenofobní rasisté, když ve Varnsdorfu či Rumburku vyrazí jinak slušní a spořádaní lidé na protiromské demonstrace a pokřikují „cikání do práce!“ a jiná hanlivá hesla? Má pravdu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, když varuje před množícím se extremismem a říká, že kdyby se objevil v Česku nějaký Haider, tak „pánbůh s námi“?
Pokud bychom měli na tyto otázky odpovídat kladně, tak bychom se asi dostali do rozporu s realitou velmi liberální a svobodomyslné české společnosti, jejíž averze k menšinám obecně je dost marginální záležitostí. Jak nakonec velmi přesvědčivě doložila veřejná diskuse kolem pražského pochodu homosexuálů. Ale život je změna, a pokud nečinnost státu, nebo spíše jeho trvání na chybných předpokladech podstaty konfliktu bude trvat, může se výrazně proměnit i česká většinová společnost.
Ve skutečnosti události ve Šluknovském výběžku jsou totiž projevem sociálního konfliktu a výsledkem frustrace z bezmocnosti terorizované majority, jíž státní aparát není schopen zajistit elementární ochranu osobnostních a majetkových práv. Jestliže se standardní politické strany a jimi řízený státní aparát nepokoušejí tuto frustraci řešit a odstranit její příčiny, teprve potom mohou dostat šanci různí extrémisté, jak naznačují třeba volební výsledky v posledních komunálních volbách v Litvínově s jeho pověstným sídlištěm Janov.
Je určitě nesporné, že podivnými kšefty komunálních politiků a developerů dochází dost často k vytváření problémových romských ghet. Je jistě pravdou, že nedostatek pracovních míst pro nekvalifikovanou pracovní sílu přispívá k sociálnímu vyloučení velké části Romů. Je však úplně stejnou pravdou, že i kdyby těch pracovním míst byl dostatek, tak by jich většina zůstala neobsazena, protože sociální systém poskytuje právě v regionech, jako je Šluknovsko, takový příjem, že vykonávání této nekvalifikované práce se fakticky těm lidem nevyplatí. A setrvávání na dávkách znamená, že další generace nemá nejmenší šanci získat ty nejelementárnější pracovní návyky a vykonávání jakékoli práce je pro ni v podstatě nepřijatelné. A nicnedělání je matkou i otcem naprosté většiny lumpáren, jak věděli už dávno naše babičky.
Je ale také nespornou pravdou, že neschopnost policie a justice postihovat drobnou kriminalitu mladistvých z problémových komunit vede k tomu, že závažnost těchto činů roste a vyvolává vážné obavy a tomu odpovídající reakci postižených.
Lze se divit reakci varnsdorfských, jejichž pracovní příjmy se od výše sociálních dávek příliš neliší? Jak asi mohou reagovat na prohlášení různých expertů sociálního začleňování na téma „když mají málo peněz, tak prostě musí krást“?
Teprve když i kovaní ochránci sociálně vyloučených menšin pochopí, že to, co se děje, má příčinu na obou stranách mince, bude možné hledat cestu ven. A na té cestě musí být jak cukr, tak bič. A toho biče nemůže být málo.
Je nutné těm lidem bez budoucnosti nějakou budoucnost pomoci hledat, včetně pracovního uplatnění. Ale také tvrdě a s vážnými důsledky vyžadovat využití šance, kterou ten člověk dostane. A rovněž tvrdě postihovat každý přešlap přes jasná a srozumitelná pravidla poskytované pomoci. Prostě ti lidé mohou dostat koláč, ale teprve tehdy, až pochopí, že bez práce, žádné koláče nejsou, nebyli a nebudou. To je jediná možná a funkční podstata jakékoli koncepce sociálního začleňování jakékoli skupiny lidí. Jakýkoli příjem od státu musí být podmíněn nějakou pracovní aktivitou nebo alespoň jasnou ochotou k témuž. To je ona vzývaná sociální spravedlnost a správná podoba solidarity. A není nic rasistického a neslušného toto nahlas říkat a dožadovat se takové politiky.
Ti lidé v ulicích měst a městeček na severu Čech prostě dnes mají už plné zuby toho, že ten, koho krmí, je zcela bezostyšně kouše do ruky. Nechtějme, aby se našel někdo, kdo jim poradí, že v takovém případě mají sami vzít do ruky hůl. A ani to nemusí být někdo tak schopný a charismatický jako Jörg Haider, kterého se obává Karel Schwarzenberg.
Pavel Páral

Zájem o člověka

Zájem o člověka
Autor: Ivan Hoffman

Důvod, proč současná vláda pracuje na sociální reformě, trefně popsal ministr práce a sociálních věcí když řekl, že se u nás „20 let nikdo nezajímal o to, jak žijí lidé, které dlouhodobě živí stát“.

Podle ministra je to špatně. Má samozřejmě pravdu. Úředníci hospodaří s veřejnými prostředky a měli by kdykoli umět doložit, že byly použity rozumně, že nebyly zneužity. Lidi, které dlouhodobě živí stát, lze rozdělit na dvě skupiny. Do té první patří příjemci různých podpor, dávek a příspěvků. Do druhé pak příjemci státních zakázek, tedy peněz, za které stát pro občana pořizuje různé služby a investice.

Nezájem státu o první skupinu způsobil, že je u nás téměř nejnižší chudoba v Evropě. Nezájem o skupinu druhou vedl k obrovské korupci, k manipulaci výběrových řízení a v konečném důsledku k vyhazování veřejných peněz oknem, na což 20 let doplácí střední vrstva. Když se teď stát míní zajímat o „lidi, které dlouhodobě živí“, myslí se tím ta první skupina. Určitě se odhalí rozsáhlé zneužívání systému. Na dávkách a podporách se ušetří. A vedlejším důsledkem bude větší chudoba, srovnatelná s praxí v EU.

Pokud se ovšem stát nezačne zajímat i o tu druhou skupinu “ lidí, které dlouhodobě živí“, čili o ty, kteří z veřejných rozpočtů vysávají miliardy, sociální reforma bude na nic. Tedy z pohledu střední třídy, které se dvacet let podsouvá, že doplácí na různé flákače, nemakačenky a nepřizpůsobivce. Co se v rozpočtu ušetří, střední třída neuvidí, protože to zmizí v bezedných kapsách miliardářů. Někde se ale začít musí a srovnat do latě chudinu je snazší mise. Zda chvályhodný zájem o člověka vládě vydrží i v případě vlivných tunelářů je ve hvězdách.

Europroblém

Europroblém
Autor: Ivan Hoffman

Už jsme dávno uvykli zvěstem, jak to s Eurem a Evropou vypadá bledě. Krizi prý způsobuje zadlužení těch nejvíce zadlužených.

Protože jsou ale zadluženi všichni a jen na rozmaru trhu záleží, kdo zbankrotuje dříve a kdo později, nemá valnou cenu ukazovat třeba na Řecko štítivě prstem. Stejně je jasné, že problém není na straně dlužníků, nýbrž vykutálených věřitelů. Ne my, ale banky mají problém. Nejen že nic užitečného nevyrábějí, nic důmyslného nevytvářejí, nic pěkného nestaví, ale navíc i to jediné co svedou, tedy nemravnou lichvu, dokonale zpackaly. Dluhová past, kterou finančníci nastražili na jednotlivé občany, firmy i celé státy, sklapne tak, že právě bankéři dostanou po prstech. Říká se tomu podnikatelské riziko, ale výstižnější by bylo zasloužený trest.

Než dojde ke kolapsu, budeme ještě svědky řady pokusů, jak zachránit, anebo alespoň udržovat na přístrojích systém, o kterém si jednou určitě budeme povídat jako o systému vadném, nemorálním a zločinném. V současnosti není možné restartovat mrznoucí ekonomiky ani vrátit státům co hrají druhé housle důstojné postavení odpovídající potřebám občanů. Je to proto, že za peníze, které dlužíme jako jednotlivci i jako celé státy finančníkům, ručíme vším, co máme a snad i vším čím jsme.

Europroblémem není rozmařilost Evropana, nýbrž jeho virtuální zotročení. Dílem doplácíme na opičení se po Americe, která se tu líčila jako zářný vzor, místo aby sloužila jako odstrašující příklad. Hlavní díl viny je ale na nás. Místo abychom tu bankovní absurditu svrhli, servilně se na ní snažíme přiživit. A opět jako jednotlivci i jako celé státy. A že ta past sklapne i s námi? Naprosto po zásluze, přátelé!

Očekávali jsme to...

Vláda schválila novelu zákona o vojácích z povolání
Novelu zákona o vojácích z povolání, která mimo jiné ruší příspěvky vojákům na přestěhování, schválila ve čtvrtek vláda. Novinářům to po jednání kabinetu řekl premiér Petr Nečas (ODS). Zrušením příspěvku plánuje ministerstvo obrany každoročně ušetřit okolo 12,5 milionu korun. Novela také mimo jiné navrhuje, aby vojáci, kteří armádu opustí dříve než po dvou letech, dopláceli část nákladů na používanou výstroj a nabízí i další úsporná opatření. O předloze nyní rozhodne parlament. Novela také právně zakotvuje povinnost resortu zajistit vojákům v armádních zahraničních operacích přiměřený kontakt s blízkými, například elektronickou poštou a podobně. Norma by podle představ ministerstva obrany měla začít platit už od počátku příštího roku. Navržená úprava má nově stanovit, že voják je povinen ve vojenských objektech ve službě i mimo ni nepít alkohol a neužívat drogy. Kouření bude povoleno jen ve vyhrazených prostorách. Vojáci budou navíc povinni se na rozkaz nadřízeného podrobit testu na přítomnost alkoholu či návykových látek. Důvodová zpráva ministerstva obrany k novele upozornila na to, že příspěvek při přestěhování plnil svou úlohu v době před zavedením přídavku na bydlení. Protože ten kompenzuje i zvýšené výdaje vojáků spojené s přestěhováním do nového místa výkonu služby, je možné příspěvek na stěhování zrušit.

---

Citováno z mailového zpravodajství ČRo