Politická kultura

Politická kultura
Autor: Ivan Hoffman

O tom, že u nás chybí politická kultura, není pochyb. Veřejně činní lidé jsou co chvíli přistiženi, jak se vyjadřují hrubě a vulgárně.
Poslední dobou se ale zdá, že se za hrubost a vulgaritu už ani nestydí! Předvádět se ve špatném světle jako by se stávalo módou. Poslanec, který dává v Poslanecké sněmovně parlamentu k lepšímu, že v noci pracují „jenom kurvy a zloději“, anebo ministr, který se chlubí, jak na veřejnosti profackoval drzého mladíka, jsou toho příkladem.
Jestliže se dosud politikům zdálo, že slušné chování, gentlemanství, zdvořilost či uměřenost občané-voliči neocení, nyní jako by uvěřili, že co jim vynese obdiv a přízeň lidu, je chování agresivní, přízemní, sprosté. Politici si zřejmě povšimli, že jim je vyčítána odtrženost od skutečnosti. Ve snaze to napravit, být za člověka „obyčejného“, „normálního“ se chovají hulvátsky. Myslí to možná takticky - dávají pozor, aby nebyli v podezření, že se vyvyšují. Pokud si ale myslí, že normální, běžné, obyčejné je být hulvát, zavání to nadřazeností, pohrdáním a již zmíněným odtržením od reality.
Mezi obyčejnými lidmi totiž převažuje slušnost, zdvořilost, obyčejní lidé se na potkání neurážejí, naopak se zdraví a běžně si pomáhají v nouzi! Úpadek politické kultury anebo dokonce rezignace politiků na kulturnost má ale ještě jedno vysvětlení. Podobně jako mají občané znechucení politikou pokušení brát právo do vlastních rukou, nevěří v instituce, které reprezentují ani politikové: Ministr, který „profackovává“ drzého občana, rezignuje na satisfakci, kterou by mu v občanskoprávním řízení zjednal soud. Sejně uvažuje parta, co se na internetu domlouvá na „profackování drzého Kalouska“…