Česko šetří

Česko šetří
Autor: Ivan Hoffman

Meziroční pokles spotřeby domácností o tři procenta z nás statisticky činí nejšetrnější národ v regionu. Sotva se to ale dá brát jako lichotka. Nešetříme prý totiž z přesvědčení, dobrovolně, nýbrž z nouze, neboť klesá reálná mzda. Připomeňme si k tomu do série, že máme vládu, co na nás šetří, za což jí tleskají ratingové agentury, zatímco někteří ekonomové tvrdí, že škrtáním vláda vedle výdajů seškrtává také HDP, neboť když se neutrácí, není ani pro koho vyrábět.
Ke všem statistickým tvrzením je samozřejmě nezbytné podotknout ono tradiční „jak kdo". Jsou totiž lidé, kteří se šetřením meziročně nezačali, neboť každou korunu musí několikrát otočit již řadu let. Vždy šetří pouze ti, kteří si to mohou dovolit, neboť ze svého spotřebního koše vyloží něco, co by později vyhodili, anebo něco, bez čeho se obejdou. Nezapomínejme, že patříme k bohaté menšině na zeměkouli a prostor pro úspory je u nás značný. Pomysleme třeba na věci, které si pořizujeme jenom proto, že to je v našem okolí zvykem, a na ty, co měníme za novější a módnější, přestože jsou ještě funkční.
Svět, ve kterém platilo, že „kdo šetří, má za tři" je minulostí. Kdo dnes šetří, ten může s pravděpodobností blížící se jistotě předpokládat, že o své úspory bude okraden. Otázka nestojí, zda utrácet, nýbrž za co. Nejisté peníze, za které se zaručují chamtivé banky a naprosto nedůvěryhodné vlády, je rozumné měnit za to, co je hodnotné samo o sobě. Vítězem přitom dnes není ten, kdo má, nýbrž ten kdo nedluží a tudíž nemusí splácet. Nemít půjčku, úvěr, hypotéku, to je dnešní podoba šetrnosti, jež člověka činí svobodným. Že většina upřednostňuje před svobodou život na dluh, už je jiná věc.

Prezident na mušce

Tak, tohle si schválně já sám přečtu ještě jednou zítra či později, a porovnám to s realitou, která se posune od tohoto okamžiku trochu někam dál. A porovnám s realitou glosu IH, včetně zajímavých komentářů, které se objevily v diskuzi!

---

Prezident na mušce
Autor: Ivan Hoffman

Rozruch kolem policejního prezidenta je vcelku pochopitelný. Po té co se Petr Lessy nenechal zastrašit mocnými a vlivnými politiky a když totéž poradil svým podřízeným, dověděli jsme se od premiéra, že výzva k apolitičnosti je politickým aktivismem!
Vzápětí si pak ministr vnitra Kubice, který je expertem na prorůstání organizovaného zločinu do politiky vzpomněl, že mu pan Lessy měl před časem říct, že od policie odejde. Ještě je přitom velice čerstvý Kubiceho výrok, jak je asi nemožné, aby policejní prezident a ministr financí Kalousek oba současně zůstali ve funkcích, po té co se škaredě poštěkali.
Ohrožen tedy bude spíše policejní prezident, ale kdyby se to nechalo na občanech, zjevně se jim více oškliví ministr Kalousek a prezidenta Lessyho by nechali kde je. Podobně jako policisté, kteří svého nynějšího prezidenta podporují, protože už jim politici prorostlí s organizovaným zločinem jdou na nervy. Názor veřejnosti je sice politikům vcelku lhostejný, docela si vystačí s názory vlastními, ale když ignorují občany příliš dlouho a příliš okatě, nakonec se jim to vymstí.
Pamětníci vědí, že bývalý režim nakonec doplatil právě na aroganci vrchnosti. Dnešní kapitalistický papaláš je přitom tomu někdejšímu komunistickému podobný jako vejce vejci, přičemž kupodivu nehraje roli jeho politická příslušnosti. Papalášství je pravolevé. Není dáno politickou orientací, ale charakterovou nedostatečností, přičemž deviantní chování startuje moc. Masová podpora lidí, kterých se politici snaží zbavit, neplyne z toho, že by občan třeba pana Lessyho důvěrně znal a cenil si jeho odbornosti. Lessy je hvězdou, protože mu jdou po krku papaláši a mafiáni.

---

A teď ta diskuze:

Hadí oči
Policejního prezidenta neohrožují politici a mafiáni, ale politici-mafiáni. Je to jednodušší, přesnější, zhoubnější. Lze vůbec srovnávat tehdejší papaláše s dnešními? Tehdejší papaláš byl většinou strejda v předdůchodovém věku. Tehdejší papaláš měl jednu! služební Volhu, ti vyšší měli šestsettřináctku. Doma oprašoval Škodovku nebo stejného žigulíka jako soused. Tehdejší papaláš určitě neměl ani trojnásobek průměrné mzdy. Nebyl za úděsné násobky průměrných mezd členem žádných desítek představitelstev nebo dozorčích rad. Nebyl majitelem zadlužených a zkrachovalých firem, které již nikdy svoje dluhy nevrátí. Tehdejší papaláš teď a od zítra náhle jeho bratr nemohl mít firmu, která vytřískala desítky milionů na státních zakázkách. Tehdejší papaláš nemohl vyplácet podivuhodným neviditelným dámám statisícové odměny. Nejspíš proto, že tyto podřízené nedřely jako koně. Tehdejší papaláš se stal po odchodu do důchodu normálním bezvýznamným důchodcem možná s trošku větším, ale pořád nijak nevybočujícím důchodem. Tehdejší papaláš si možná nechal opravit děravou střechu na chatě a trnul při tom, jestli ho „nesestřelí“ hospodářská kriminálka nebo všudypřítomná StB, která to měla historicky v popisu práce, jít zejména papalášům po krku. Kdo má z učebnic vyčtené něco jiného, ať si uvědomí, kdo to byl předlistopadový disent. Z 90% to byli bývalí papaláši, z nichž se polovina po okupaci v r. 1968 náhle ocitla na nesprávné straně. To máte jako vsadit v ruletě černou nebo červenou? Obě barvy vyhrávají, ale ne ve stejnou chvíli a vaše je jen jedna. Zbývajících 9% disidentů byli budoucí významní restituenti. Mezi disent se nějakým řízením osudu dostalo 1% intelektuálů, kteří byli protirežimní z principu. Tehdejší papaláš si v žádném případě nemohl být jist, že jeho podrazy bude krýt jeho v pořadí už čtvrtá nebo pátá rodná strana a ještě vykřikovat cosi o demokracii, policejním státě a gestapu. Na jeho místo totiž okamžitě vstali noví papaláši-čekatelé. Tehdejší papaláš neměl na rukou a nohou přísavky a když byl odejít, nepindal cosi o tom, že zůstává u penězovodu proto, že svoji zemi miluje. Jedno ale měli tehdejší a dnešní papaláši společné. Jak jste se dostali mezi ně, začali jste být odborníci na cokoliv. Mohli jste řídit vnitro, obranu, spravedlnost, finance, být nejvyšším pekařem, dopravcem nebo porybným . . . no zkrátka nač si vzpomenete.

Rudolf
Představme si modelový příklad. Ve Velké Británii místopředseda druhé největší vládní strany sprostě napadne policii a Scontand Yard s MI6 a zároveň bude kontaktovat vyšetřovatele ve vlastní kauze a ovlivňovat je. Jeho předseda strany ho zaštítí. A předseda vlády v čísle 1O vystoupí před novináře a napadne šéfa policie a bude po policii žádat, aby doložila, že byla takto brutálně napadena a manipulována. Do rána se strhne v Britském tisku , rozhlase a TV taková mela a obyvatelé vyjdou do ulic, že druhý den nebude ani premiér, ani druhá strana a obě jako strany s mafiánským sloučením budou postaveny mimo zákon. Zvláště poté, když se objeví informace o manipulaci mezinárodních smluv na čerpání peněz z EU. A v ČR? Nic. Mafie vládne, novináři, čest vyjímkám mlčí a obyvatelstvo je sticha, jen někteří kývou hlavou jak nemocní osli a schvalují mafii jejich postup. A celkově se toto prostředí navenek hrdě vydává za demokracii. A vládu vede dle vlastních proklamací bojovník proti komunizmu, dříve významný funkcionář SSM, teď člen Občanské Demokratické Straky. (kdo že to říkal, že bez velkého objemu peněz donesených do strany se nemůže stát nikdo předsedou ODS? Nebyl to tak náhodou Drobil?)

Michal Kristián
Klaus se dnes bude muset napůl upálit. Na jaře roku 1414 Mistra Jana Husa vyzval císař Zikmund Lucemburský, aby se ospravedlnil před kostnickým koncilem. Přestože měl od něj průvodní list o osobní nedotknutelnosti, Husa zatkli a začali vyslýchat. Byl obviněn z kacířství a zástupci církve ho žádali, aby své učení odvolal a podrobil se autoritě koncilu. Protože Hus ze svých názorů neslevil, byl prohlášen za nepoučitelného a zatvrzelého kacíře. Krátce po justiční vraždě začaly v Českém království řinčet zbraně. Začala husitská revoluce. Dnes je středa 18.7.2012. Na 11:00 je prezident Policie ČR, plk. Mgr. Petr Lessy pozván k vrchnosti na kobereček. Je vybaven dekretem neodvolatelnosti a má morální podporu drtivé většiny národa. Je zhruba stejně starý, jako byl tehdy Jan Hus. Vrchnosti se jeho názory a postoje hrubě nelíbí, on si však stejně jako kdysi Hus pevně stojí za svým. Že náhodná shoda okolností? Ale kdepak. To jen historie se ráda opakuje, aby si ověřila, jak a zda už jsme se poučili. Pikantní na tom je, že Klaus sám je husita, bratr Církve československé husitské, současně však boss českých mafiánů

Československo – stát, kterého je škoda

Nutno předem podotknout, že tentokrát se s panem IH ani zdaleka neztotožňuji... Dalo by se polemizovat...

---

Československo – stát, kterého je škoda
Autor: Ivan Hoffman

Když před dvaceti lety Slovenská národní rada přijala deklaraci o svrchovanosti Slovenska, odstartovalo to proces vedoucí k rozdělení Československa.
I po dvaceti letech je tato událost naší moderní historie provázena řadou mýtů, které ovšem zobecněly a staly se pravdou po způsobu pilně opakovaných lží. Zásadní na rozdělení společného státu bylo to, že se tak stalo proti vůli jeho občanů. Politici, kteří stát rozdělili, se prostě nezeptali těch, o kterých rozhodovali, jestli s tím souhlasí. Všechny sociologické průzkumy veřejného mínění z té doby přitom vypovídaly, že proti rozdělení Československa je jasná většina Slováků i jasná většina Čechů.
Prvním mýtem je, že „Slováci chtěli samostatnost". Většina Slováků slovenský stát nechtěla, mnohým bylo za Československem smutno, a někteří společný stát oplakali. Celé generaci nezbylo, než se s novou situací smířit což hlavně zpočátku v éře mečiarismu nebylo nic příjemného. Pokud tedy čeští politici velkoryse vzkazovali Slovákům, že jim přejí samostatnost, byl to čirý cynismus.
Druhým mýtem je, že rozdělení Československa „dobře dopadlo" a tudíž šlo o správný krok. Že spolu Češi a Slováci tradičně přátelsky vycházejí, není zásluhou politiků, kteří rozdělili stát. Češi a Slováci dobře vycházejí bez ohledu na politiky a navzdory tomu, že se je tito snažili rozeštvat. Že rozdělení státu dobře dopadlo, pak vůbec není pravda. Absence referenda v tak zásadní záležitosti předznamenala praxi, kdy se politici na Slovensku ani v Česku už neptali na nic. Rozdělení státu znamenalo takové zmrzačení demokracie, ve smyslu možnosti občanů rozhodovat o věcech veřejných, že prakticky pozbyla smyslu změna režimu z listopadu 1989.
Počínaje svévolným rozdělením společného státu degenerovala zastupitelská demokracie na politické mafiánství. Strany ve volbách neuzavírají smlouvu s voličem, nýbrž pouze získávají hlasy reklamní manipulací. Zpětně je patrné, že už dělení státu bylo ve skutečnosti dělením kořisti, a tato tradice přetrvává dodnes.
Československo nezaniklo z úctyhodných ani z rozumných důvodů. Většina, která se uměla domluvit a byla uvyklá vzájemně prospěšné československé vzájemnosti, byla obětována kvůli militantní menšině nacionalistů a za nacionalizmus se ukrývajících kriminálníků. Byl to jeden z dlouhé řady příběhů, ve kterých získají na vrch gauneři a devianti, protože slušnému člověku je odporné se s nimi bavit. Že Československo nelze obnovit, je jasné. Stejně tak je jasné, že je ho škoda.

Vzpomínání na Baťu

Vzpomínání na Baťu
Autor: Ivan Hoffman

Je tomu osmdesát let, co zemřel Tomáš Baťa. Byl výraznou osobností své doby a jeho podnikatelský úspěch inspiruje i po letech. Je to ten typ vizionáře, od kterého bychom rádi slyšeli, kdyby to šlo, co si myslí o naší současnosti, a jak by on řešil problémy, se kterými se potýkáme.
Baťa totiž na jedné straně uměl dobře vyhodnotit společenské trendy, na straně druhé sám trendy vytvářel. Z toho, co o něm víme, lze předpokládat, že by měl k současnému světu připomínky spíše kritické.
Tomáš Baťa si vážil svých zaměstnanců. Vytvářel něco víc, než obuvnickou firmu. Budoval společenství. U Bati se soutěžilo, výkonnější šikovnější a nápaditější byli lépe oceněni, ale současně u Bati panoval pocit sounáležitosti, zaměstnanci byli hrdi na svou firmu, která je nejen živila, ale rovněž jim dávala životní smysl a štěstí. Otázka je, zda jde o fenomén, který lze zopakovat, anebo šlo o výjimečnou věc, která by se dnes ani osobnosti Baťova formátu nepodařila.
Představme si, že by dnes Tomáš Baťa měl komentovat obuv, kterou si kupujeme a nosíme. Byl by znechucen? Žil v době, kdy se věci vyráběly s ohledem na delší životnost a vyměňovaly se po té, když přestaly fungovat. O nějakém „morálním opotřebení" nemohlo být ani řeči. Dnes by ale Baťa zjistil, že i v prodejně nesoucí jeho logo je k mání obuv na jednu sezónu, neboť když poptávku diktuje rychle se měnící móda, na kvalitu se tolik nehledí. Cosi nám přesto říká, že Tomáš Baťa by se za dnešní boty styděl.
A asi by odsoudil i styl dnešního podnikání, které se orientuje jen na zisk. Nejspíše by vůbec nepochopil tlak na co nejlevnější pracovní sílu a byl by šokován chamtivostí bohatých. Už ve své době totiž příčinu hospodářské krize viděl v krizi mravní. Baťa by nepochybně byl nadšen dokonalostí dnešní techniky. Zarmoutily by ho ale mezilidské vztahy.

Daně podle Ibn Chaldúna

Daniel Raus: Daně podle Ibn Chaldúna
Kde jsou ty časy, kdy se k nám jezdilo nakupovat z okolních států? Dnes je situace opačná. Kdo bydlí blízko hranic, nakupuje u sousedů, včetně Rakouska nebo Německa, kde je mnoho věcí levnějších a k tomu ještě kvalitnějších. Podepisuje se na tom řada faktorů, mezi něž patří především daně. Ministerstvo financí v tomto týdnu oznámilo, že zvýšená daň z přidané hodnoty nepřinese zdaleka tolik peněz, kolik čekalo.
„Na počátku říše byly daně nízké a výnosy z nich vysoké. Na konci říše byly daně vysoké a výnosy z nich nízké.“ Tuto větu napsal ve 14. století arabský historik Ibn Chaldún. Vystihl dokonale mechanismus, který se k daním váže. Jejich zvyšování totiž vůbec nemusí znamenat přínos do státní kasy. Dějiny jsou plné důkazů, že je tomu spíše naopak.
Důkazem přispěla nově i Česká republika. Od začátku roku máme vyšší daň z přidané hodnoty, což znamená, že stát si odkusuje větší sousto ze všeho, co v této zemi koupíme. Ministr financí čekal větší tok peněz do státní kasy, ale div se světe, stal se pravý opak.
Větu Ibn Chaldúna si oblíbil kdysi americký prezident Ronald Reagan. Uvedl ji ve svých Pamětech, a také v kritice pozdější Clintonovy administrativy. Tvrdil, že tak jako středověcí alchimisté se snažili udělat z běžného kovu zlato, dnešní alchimista doufá v dosažení růstu zvýšením daní.
Žijeme v časech globalizace. Svět se proměnil v tržiště, kde mezi sebou nesoutěží jenom firmy, ale celé státy. Máte-li hodně peněz, můžete investovat v Evropě, Asii nebo Americe během několika vteřin. A v malém středoveropském prostoru může dokonce i řidič kamionu projet Česko bez toho, aby si tady koupil naftu, protože ve všech okolních zemích je levnější. Což je další důkaz, že vyšší cena může znamenat menší zisk.
To nejdůležitější je ale morální rozměr daní. Existují totiž daně etické a neetické. A existují vlády, jež mají důvěru, stejně jako vlády, jež důvěru nemají. Stali jsme se zemí, kde se striktně zdaňují knihy, ale zcela benevolentně se posuzuje cena vojenských letadel. Zemí, kde se na invalidech šetří každá koruna, ale v projektu elektronických zdravotních knížek mizí doslova miliardy. Zemí, kde už se nerozkrádají pouze domácí, ale i evropské peníze.
Kdyby středověký historik Ibn Chaldún hodnotil Českou republiku v roce 2012, nejspíš by napsal, že tohle všechno asi nemůže dobře skončit.
V takovém případě by s ním na vlnách Radiožurnálu vřele souhlasil Daniel Raus.