Nutno předem podotknout, že tentokrát se s panem IH ani zdaleka neztotožňuji... Dalo by se polemizovat...
Československo – stát, kterého je škoda
Autor: Ivan Hoffman
Když před dvaceti lety Slovenská národní rada přijala deklaraci o svrchovanosti Slovenska, odstartovalo to proces vedoucí k rozdělení Československa.
I po dvaceti letech je tato událost naší moderní historie provázena řadou mýtů, které ovšem zobecněly a staly se pravdou po způsobu pilně opakovaných lží. Zásadní na rozdělení společného státu bylo to, že se tak stalo proti vůli jeho občanů. Politici, kteří stát rozdělili, se prostě nezeptali těch, o kterých rozhodovali, jestli s tím souhlasí. Všechny sociologické průzkumy veřejného mínění z té doby přitom vypovídaly, že proti rozdělení Československa je jasná většina Slováků i jasná většina Čechů.
Prvním mýtem je, že „Slováci chtěli samostatnost". Většina Slováků slovenský stát nechtěla, mnohým bylo za Československem smutno, a někteří společný stát oplakali. Celé generaci nezbylo, než se s novou situací smířit což hlavně zpočátku v éře mečiarismu nebylo nic příjemného. Pokud tedy čeští politici velkoryse vzkazovali Slovákům, že jim přejí samostatnost, byl to čirý cynismus.
Druhým mýtem je, že rozdělení Československa „dobře dopadlo" a tudíž šlo o správný krok. Že spolu Češi a Slováci tradičně přátelsky vycházejí, není zásluhou politiků, kteří rozdělili stát. Češi a Slováci dobře vycházejí bez ohledu na politiky a navzdory tomu, že se je tito snažili rozeštvat. Že rozdělení státu dobře dopadlo, pak vůbec není pravda. Absence referenda v tak zásadní záležitosti předznamenala praxi, kdy se politici na Slovensku ani v Česku už neptali na nic. Rozdělení státu znamenalo takové zmrzačení demokracie, ve smyslu možnosti občanů rozhodovat o věcech veřejných, že prakticky pozbyla smyslu změna režimu z listopadu 1989.
Počínaje svévolným rozdělením společného státu degenerovala zastupitelská demokracie na politické mafiánství. Strany ve volbách neuzavírají smlouvu s voličem, nýbrž pouze získávají hlasy reklamní manipulací. Zpětně je patrné, že už dělení státu bylo ve skutečnosti dělením kořisti, a tato tradice přetrvává dodnes.
Československo nezaniklo z úctyhodných ani z rozumných důvodů. Většina, která se uměla domluvit a byla uvyklá vzájemně prospěšné československé vzájemnosti, byla obětována kvůli militantní menšině nacionalistů a za nacionalizmus se ukrývajících kriminálníků. Byl to jeden z dlouhé řady příběhů, ve kterých získají na vrch gauneři a devianti, protože slušnému člověku je odporné se s nimi bavit. Že Československo nelze obnovit, je jasné. Stejně tak je jasné, že je ho škoda.
Žádné komentáře:
Okomentovat