Česko šetří

Česko šetří
Autor: Ivan Hoffman

Meziroční pokles spotřeby domácností o tři procenta z nás statisticky činí nejšetrnější národ v regionu. Sotva se to ale dá brát jako lichotka. Nešetříme prý totiž z přesvědčení, dobrovolně, nýbrž z nouze, neboť klesá reálná mzda. Připomeňme si k tomu do série, že máme vládu, co na nás šetří, za což jí tleskají ratingové agentury, zatímco někteří ekonomové tvrdí, že škrtáním vláda vedle výdajů seškrtává také HDP, neboť když se neutrácí, není ani pro koho vyrábět.
Ke všem statistickým tvrzením je samozřejmě nezbytné podotknout ono tradiční „jak kdo". Jsou totiž lidé, kteří se šetřením meziročně nezačali, neboť každou korunu musí několikrát otočit již řadu let. Vždy šetří pouze ti, kteří si to mohou dovolit, neboť ze svého spotřebního koše vyloží něco, co by později vyhodili, anebo něco, bez čeho se obejdou. Nezapomínejme, že patříme k bohaté menšině na zeměkouli a prostor pro úspory je u nás značný. Pomysleme třeba na věci, které si pořizujeme jenom proto, že to je v našem okolí zvykem, a na ty, co měníme za novější a módnější, přestože jsou ještě funkční.
Svět, ve kterém platilo, že „kdo šetří, má za tři" je minulostí. Kdo dnes šetří, ten může s pravděpodobností blížící se jistotě předpokládat, že o své úspory bude okraden. Otázka nestojí, zda utrácet, nýbrž za co. Nejisté peníze, za které se zaručují chamtivé banky a naprosto nedůvěryhodné vlády, je rozumné měnit za to, co je hodnotné samo o sobě. Vítězem přitom dnes není ten, kdo má, nýbrž ten kdo nedluží a tudíž nemusí splácet. Nemít půjčku, úvěr, hypotéku, to je dnešní podoba šetrnosti, jež člověka činí svobodným. Že většina upřednostňuje před svobodou život na dluh, už je jiná věc.