Nechtěný Hrabal

Vzpomínek na Bohumila Hrabala je dnes plný rozhlas i televize...
A pan Ivan Hoffman k tématu "Hrabal" napsal skvělou glosu:

Nechtěný Hrabal Autor: Ivan Hoffman

Nymburské gymnázium se snad nakonec podle Bohumila Hrabala jmenovat bude, ale neuvěřitelná, vpravdě hrabalovská story se studenty a jejich povedenými rodiči, kteří nechtěli, aby jejich škola nesla jméno po „opilci s nevalným prospěchem", dlouho nebude zapomenuta.
Zatímco dříve narození, kteří si ještě kupovali a také četli knížky, utrpěli kulturní šok, pro pologramotnou mládež, která Hrabala nezná, neboť tento nemá profil na Facebooku, bude pro změnu nepochopitelné, že jejich odmítání nějakého Hrabala budí takové emoce.
Pokud jde o propagaci díla ve světě nejpřekládanějšího českého spisovatele, studenti z Nymburka se Hrabalovi postarali o zcela mimořádnou reklamu. Kdekdo si nyní u nás Hrabala přečte ze zvědavosti, koho že to studenti nechtěli. Možná si Hrabala přečtou i gymnazisté v Nymburku, byť samozřejmě doma nikdo není prorokem. I skandál a ostuda patří k marketingu a v umění je vcelku jedno, jak se o autorovi hovoří, hlavně že se o něm hovoří.
Čerstvá zkušenost s neznámým a nechtěným Hrabalem vybízí k zamyšlení, zda by neměl mít protekci ve školních osnovách. Konstatujeme-li, že mladí nečtou, pak zrovna Bohumil Hrabal představuje dobrý důvod, aby se četlo. Skvělých autorů, kteří by si také zasloužili, aby nějací studenti po nich nechtěli mít pojmenovanou školu, máme samozřejmě více. Spisovatelů, výtvarníků, hudebníků…
U skandálu s Hrabalem nejde o nic osobního, máme co do činění s obecným deficitem kulturnosti, s absencí poetiky, přemýšlivosti, vkusu či noblesy. Nic ale není ztraceno, právě čtením Hrabala lze restartovat zdejší kulturní povědomí, něco z latentně přítomné duchovní identity. Hrabal ztělesňuje českého genia loci.

Bagatelní tragédie

Kéž by se to podařilo...

Bagatelní tragédie
Autor: Ivan Hoffman

Poslanecká sněmovna se chystá napravit zákonem skandální praxi, kdy u nás právníci a exekutoři parazitují na lidském neštěstí. Řeč je hlavně o takzvaných bagatelních pohledávkách, kdy člověk dlužící stokoruny zaplatí kvůli nemorálně vysokým nákladům soudního řízení desetitisíce a je postižen likvidační exekucí. Problém nezvladatelné zadluženosti má banální příčinu, kterou je snaha lichvářů obrat lidi o peníze a s tím související živnost právníků, kteří ve jménu práva a spravedlnosti zájmy lichvářů za štědrou odměnu hájí.
Jak už to u nás chodí, snahu zatočit s dluhovým byznysem komplikuje skutečnost, že právníci nesvedou rozlišit, zda je dlužník nešťastnou obětí anebo rafinovaným podvodníkem. Začte-li se člověk do diskuse právníků, polemizujících s předlohami zákonů, zmocní se ho záhy podezření, že smyslem práva není dobrat se spravedlnosti. Právo se odpoutalo od morálky a mravnosti, je provozováno mimo kategorie dobra a zla a nejraději slouží těm, kdo nejvíce zaplatí. Dobře je to patrné na advokátech, kteří se neštítí za úplatu hájit zjevně špatné lidi anebo poškozovat lidi zjevně nešťastné.
Dluhový byznys, který si u nás před časem vylobovali advokáti, způsobil spoustu lidských tragédií a přinesl značné společenské škody, neboť řešení sociálních důsledků exekucí přišlo stát na miliardy. Je marné chtít po lidech, co ohýbají právo ke svému prospěchu, aby uhradili škodu, která vznikla kvůli jejich chamtivosti. Pokud jim ovšem záleží na společenské prestiži, mohli by se alespoň omluvit. Někteří za to, co napáchali, a ostatní za to, že zneužití práva mlčky přihlíželi. Neomluví-li se, budeme předpokládat, že v té lumpárně jeli společně.

Františkovo tajemství

Františkovo tajemství
Autor: Ivan Hoffmann

Když byl před rokem zvolen nový papež, nikdo nepředpokládal, že se František dočká takového zájmu a popularity, jaké se většinou těší celebrity showbyznysu. František se ujímal instituce zmítané skandály a ztrácející prestiž i členy. Zdálo se, že vyvést katolíky z hluboké krize, může pouze nějaká radikální, revoluční změna. Anebo zázrak. Místo toho přišla změna, na kterou nikdo nebyl připraven. Ukázalo se, že papežem byl zvolen muž prostý, srdečný, soucitný s potřebnými a k tomu navíc věřící v evangelium.
Potíž tradičních, starobylých institucí je v tom, že se časem kvůli provozním otázkám, úřední rutině a protokolu pozapomene, kvůli čemu vznikly a co je jejich smyslem. To nejhorší, co může potkat církev je její proměna ze společenství věřících na zájmový kroužek lidí setrvačně provozujících volnočasovou aktivitu. Františkova vize chudé církve pro chudé není žádným geniálním marketingovým trikem. Jde o návrat ke kořenům křesťanství. Víra je v tom původním konceptu geniální odpovědí na smysl bytí, nikoli manuálem, který člověka životem jen bezpečně provede.
Papež František apeluje na církev, že nestačí pouze otevřít dveře kostelů, ale také je třeba vyjít těmi dveřmi mezi potřebné. Hovoří nikoli o církvi, která se něčeho dožaduje, jako se ta naše v restituci dožaduje práva, spravedlnosti, pozemků, nemovitostí či finančních náhrad, nýbrž o církvi, která má co nabídnout, která nebere a nespotřebovává, nýbrž rozdává lásku a naději. Tajemství Františkova úspěchu nespočívá v jeho umění komunikovat s médii či na sociálních sítích. Pomáhá mu Bůh, který má slabost pro křesťany, kteří v něj doopravdy věří. Jedná-li se o papeže, tím lépe.

Zemanův rok

Zemanův rok
Autor: Ivan Hoffman

Když před rokem Miloš Zeman vystřídal na pražském hradě Václava Klause, sliboval, že bude ve funkci aktivní, činorodý a svůj. Za to, že se tomuto slibu snažil dostát, byl pak často pranýřován. Zemanovým politickým a novinářským kritikům, vesměs obdivovatelům jeho prezidentského protikandidáta, připadlo, že je aktivní až moc. Rozepisovali se o hrozbě prezidentského systému, strachovali se o demokracii a vyskytly se i obavy o svobodu slova.
Vliv prezidenta na politický systém ovšem nijak zásadní není, a po volbách znatelně zeslábl. Stav demokracie se nezměnil a to ani k horšímu, ani k lepšímu. Přesvědčivou ilustrací svobody slova jsou pak sarkastické a nepřátelské výpady na prezidentovu adresu, které následně Miloš Zeman s gustem glosuje.
Po roce v prezidentském úřadě lze o Zemanovi říct, že je prezidentem standardním. Pokud se zpočátku více vymezoval vůči politikům, vyplynulo to z politické krize, kterou nezpůsobil, nicméně v rámci jejího řešení měl ústavou předepsanou roli. Té se zhostil s rozmyslem a důstojně, byť to tak na první pohled nemuselo být zřejmé každému. Imidž Miloše Zemana stojí na jisté nedbalosti. Ani jako prezident se nevzdal bonmotů, jež provázejí celou jeho politickou kariéru a svá vystoupení zásadně pronáší spatra. Zeman ovšem neříká nic, co by nechtěl slyšet, ví, o co mu jde, ve svých postojích je stálý a prakticky nedělá politické chyby.
Jako prezident je Miloš Zeman čitelný, předvídatelný a také spolehlivý. Je méně kreativní, než se čekalo, ale to je dáno jak mantinely prezidentské funkce, tak i nadhledem, který přichází s věkem. Nemá cenu přát prezidentovi do příštích let hodně originálních nápadů. Přejme mu zdraví.