Sockarty

Politici jsou, snad, chceme-li jim věřit, přesvědčeni, že projekt "sockaret" přinese úspěch. Slibovaná miliardová úspora se, snad, obratem nerozkrade. Zaváděná reforma systém vyplácení dávek, snad, zjednoduší a zlevní. Snad nepřinese klientům potíže. Ostatně, IH to krásně napsal:

Sockarty
Autor: Ivan Hoffman

Je podepsáno. Do půl roku dostanou od České spořitelny sociální kartu příjemci dávek. Sloužit bude k identifikaci na úřadech, ale také za trest. Kdo dávky v minulosti zneužíval, bude povinně používat sockartu k placení.
Podstatné ale bude, zda zaváděná reforma systém vyplácení dávek zjednoduší a zlevní, jak vláda slibuje, anebo přinese klientům potíže. Politikům už je zoufale třeba nějakého úspěchu, neboť na co dosud sáhli, vše je špatně. Miliardová úspora, pokud se tedy obratem nerozkrade, by se snad jako úspěch prodat dala.
Sociální karty, lidově „sockarty“, od začátku provázejí pochybnosti. Co má ministr tentokrát za lubem? Kdo má na změně vydělat a kdo naopak prodělá? Předpokládá se jaksi samo sebou, že kuře zadarmo nehrabe a vše že se dělá proto, aby si někdo namastil kapsu. Automaticky se předjímá špatný úmysl a jde jen o to, zda se ho podaří či nepodaří prokázat. Jenomže už i občané jsou z té presumpce viny u politiků znaveni. Chtělo by to konečně nějakou dobrou zprávu, alespoň tu pověstnou výjimku, v daném případě pozitivní, která podporuje pravidlo.
Šance na zázrak zde je. Dnes je totiž situace s vyplácením dávek nově na úřadech práce tak otřesná, že už může být jenom lépe. Úředníci hlásí, že kvůli genialitě ministerstva dělají nyní dvě hodiny to, co jim dříve zabralo patnáct minut. Sázka na moderní technologie nevyšla, počítače se bouří proti člověku.
Ztrácejí se data, systémy padají, a řada vystresovaných úředníků údajně dospěla k názoru, že vypadnout by měl i ministr, za rozjezd neotestovaného programu nevyškolenými lidmi… Že by světlem na konci tunelu byla plastová sockarta? Když ne, měl by ji za trest vyfasovat ministr.

Ropné embargo Íránu

Taky máte dojem, že je to celé nesmysl? Na Írán je už dávno uvalena celá řada podobných opatření a nemají efekt. Embargo na to či ono jen způsobí, že se omezí dodávky do Evropy. A politici budou mít o čem mluvit...

Ropné embargo
Autor: Ivan Hoffman

Za snahu vyzbrojit se jadernou bombou čeká Írán trest. EU přestane kupovat od Íránců ropu. Představitelé EU tento krok dlouze pečlivě zvažovali a tak snad nehrozí, že EU vytrestá sama sebe tím, že ropy bude mít nedostatek a navíc dražší.
Pokud jde o Írán, těch 20%, které vyváží do Evropy, jistě udá jinde, třeba v Číně. Embargo je pro Írán mrzuté, ale nejspíše ho přežije a jaderného programu se nevzdá. Což je pro změnu mrzuté pro ty, co chtějí mír a bojí se jaderných zbraní.
Akce proti jadernému zbrojení je správná věc a to kdekoli a kdykoli. Dobře se totiž ví, jakou paseku umí taková atomová bomba udělat. Proto mimochodem stojí za úvahu, jestli neuvalit embargo nejen na ty, co jaderné bomby chtějí, ale rovněž na ty, co už je mají. Jestliže totiž Írán kritizují politici států, které jsou samy po zuby jaderně ozbrojeny, je v tom pořádná porce pokrytectví. Potíž je v tom, jak by si malý stát, jako je ten náš, mohl vyšlápnout na Rusko, USA či na Francii a Británii. Čím bychom je tak mohli za držení životu nebezpečných jaderných zbraní po zásluze vytrestat?
Mnoho možností na výběr pravda nemáme. Embargem bychom se leda zesměšnili. Na politickou reakci či diplomatické kroky pak nemáme kurážné představitele. Možná bychom ale mohli alespoň v hospodě u piva pozvednout hlas za lepší svět, ve kterém platí pro všechny stejný metr. Odhlasovat tamtéž, že civilizovaný svět zaslouží lepší politický koncept, než je primitivní právo silnějšího. Někde se to už konečně musí nahlas říct, někde je načase začít. Zda je vhodné pozvednout hlas v hospodě anebo je lepší kavárna či vinárna je samozřejmě věc názoru. Demokraticky a ve vší slušnosti o tom diskutujme!

Směřování českého zdravotnictví

Vskutku zajímavá úvaha glosátora Ivana Hoffmana na téma "Kam směřuje systém českého zdravotnictví"...

Podstandard
Autor: Ivan Hoffman

Ceníky nemocničních nadstandardů se zkraje drží zpátky. Připlácet si je možné u zbytečností a péče tak řečená běžná je zatím vesměs dostupná pro všechny bez rozdílu.
Je to pochopitelné, neboť v této chvíli jde v reformě systému pouze o prolomení psychologické bariéry. Ve velkém se zdravotnický byznys rozjede později, když si zvykneme, že zdravotnictví tady není pro chudé, nýbrž pro ty, kteří si doktora mohou dovolit. K tomuto stavu nelze dospět skokem, je třeba našlapovat obezřetně, postupovat takzvanou salámovou metodou.
Smyslem nadstandardu není, jak by se mohlo zdát, učinit veřejné zdravotnictví atraktivnějším pro boháče. Skuteční boháči mezi nás socky dávno nechodí. Mají-li problém, řeší ho na špičkových soukromých klinikách v cizině. Nadstandard se v první fázi postupně zavádí pro střední třídu, přesněji pro lidi, kteří si zaplacením něčeho lepšího, než mají obyčejní lidé, zvýší sebevědomí. Ve druhé fázi se pak bude specifikovat podstandard, aby zpoplatněné zdravotnictví na ty obyčejné co nejméně doplácelo.
Zdravotnictví po privatizaci bude více vydělávat svým vlastníkům díky tomu, že bude méně „prodělávat“ na léčbě. Předem je jasné, že pro většinu lidí bude privatizace zdravotnictví znamenat omezení zdravotní péče. Rovněž se ale určitě najdou lidé, a nebude jich málo, kteří privatizaci zdravotnictví právě kvůli tomu uvítají. Vedle lidí solidárních jsou totiž vždy v populaci zastoupeni i tací, kteří druhým nepřejí. Těm je trnem v oku, že má někdo něco zadarmo, anebo že ze společného ujídají i ti, kteří neuspěli v soutěži. Nakonec na privatizaci doplatí všichni. Bez užitečných idiotů, co dnes plédují za nadstandardy, by to ale nešlo.