Zákony a zvyklosti

Zákony a zvyklosti
Autor: Ivan Hoffman

Kdekdo poslední dobou nabádá prezidenta, aby při řešení politické krize dbal nejen psaných zákonů, ale také nepsaných zvyklostí. Nejprve se tedy zdvořile konstatuje, že je na prezidentovi, aby v souladu s ústavou jmenoval premiéra, a pak se rychle dodává, že je u nás zvykem jmenovat toho, na kom se shodne většina poslanců.
Povinné to není, ale mělo by to tak být, protože už to tak párkrát bylo, mudrují politologové, požadují politici a papouškují komentátoři. Stranou pozornosti zůstává, zda měl občan z nepsané zvyklosti politiků prospěch, anebo škodu. Nepsanou politickou zvyklostí se totiž u nás stal i kdejaký nešvar.
Rozhodne-li se prezident jmenovat vládu odborníků, respektive vládu úřednickou, politici nás předem varují, že hrozí nastolení „poloprezidentského" systému. Vzhledem k tomu, že řádné volby jsou na dohled a ve hře jsou i předčasné, proč tu poloprezidentskou variantu neotestovat? Vládní koalice beztak sestavila nebývale neoblíbenou vládu, která zvyšovala daně i dluh, a zapsala se do historie rekordem v podobě třinácti ministerských demisí respektive vyhazovů. Jestli takto vypadá parlamentně demokratický politický standard, pak není o co stát.
Dovolávat se zavedených postupů a zvyklostí má smysl, pokud se tyto osvědčily a pokud se jich dovolává někdo důvěryhodný. Jedno ani druhé ovšem nyní neplatí. Zcela nedůvěryhodní a kompromitovaní politici volají po řešení, které nic neřeší. Zákonodárci nemají erudici, potřebnou na přepsání ústavy, proto by rádi přepsali prezidenta. Na to jim ale pro změnu chybí kuráž.
Vypadá to, že se prezident chystá ohlásit konečnou. Kdy se poslanci rozhodnou vystoupit pak velkoryse nechá na nich.

Zbytečné nosnice

Zbytečné nosnice
Autor: Ivan Hoffman

Českým slepicím jde o život. Ne, že by přestávaly snášet, v tom jsou stále dobré. Drtí je prý polská, lotyšská a německá konkurence. Levná vejce z dovozu snížila výkupní cenu těch místních hluboko pod jejich výrobní cenu.
Pro toho, kdo podniká v slepicích, je ekonomičtější zlikvidovat chovy, než prodělat na každém vejci astronomických 40 haléřů. Česká slepice může být právem otrávená. Když se konečně dočkala snesitelnější klece, půjde předčasně pod nůž jenom proto, že obchodníci upřednostňují dotovaná vejce z dovozu, navíc od nosnic zhusta dopovaných nelegálními antibiotiky.
Zlobit se na obchodníka nemá cenu. Ten hledí co nejlevněji koupit a co nejdráž prodat. Filosofický rébus zda byla dříve slepice anebo vejce neřeší. Dokonce mu je jedno, že nebudou-li české slepice, nebudou ani česká vejce. V globální éře je vejce globální komoditou a obchodník tržně nakoupí od toho, kdo dampingovými cenami likviduje trh. Jakmile budou konkurenční chovy vybity, vítěz zvýší ceny a obchodník opět neprodělá, protože ten, kdo na cenovou válku doplatí, bude spotřebitel.
Na příběhu zbytečných nosnic lze demonstrovat, jak riskantní je podnikání v podmínkách neférové soutěže. Je-li zisk závislý na investicích, které se vrátí až po letech a podnikatel nemá jistotu, jaké bude mít náklady a jaké tržby, spíše než o podnikání je třeba hovořit o hazardu. Nelze mít dobrý byznys plán v džungli, kde místo pravidel platí právo silnějšího.
I průměrně inteligentní nosnice ví, že čím lépe funguje systém, který si za vzor bere džungli, tím hůř pro slepice. Ale spotřebitel? Pokud se mu jednou za čas podaří koupit vejce v akci, svět ho baví a má pocit, že nežije marně.

Turecko a Erdogan

Sakra, nejsem si jist, zda jsme správně vybrali destinaci pro letošní dovolenou...

Erdoganův problém
Autor: Ivan Hoffman

Z Turecka přicházejí informace o brutalitě policie, která má na svědomí několik mrtvých a tisíce zraněných. Premiér, kterému je eskalace napětí dávána za vinu, ovšem hovoří o brutalitě demonstrantů a policie podle něj dělá pouze svou práci. Z původního poklidného protestu proti kácení stromů v oblíbeném parku vzniklo mohutné lidové hnutí proti aroganci moci. „Nikdo tě nechce", skandují Turci.
Premiér Erdogan má zajímavý problém. Během své politické kariéry kráčí od vítězství k vítězství a časem nabyl dojmu, že je nejen populární, ale také nejchytřejší, neomylný a nekritizovatelný. Zatímco přibývá Turků, kteří jsou s Erdoganem nespokojení a spojují se proti němu v široké názorově pestré koalici, premiér svými výroky přilévá olej do ohně, protože si neumí představit, že by něco mohlo být jinak, než jak to chce on. Na výtky, že omezuje demokracii a občanské svobody odpovídá, že diktátorství nemá v krvi. Máme zde tedy demokrata, který se o stavebních záměrech posvěcených vládou jeho strany nemíní bavit. Po té, co pošle proti svým oponentům policii a hloupě vyprovokuje nepokoje, jaké Turecko dlouhá desetiletí nezažilo, prohlásí, že ruce, které jsou vztaženy na policii, je třeba zlomit…
V Turecku už nejde jen o stromy v parku, které mají ustoupit Erdoganem prosazované stavbě obchodního centra. Jde o právo na svobodu projevu, kdy lidé žádající svobodu a demokracii jsou podle vlády teroristy a bandity. Zatímco podle Erdogana jsou největším nepřítelem společnosti sociální sítě, podle demonstrantů je problémem Erdogan. Za jeho vlády se Turecko stalo zemí, kde je ze zemí OECD nejnižší životní úroveň, a zemí kde je nejvíce vězněných novinářů.