Zemanův rok

Zemanův rok
Autor: Ivan Hoffman

Když před rokem Miloš Zeman vystřídal na pražském hradě Václava Klause, sliboval, že bude ve funkci aktivní, činorodý a svůj. Za to, že se tomuto slibu snažil dostát, byl pak často pranýřován. Zemanovým politickým a novinářským kritikům, vesměs obdivovatelům jeho prezidentského protikandidáta, připadlo, že je aktivní až moc. Rozepisovali se o hrozbě prezidentského systému, strachovali se o demokracii a vyskytly se i obavy o svobodu slova.
Vliv prezidenta na politický systém ovšem nijak zásadní není, a po volbách znatelně zeslábl. Stav demokracie se nezměnil a to ani k horšímu, ani k lepšímu. Přesvědčivou ilustrací svobody slova jsou pak sarkastické a nepřátelské výpady na prezidentovu adresu, které následně Miloš Zeman s gustem glosuje.
Po roce v prezidentském úřadě lze o Zemanovi říct, že je prezidentem standardním. Pokud se zpočátku více vymezoval vůči politikům, vyplynulo to z politické krize, kterou nezpůsobil, nicméně v rámci jejího řešení měl ústavou předepsanou roli. Té se zhostil s rozmyslem a důstojně, byť to tak na první pohled nemuselo být zřejmé každému. Imidž Miloše Zemana stojí na jisté nedbalosti. Ani jako prezident se nevzdal bonmotů, jež provázejí celou jeho politickou kariéru a svá vystoupení zásadně pronáší spatra. Zeman ovšem neříká nic, co by nechtěl slyšet, ví, o co mu jde, ve svých postojích je stálý a prakticky nedělá politické chyby.
Jako prezident je Miloš Zeman čitelný, předvídatelný a také spolehlivý. Je méně kreativní, než se čekalo, ale to je dáno jak mantinely prezidentské funkce, tak i nadhledem, který přichází s věkem. Nemá cenu přát prezidentovi do příštích let hodně originálních nápadů. Přejme mu zdraví.

Odsuzování násilí

Včerejší glosa IH je opět jednou z těch, co stojí za citování:

Odsuzování násilí Autor: Ivan Hoffmann

Zprávy z Ukrajiny hovoří o násilnostech, při kterých umírají lidé. To je něco, s čím nelze souhlasit, ať už si o příčinách ukrajinské krize myslíme cokoli. Civilizovaným způsobem, jak rozhodnout o politickém směřování země, je zvolit si budoucnost ve volebních místnostech. Rozhodování o budoucnosti s klackem v ruce je rezignací na demokracii a krokem zpět. Není divu, že svět unisono odsuzuje násilí na Ukrajině a vyzývá znesvářené strany k jednání.
Zkušenost s roztočenou spirálou násilí bohužel nedává velkou naději, že se o osudu Ukrajiny rozhodne u jednacího stolu. Je-li pravda, že demonstranti už zabili šestnáct policistů a policisté zabili devatenáct demonstrantů, znamená to, že obě strany mají ruce od krve, obě strany mají své oběti, mučedníky a tím pádem důvod či záminku k odvetě. Odsuzování násilí, které zní směrem k Ukrajině je poněkud pokrytecké, pokud si všímá pouze násilí jedné strany a s násilím strany druhé otevřeně či nepřímo sympatizuje.
Vedle vnitřního sporu Ukrajinců o směřování Ukrajiny, se souběžně vede i geopolitický zápas o Ukrajinu, na kterou si brousí zuby Kreml, respektive Brusel a Bílý dům. Bojuje se o trhy, zdroje, o sféry vlivu, přičemž se plamenně řeční o hodnotách, právech, svobodě, demokracii. Vyznat se v situaci na Ukrajině z propagandisticky upravených příběhů a reportáží je obtížné. Média nejsou nestranná, nýbrž zaujatá. Jsme vystaveni velice podobné mediální masáži, jako tomu bylo v případě Iráku, Libye anebo Sýrie. Odsuzování násilí postihla značná devalvace. Nejhlasitěji odsuzují násilí ti, kdo ho zákulisními intrikami a podporou militantních extrémistů vyvolají, aby na něm vydělali. Je to cynické.

Bylo už načase obvinit Nečase

Nečas – konečně
Autor: Ivan Hoffman

Bylo už skutečně načase obvinit Petra Nečase. Policie a státní zástupci chodil tak dlouho kolem horké kaše, až tato zcela vychladla. Na talíři nicméně zůstala. Bylo by absurdní, kdyby za politickou korupci byla souzena sekretářka, zatímco její šéf by dělal mrtvého brouka. Obvinění je pak předpokladem k tomu, aby nezávislý soud rozhodl, co je ještě politika a co už je kriminální chování politiků. Že u nás politika s kriminalitou docela splývá, přece nemůže být pro bývalého premiéra alibi!
Pokud se v minulosti kriminální jednání politikům tolerovalo, je to naopak okolnost přitěžující. Zrovna strana, které Petr Nečas předsedal, má lví podíl na tom, že se politická korupce stala politickou rutinou.
Soud nám samozřejmě nakonec může vysvětlit, že kupovat si poslance příslibem trafiky je privilegium mocných, které nám nezbude než akceptovat, jakkoli se nám to nelíbí.
Co ale akceptovat nemůžeme, je když uplácení trafikou obhajují politici, coby potrefené husy. Petr Nečas není arbitrem, který nám má vysvětlit, jak jeho kauze rozumět. Je obviněným. Na to, co tvrdí se hodí hledět jako na účelovou sebeobranu.
V Nečasově kauze jde víc o princip, než o vinu jednoho, byť vlivného politika. Není nejdůležitější, jak tvrdý či jen symbolický mu případně bude udělen trest. Zásadní je, zda soud shledá jeho postup vadným a nezákonným. Čeká se na precedent, který skoncuje s nepěkným politickým zlozvykem, nikoli na fotografii bývalého prominenta v klepetech.
Petr Nečas si za své problémy nepochybně může sám. Neměl důvod se nechat vydírat poslanci, svými spolustraníky, kteří prosluli jako „rebelové". Strana ani vláda, kterým předsedal, za to určitě nestály.