Týdeník EURO, 43/2011, strana 80
Skvělé místo pro vraždu Skandinávská detektivka se stala v uplynulých letech pojmem. Co stojí za oblibou Stiega Larssona a jemu podobných autorů?
Malebné uličky Stockholmu nebo Osla, pitoreskní pobřeží s dřevěnými, na červeno natřenými domky, dechberoucí jezera, zasněžené lesy. Na první pohled obrázek z katalogu turistické kanceláře. A přesto dějiště zločinů, včetně těch globálních, jako je obchod se zbraněmi, drogami i bílým masem. Operují tam motorkářské gangy a mafie ze zemí bývalé Jugoslávie nebo postsovětských republik. K tomu všemu korupce, zneužívání moci a zákony potlačující práva jedinců, například psychicky nemocných. Leckteré popisované – zejména vnitřní – problémy mohou znít uším Středoevropana či Východoevropana uvyklého na zkorumpovanější prostředí jako přílišná přecitlivělost. Každopádně autoři nových severských krimirománů vytvářejí svým zemím hodně odlišné „public relation“, než je obraz rovnostářského demokratického státu, jehož jediným šrámem na skvělé pověsti je dlouhá tuhá zima.
Šikovný inovátor
Přitom právě počasí je – mimo jiné – jedním z důvodů, proč jsou skandinávské detektivky tak populární. A to jak u čtenářů, tak nakladatelů, kteří cítí příležitost. Severská krimi má nezpochybnitelnou atmosféru. Příroda na severu je stále v rámci západní civilizace ještě relativní divočinou. Rozlehlost a nízká hustota obyvatel vytvářejí ideální podmínky pro zločin, kterému působivé finále dodá honička na pustých ledových pláních, jak se můžeme dočíst například u Larse Keplera (Hypnotizér), Monse Kallentofta (Zimní oběť) či Åsy Larssonové (Sluneční bouře).
Genius loci je nezastupitelný: Larssonová zavádí čtenáře do chladného ocelářského srdce Kiruny, Kallentoft do zmrzlého Linköpingu, kde panuje nejtužší zima za posledních pár let, Jo Nesbø představuje staré Oslo a Stieg Larsson uličky centra Stockholmu. Po literárních stopách posledně jmenovaného si lze objednat v hlavním městě Švédska specializovanou prohlídku, včetně domu, v němž žil novinář Mikael Blomkvist, Larssonův hrdina a současně tak trochu alter ego. Na podobnou „tour“ mohou vyrazit do města Ystad v jižním Švédsku vyznavači série Henninga Mankella o komisaři Kurtu Wallanderovi (u nás momentálně známějšího z televizního zpracování s Kennethem Branaghem.)
Mluvíme-li o skandinávském krimirománu, je nemožné Stiega Larssona opomenout. Může se zdát otravné neustále se Larssonem zaklínat, podobně jako Harrym Potterem v souvislosti s každou druhou knihou pro děti, jenže bez fenomenální úspěchu Larssonovy série Milénium by stěží severská vlna zmohutněla a přelila se za hranice. Jen u nás se prvního dílu Larssonovy trilogie Milénium prodalo přes sto tisíc výtisků, ostatních částí pak jen o něco málo méně. Larsson přitom není zakladatelem žánru jako spíše šikovným inovátorem.
Švédská krimi se začala proměňovat již v šedesátých letech minulého století a slušného věhlasu – i u nás – se podařilo o desetiletí později dosáhnout dvojici Maj Sjöwallová a Per Wahlöö. Ti do detektivky vetkli společenskou kritiku a poprvé ukázali švédský stát blahobytu jako navoněnou mršinu, zločin jako symptom a pachatele coby oběť systému. „Kdosi řekl, že v těchto románech se setkáváme s typickým švédským zklamáním, s raněným idealismem. Něco takového se nestává v zemích s otevřeným politickým útlakem, násilím a třídními protiklady. Velké zklamání povstává ze snu, který byl jednu chvíli hodně blízko svému naplnění,“ tvrdí Karl a Lilian Frederikssonovi ze Švédské detektivní akademie, kteří na téma švédské krimi uvedli loni v Praze přednášku.
Syndrom žaludečních vředů
Sjöwallová a Wahlöö navíc na scénu uvedli nový typ pátrače. Pryč s neohroženými chlapíky nebo kuriózními osobami s povahovými libůstkami, které rády řeší rébusy. Detektiv nového věku bojuje nejen s jiným typem zločinu, ale také sám se sebou. Vedle práce má rodinné starosti, nemoci, trpí přepracováním a často i pocitem odcizení a marnosti z policejní práce. Frederiksonovi to nazývají syndromem „žaludečních vředů“, protože právě jimi trpěl komisař Martin Beck Maji Sjöwallové a Pera Wahlööa. V současné skandinávské krimi se to hemží alkoholiky, chorobami, nespavostí a vyhořením. Ženské hrdinky se kromě nefunkčních partnerů a pubertálních dětí musejí vyrovnávat s podceňováním ze strany mužských kolegů. Stieg Larsson tento model navíc spojil s vlastní bohatou novinářskou zkušeností, čtivým živým stylem, a především výraznými hlavními charaktery – charismatickým Blomkvistem a zejména Lisbeth Salanderovou, nepřizpůsobivou hackerkou, dospělou Pipi Punčochatou, která tvrdošíjně odmítá společenské konvence a kromě výjimečné vůle a schopností má podobně neuvěřitelnou minulost v podobě otce špiona. To, co by pro jiného autora mohlo být zničující kombinací, stává se Larssoným jasným triumfem: přes všechny vylíčené (ne)skutečnosti je Lisbeth Salanderová postava živoucí a uvěřitelná, ideální vzor pro sebevědomou emancipovanou skupinu ženských čtenářek. „Stieg skutečně zafungoval jako ,lokomotiva‘, která vytáhla všechny ostatní nahoru, a my mu našimi knihami vzdáváme hold,“ potvrzuje Alexandra Coelho Ahndorilová, která spolu s manželem píše bestsellery pod pseudonymem Lars Kepler. Křestní jméno, které pro svůj pseudonym zvolili, je této úcty dokladem.
Všechna tíha světa
Na severské krimi lze navíc dobře demonstrovat, jak se obor detektivky proměňuje a co jej činí tak přitažlivým pro čtenářské masy. Kriminální story se stává společensko-kritickým románem a současně dynamickým thrillerem, který si bere vypravěčské postupy třeba z kinematografie. Manželé Ahndorilovi aka Lars Kepler se netají tím, že přejali filmovou řeč – veškeré dění se odehrává v přítomném čase a rychlých střizích, akční scény se doslova odvíjejí před očima. Je to styl, který vtahuje a současně je přitažlivý a dostatečně srozumitelný i pro sváteční čtenáře.
Moderní detektivka je multižánrový mix. „Konkrétně knihy Stiega Larssona jsou vlastně docela bizarní slepenec, ve kterém vedle smyšlených postav vystupují i skutečné žijící osoby. Podle mě na ně nejvíc sedí označení dobrodružný román,“ říká Larssonova překladatelka Azita Haidarová. „Hranice žánrů se stírají, kriminální román je znatelně povýšen, padá dělení na vysokou a nízkou literaturu,“ dodává. Detektivky si osobují nárok vyslovovat věci, které se dříve zdály být vyhrazeny literatuře s ambicí. Například titul Larse Keplera Paganiniho smlouva dokázal ve Švédsku vzbudit veřejnou debatu o výrobě zbraní, jejichž je Švédsko předním vývozcem. „Krimi je demokratický žánr, který čtou všichni - ženy, muži, univerzitní profesoři i umývači nádobí,“ dodává za Larse Keplera Alexander Ahndoril. Keplerův zatím poslední třetí díl z cyklu s detektivem Joonou Linnou vyjde ve Švédsku v listopadu v nákladu bezmála sto osmdesát tisíc kusů.
Netřeba brakovat šuplíky
Množina skandinávských detektivek je ale pochopitelně mnohem bohatší a v češtině je k dostání docela slušný průřez. Nikoli všichni píší knihy poukazující na soumrak západní civilizace (ačkoli je třeba říci, že aspoň nějaká zmínka o společenských nešvarech – například rasistických předsudcích nebo genderové diskriminaci – se objevuje skoro všude, snad to patří k podstatě skandinávského rovnostářství). Nakladatelské domy jako Moba, Metafora či Motto již před boomem Stiega Larssona skandinávské autory, či ještě lépe autorky, vydávaly. Jistě ne náhodou jsou ty nejpopulárnější spojeny s ženskými hrdinkami a jejich starostmi a některé – jako třeba romány Camilly Läckbergové ze stáje Motta – jsou víceméně čtením pro paní a dívky kořeněným vraždou. Ta má obvykle to nejklasičtější pozadí, jakým je láska, nenávist, vášeň, msta. Zápletky se drží tradičních motivů, jako je děsivé rodinné tajemství. Technikou se pak blíží skládačkám a la Agatha Christie.
U ženských hrdinek (namátkou advokátka Tóra Gudmundsdóttir Yrsy Sigurðardóttir nebo komisařka Irena Hussová Helene Turstenové) ještě více vystupují do popředí vztahy a trable s kloubením rodinného života a kariéry. Pro českého čtenáře, zvyklého na nevalnou úroveň současné české detektivky, je každopádně překvapující, že všechny vydané tituly si drží určitý literární standard – byť někdy jen řemeslný. V záplavě jmen, která se vynořují, se nezdá, že by nakladatelé zoufale brakovali šuplíky. Zdatných detektivkářů je na severu očividně stále dost. „V literatuře se objevují vlny, které se nedají přesně vysvětlit, spouštějí je jedinci, události nebo souhra všeho dohromady. Vzpomeňme třeba na éru české literatury v šedesátých letech,“ uvažuje nad příčinami rozkvětu skandinávské krimi Azita Haidarová. Úspěch stimuluje další nakladatele i autory, kteří se na této vlně touží svést. Pro české vydavatelské domy je to příležitost oprášit „předčasně“ vydané knihy či autory, kteří neprávem zapadli – především zmiňovaného Henninga Mankella, který dosáhl mezinárodního úspěchu před Stiegem Larssonem a jehož román Číňan vydá Host ještě letos.
Nordistka Karolína Stehlíková si v časopise Host povšimla, že čtenářský poměr k této literatuře se proměňuje v závislosti na tom, jakou péči knihám věnují nakladatelé. Třeba konkrétně tituly Hostu (Švédové Larsson, Larssonová, Kepler, Kallentoft, Dán Adler-Olsen), Arga (Švédové Jens Lapidus, Thorsten Pettersen), Hejkala (Finka Leena Lehtolainenová) nebo Knihy Zlín (Nor Jo Nesbø) rozhodně nevypadají jako laciné čtivo. Jsou vypraveny se stejnou péčí jako jiné přední románové tituly. Kvalitní typografie, vkusné obálky a především angažmá vynikajících překladatelů. Jsou to knihy, které je možné na veřejnosti vytáhnout z tašky bez uzardění, ba co víc, stávají se předmětem konverzace mezi přáteli, což většinou dokážou právě jen filmy.
Hledá se nový Larsson
Je však mylné podlehnout představě, že detektivku dobře prodá fakt, že pochází z oblíbené skandinávské líhně. O tom se přesvědčilo například Argo, které podcenilo propagaci knihy Jense Lapiduse Snadný prachy. Románu z ranku drsné školy, který sám jeho autor označuje jako „Stockholm noir“, se ve Švédsku prodalo neuvěřitelných šest set tisíc výtisků. U nás kniha bez povšimnutí zapadla.
Podle jakého klíče nakladatelé vysněné trháky nakupují? „Sledujeme žebříčky prodejů, nejenom ty severské, ale hlavně německé, americké a britské. Dále nás zajímají literární ceny. Spolupracujeme také s agenturami, zabýváme se rovněž doporučením překladatelů. Za úspěchy nakladatelství Host posledních let je tedy trochu alchymie, ale hlavně mnohaletá zkušenost s výběrem titulů,“ říká Dana Blatná z Hostu. Podobně hovoří i ostatní nakladatelé: klíčový je úspěch v zahraničí. Nejvýše na příčce prodejnosti se stále drží Larsson, s šedesáti tisíci prodanými výtisky Hypnotizéra dotahuje Lars Kepler, osmnáct tisíc „udělal“ první díl Nesbøovy série o Harrym Holeovi. Na trhu je čerstvě další detektivka s tímto pátračem, jejíž prodejnost si Kniha Zlín pojistila i rozdáváním takzvaných „reading copies“ (pracovních výtisků před oficiálním vydáním) blogerům. O knize se tak mluví týdny před tím, než se objeví na pultech.
Většina autorů píše cykly a vydavatelé nakupují práva zpravidla na celý „balík“, protože vydání dalšího pokračování oživuje zájem i o starší tituly. Touha najít nového Larssona je ale silná. „Lépe se prodávají nová díla již bestsellerových autorů, i když i zatím nezavedení autoři toho správného žánru ze správné oblasti mají velkou šanci na úspěch,“ konstatuje Blatná. „Zvýšený zájem čtenářů o severskou literaturu spolu s větším počtem vydaných titulů však zároveň brzdí omezená nebo mírně klesající poptávka čtenářů po knihách obecně. Tato pozornost se navíc rozmělňuje mezi jednotlivé tituly, a proto je zájem o severskou detektivku podle našeho názoru spíše konstantní,“ míní Pavel Vlasatík z nakladatelství Moba, které aktuálně sází na připravovanou knihu Johana Theorina Mlhy Ölandu, jež kombinuje krimi s duchařským románem. Pokud čtenáři i nadále zachovají severské krimi věrnost, zdá se, že bude stále z čeho brát.
Kateřina Kočičková, spolupracovnice redakce