V den svých jednačtyřicátých narozenin mohu jen pokývat hlavou: ano, máte pravdu, pane Hoffmane. A až to "praskne", nějak se to pokusíme přežít... Hold všici přijdeme o úspory, byť jsme se jako jednotlivci mohli chovat sebeúsporněji. Prostě nás čeká nezvratně to, že současný finanční systém půjde "do kytek", jen je otázkou, kdy to nastane.
Marné škrty
Autor: Ivan Hoffman
Vláda tuší, že do státního rozpočtu přiteče citelně méně peněz, než kolik si vysnila při jeho tvorbě a schvalování. Z toho plyne, že se prohloubí státní dluh.
A jelikož se současná vláda zaklíná rozpočtovou odpovědností, slibuje občanovi pestrou paletu nepopulárních opatření. Hodnotit je jmenovitě nemá cenu. Jde buďto o provokace bez naděje na koaliční shodu, anebo o opatření, která koalice vzdá, když se zvedne vlna odporu. Jsme svědky plané rétoriky lidí, kteří bohužel nemají vizi a naštěstí nemají kuráž.
Na vládou ohlašované snaze zkrotit dluh je očividná marnost takového předsevzetí. Vláda má šanci vybírat chybějící peníze leda od lidí, kteří je nemají, a ušetřit na těch, kteří je nejvíc potřebují. Od bohatých podnikatelů vláda slyší, že by i pomohli, kdyby to mělo smysl. Dokud ovšem stát peníze vyhazuje oknem, bohatí vzkazují, že by museli být na hlavu, aby nalévali vodu do cedníku. Paradoxem ale je, že z veřejných peněz nalévaných do cedníku vznikla privátní impéria, takže kritiku rozhazovačného státu bohatými je třeba brát s rezervou.
Největší problém s rostoucím dluhem je v tom, že i kdyby politici jeho krocení mysleli vážně, v rámci stávajícího systému ho už zkrotit nelze. Bod, kdy ještě byla naděje dát finance do pořádku, svět dávno minul. V pasti nadnárodních lichvářů jsme uvízli se všemi ostatními a vystoupit z rozjetého vlaku je o život. Předstírá se hledání řešení, které neexistuje. Systém dožívá na přístrojích, prognóza je špatná, šance na uzdravení nulová. A že je král nahý, je stará vesta. Poučení? Tvrdí-li politici, že nám škrty půjdou k duhu, znamená to, že nás mají za hlupáky, anebo jsou sami hloupí. Třetí možnost není.