Adventní neklid

Pravdu díte, pane...

---

Adventní neklid
Autor: Ivan Hoffman

Zatímco v křesťanské tradici představuje advent předvánoční zklidnění, v tradici konzumní společnosti má advent podobu předvánočního neklidu. I když to tak na první pohled nevypadá, obě podoby adventu se vzájemně doplňují. Křesťanské tradice šikovně využívají obchodníci, podsouvající zákazníkům, že adventní nákupy jsou čímsi výjimečným, svátečním či duchovním. Pro křesťany je pak shon provázející konzumní advent příležitostí k osvětě, že vánoce nejsou o dárcích a hodování.
Po roce tedy opět přicházejí železná, bronzová, stříbrná a zlatá neděle. Řeč je o jakési komerční liturgii, kdy se s každou další nedělí očekává větší nápor nakupujících v hypermarketech. Jak se stupňuje očekávání štědrého večera, rostou i tržby obchodníků. Křesťané pak, jak se blíží štědrý večer, jsou stále klidnější, usebranější v rozjímání o blížícím se narození spasitele. A stejně, jako se rok co rok křesťané vracejí ke dva tisíce let starému tajemství, plní se rok co rok touto dobou parkoviště kolem chrámů konzumu davem shromažďujícím dárky.
Advent je obdobím, kdy se nadprůměrně prodává a nakupuje, což mají rádi ekonomové, spatřující ve spotřebitelských výdajích lék na ekonomickou krizi. Čím je ovšem advent komerčně úspěšnější, tím je na tom hůře duchovně. A pokud je ekonomická krize důsledkem krize morální a mravní, čili i krize ducha, pak je nám třeba spíše křesťanského adventu, kdy se místo nakupování přemýšlí a medituje. Na utrácení peněz po obchodech zkrátka nic slavnostního není. Je to vlastně smutná věc, uvědomíme-li si kolik lidí se adventně zadluží a kolik adventních dlužníků později skončí ve spárech exekutorů. Duši i peněžence prospívá adventní klid.

Ústavní náprava

Jojo, co jsme si zvolili, to máme... Když si uvědomím, kolik lidí se mi chlubilo, že volili "topku" nebo že se nechali pobláznit líbivými řečmi "véčkařů"... Vždyť ti všici jen privatizují politiku a dělají si z ní byznys...

---

Ústavní náprava
Autor: Ivan Hoffman

Ústavní soud se zabýval stížností opozice na způsob, jakým koalice ve sněmovně prosadila reformní zákony. Koaličním poslancům se dostalo poučení, že sloučit do rozpravy hrušky a jablka je špatně, opozici pak soud připomněl, že k přijatým zákonům měli možnost říct své už během předchozích čtení, takže to s šikanou od většiny nebylo tak hrozné. Soud pak vysvětlil poslancům, že mezi zájmem většiny a právem menšiny je třeba hledat rovnováhu a neshledal důvod přijaté zákony jako celek zrušit.
Není se také co divit, protože přijaté zákony jsou důsledkem volebního rozhodnutí občanů. Ústavní soud je zde od toho, aby kontroloval, zda zákony neodporují ústavě. Naopak zde není proto, aby posuzoval, zda občané udělali dobře, když hlasovali pro strany, které jim seškrtají sociální výdaje, zvýší daně či zprivatizují zdravotnictví. Je správné, že se Ústavní soud politikům vměšuje do jejich práce jen výjimečně a učiní-li tak, vždy to důkladně zdůvodní. Příkladem je zrušení zákona o povinné veřejné službě.
Pokud poslanci poslouchali, co ústavní soudci řekli o zákoně, který předložil ministr Drábek, může je docela mrzet, že si ten zákon před hlasováním nepřečetli. Z analýzy Ústavního soudu jasně plyne, že poslanci uzákonili nucené práce, mimořádně nespravedlivou a ponižující proceduru, která se navíc zcela míjí zamýšleným účinkem. Že činí špatnost a nepravost přitom poslance opakovaně varoval ombudsman, takže odpadá výmluva, že „nevěděli". Čím déle hovořil předseda Ústavního soudu o zrušeném zákoně, tím více bylo zřejmé, že ho uzákonili lidé necitliví, škodolibí a záludní. I poslancům muselo být z toho, co slyší špatně od žaludku. Mají-li tedy nějaký.

Krajský komunismus ???

Lze něco vyvěštit z křišťálové koule? Nevím! Kéž by platila slova ve třetím odstavci glosy páně Hoffmana...

---

Krajský komunismus
Autor: Ivan Hoffman

Je až s podivem, jaký zájem respektive fobii vyvolal volební úspěch KSČM a přítomnost komunistů v krajských koalicích. Vypadá to, jako by se u nás v krajích schylovalo k nastolení komunismu, přičemž si od toho jedni slibují na zemi ráj a druzí peklo. Realita samozřejmě bude daleko obyčejnější. Nebude se věšet, znárodňovat, ani nezmizí nezaměstnanost. A nejspíše se u nás ani nepřestane krást.
I když se to kdekomu nelíbí, komunisté k demokracii patří a nebyli-li po listopadu 89 zakázáni, je jenom otázkou času, kdy dostanou šanci podílet se na vládě. Jak s tou šancí naloží, se teprve uvidí. Budou-li se chovat jako systémová strana, u svých voličů se tím určitě znemožní, zatímco antikomunisté v tom budou spatřovat pouhou přetvářku a rafinovanou lest. Ukáže-li se, že se KSČM v reálné politice ničím neliší od ČSSD či ODS, nebude to žádná sláva. Spíše půjde o ostudu.
Čím by tedy mohli být komunisté nebezpeční? Jedině snad tím, že u moci uspějí lépe než partaje, co si zprivatizovali demokracii. Ukázalo by se totiž, že se tu už téměř čtvrtstoletí strašíme nesmyslem. Je to čistě hypotetický scénář, nicméně kdokoli s mandátem od voličů, tedy i komunisté, může provést obyčejnou inventuru státního hospodaření a zprůhlednit veřejné finance. V té chvíli se zjistí, že jsou peníze na všechno, na co údajně nebyly. Změna politiky není možná bez změny priorit politiků.
Tito by museli upřednostnit veřejný zájem před pokušením udělat se pro sebe. Jenomže na pokušení udělat se pro sebe celý tento mafiánský systém stojí. A tak nejpravděpodobnějším důsledkem krajských voleb bude, že krajský komunismus bude jako vejce vejci podobný krajskému kapitalismu.