Přetěžko filozofovat nad jednou částí nemocného systému:

Vězeňství v krizi
Autor: Ivan Hoffman

Ministr spravedlnosti se před čtrnácti dny nechal slyšet, že vězeňské službě docházejí peníze a koncem srpna se octne na suchu. Vězeňská služba hrozila nedozírnými následky, pokud vláda z rozpočtové rezervy neuvolní pro vězeňství miliardu navíc k původním sedmi.
Ve středu ovšem vláda rozhodla, že uvolní pouze 150 miliónů. Pokud si ministr Pospíšil nevymýšlel a seriózně žádal jen o prostředky nezbytně nutné, pak bychom měli být svědky vězeňské rebelie a kolapsu vězeňského systému. Když se nic nestane, znamená to, že Pospíšil chtěl peníze, které nepotřeboval a příště by měl být o částku, kterou chtěl drze navíc v době, kdy se šetří na lidech počestných, co nic neprovedli, naopak ukrácen.
Jak se při tvorbě státního rozpočtu pohazuje miliardami, budí rozpaky. Nakládání s veřejnými prostředky vypadá, že cokoli lze pořídit za cokoli. Každý spotřebuje kolik dostane a vše co je přiděleno se utratí. Proto se neví, kolik kdo doopravdy potřebuje. Nakonec se spíše zkoumá, co či koho vláda více potřebuje a podle toho se přidělují peníze. Aby ministr Pospíšil dostal peníze na vězně, muselo by nejprve nastat to, čím vyhrožuje. Což ale nenastane, neboť peníze se nakonec najdou v jeho resortu. Ucpe se dočasně nějaká černá díra, ve které mizí.
Krizi vězeňství způsobuje stoupající počet vězňů. Peněz by stačilo méně, kdyby nestoupala zločinnost. Ekonomičtější je investovat do rozvoje něčeho pozitivního, co společnost kultivuje, než financovat bobtnající represivní aparát. Stavět nové věznice, aby ty stávající nebyly přeplněné recidivisty, je slepá cesta. Se zájmem od politiků čekáme návrhy, jak učinit společnost pro přestupníky atraktivnější, aby před neutěšenými poměry na svobodě neupřednostňovali pohodový kriminál.

Přetěžká matematika

Sice mám dojem, že to tentokráte pan Hoffman poněkud nadmíru zjednodušil, ale jedno je jisté: úroveň vzdělání jde dolů a státní maturity tomu vlastně napomáhají... A špatně připravené zkoušky jen ukazují, že špatně připravení nejsou jen studenti, ale hlavně ti, co je chtějí hodnotit...

Přetěžká matematika
Autor: Ivan Hoffman

Způsob, jak politici maturují z předmětu „státní maturita", je tragický. Jakmile zavládlo mezi absolventy zkoušky dospělosti z matematiky zděšení, že obtížnější level, který zvolili, je obtížnější, než si mysleli, zděsili se i odpovědní úředníci a politici.
Vypadá to, jako by smyslem zkoušky bylo docílit předem naplánovaného počtu jedniček. Nepodaří-li se tohoto cíle dosáhnout podle stanovených kritérií, jsou zjevně v silném pokušení kritéria dodatečně zmírnit. Maturanti pak budou vypadat chytřejší a ti nejchytřejší nebudou tolik vyčnívat z řady.
Měnit dodatečně kritéria je samozřejmě hrubý faul. Navíc je to nesmysl. Pokud byly podmínky pro všechny stejné, výsledek je i při nižším počtu jedniček relevantní. Pokud ministerstvo dospěje k tomu, že kritéria byla stanovena vadně, ať zkoušku prohlásí za neplatnou a obeznámí veřejnost, kdo zaplatí škodu a odškodní maturanty. To by bylo čisté řešení. Dodatečné administrativní vylepšování výsledků je trapné, nefér a je to nebezpečný precedent.
Projekt státních maturit už dostal tolik zásahů, že je s podivem, že se ještě drží nad hladinou. O to opatrněji by měli našlapovat úředníci experti a politici, kteří nesou za státní maturitu odpovědnost. Vyjít vstříc poptávce po dodatečné změně pravidel je stejná chyba a stejný skandál, jako bylo ignorování rozumných připomínek, když se pravidla tvořila. Příměr, který se dobře hodí na naše školství, je ten o potácení se ode zdi ke zdi. A poučení z přetěžké matematiky? Než se do něčeho vrazí veřejné peníze, musí se dobře spočítat, co to daňovým poplatníkům přinese. V daném případě je za hodně peněz málo jedniček pro maturanty a pětka pro šéfa Cermatu.

Francií to neskončí

Jak říká pravidelně jeden můj kolega: světovou revoluci už nic nezastaví...


Francií to neskončí
Autor: Ivan Hoffman

Debaklem vládních stran skončily v posledních dnech komunální volby v Británii, parlamentní volby v Řecku i prezidentské volby ve Francii. To, čeho jsme svědky je trend. Voliči se odvracejí od těch politiků, kteří jim v době hlubokého míru slibují „krev, pot a slzy".
Utahování opasků by dávalo smysl ve válce, po živelní pohromě či morové epidemii, ale je drzost ho ordinovat občanovi kvůli tomu, že politické elity dopustily a zaštítily tunelování veřejných financí.
Úplně jednoduše řečeno nemá smysl šetřit, dokud se krade. Pokud se v krizi zrychluje rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými a ti nejbohatší na krizi báječně profitují, pak reforma musí směřovat ke změně nefunkčního a nemravného systému, nikoli k jeho záchraně. A začít je třeba správným pojmenováním toho, co se děje. Tak třeba v Řecku neprohrály strany proevropské, nýbrž strany protiřecké a protiobčanské. Nástupem socialistického prezidenta ve Francii není ohrožena reforma EU, ale situace se komplikuje investorům, jejichž zájmy dosud Brusel hájí na úkor evropských občanů.
Evropa potřebuje reformu, ale zdola. Je třeba vyměnit pachatele asociálních reforem lidmi s pozitivní vizí, jak obnovit stát coby přátelskou a solidární komunitu občanů. Je načase opustit ideologická, ekonomická či politická klišé a vrátit se k používání rozumu. Nejde přitom o nic složitého, stejně jako ve starém Římě postačí občanům dopřát chléb a hry.
Ukazuje se, že když stát přednostně pečuje o manažery, jednatele, velkopodnikatele, finančníky, uhlobarony, lidé to příliš neocení. Spíše se ptáme, co se za naše daně udělalo pro nás. Asi politikům připadáme přízemní, jenže sotva nás vymění. Spíše my je.

Vítězství pravdy, práva nebo spravedlnosti?

Pro mne krok ministra spravedlnosti není nijak podivný - naopak. Jako ministr spravedlnosti vyzval příslušné orgány k tomu, aby jednali ve prospěch spravedlnosti, nikoliv ve prospěch těch, co mají lepší právníky.
I já si ve věci kauzy střechy, popisované mimo jiné zde, prožívám rozčarování.
Byť jsem se od začátku snažil jednat tak, aby se zvážily všechny možnosti, ve výsledku s využitím právních nástrojů byla cíleně prosazena nedobrá varianta, a navíc jsem vnímán jako ten, kdo se zastal "rebela", který na to vše poukazoval a jinými právními nástroji se snažil celý ten nesmysl zastavit a vyvolat jeho nové rozumné projednání. Jenže když už i na včerejším jednání k dané věci zaznělo, že pravděpodobné úplatky a provize ty, z jejichž kapsy se to celé platí, vlastně platící nezajímají, nenadělám s tím nic.
Pravda nemusí vždy zvítězit...

---

Pospíšilovo překvapení
Autor: Ivan Hoffman

Už tím, že se rozhodl v kauze odsouzeného Romana Smetany angažovat, ministr spravedlnosti překvapil. Příjemně nás, kteří soudíme, že nic nespáchal. Nepříjemně pak ministr Pospíšil zaskočil méně početnou skupinu občanů, kteří si rádi prohlížejí politiky, jak jim to sluší na volebních plakátech a za jejich ponižování nemohou dodnes panu Smetanovi přijít na jméno.
Co si sám ministr o případu kreslení tykadel politikům myslí nevíme. Řekl pouze, že by se Nejvyšší soud měl zabývat vztahem mezi ochranou majetku a veřejným zájmem vyjadřovat politické názory.
ODS by určitě měla svého ministra pochválit. Už záměrem podat ve prospěch pana Smetany stížnost na porušení zákona minimalizuje nejen již způsobenou politickou škodu, ale pravděpodobně i hmotnou škodu, kterou ODS teprve utrpí, odváží-li se ještě vylepit volební plakáty.
Pokud jsou politici soudní, drahou názornou agitaci si odpustí. Občané totiž, inspirováni příkladem angažovaného olomouckého řidiče, se již nyní domlouvají, že pokreslí a okomentují cokoli politického, ať už s tím přijde kdokoli.
Čeho se dočkáme od Nejvyššího soudu, je ve hvězdách. U právníků nelze předjímat, jestli použijí rozum anebo paragrafy. Proto bez ohledu na juristy mějme na paměti, že volební plakáty slouží k pouhé manipulaci. Mají nulovou informační hodnotu a jsou přehlídkou toho nejhoršího reklamního nevkusu. Poškození volebního plakátu je zjevný protimluv, neboť co je svou podstatou a povahou vadné, to poškodit (ale ani vylepšit) nelze. U reklamy pak mimochodem vzbuzuje podezření již nedůvěra zadavatelů v to, že dobré zboží se chválí samo. Ano, smyslem reklamy je efektně zabalit a pak prodat zboží špatné.

Májový mix

Májový mix
Autor: Ivan Hoffman

Prvomájové menu bylo i letos velice pestré. Od pálení čarodějnic a následných výjezdů hasičů, přes pochody radikálů a anarchistů až po líbání pod rozkvetlými třešněmi.
Politickou třešní na prvomájovém dortu pak bylo vystoupení předsedy KSČM na mítinku ČSSD v Chomutově. Označovat to za průlom na levici je asi předčasné, ale za pozornost to určitě stojí, neboť se tak údajně stalo od listopadu 1989 poprvé. Navíc šlo o úspěšnou premiéru, neboť sociálně demokratické publikum ocenilo vřelým potleskem Filipovo Čest práci!
Jako svátek práce je 1. máj stále aktuálnější. Mezinárodní organizace práce označila globální stav zaměstnanosti za alarmující a zlepšení v příštích letech za nepravděpodobné. Zatímco se ještě v nedávné minulosti někde dobrovolně a jinde povinně oslavovalo, že práci máme, nyní jsou na obzoru demonstrace nezaměstnaných, kteří se budou práce dožadovat. Je to kvůli zpomalování globálního růstu, úsporným opatřením, která brzdí tvorbu pracovních míst, nepochybně také kvůli pokroku, automatizaci či robotizaci. K tomu na zužující se trh práce vstupují další milióny lidí, o jejichž práci už nikdo nestojí.
Právě problém s prací kazí prvomájovou idylu. Jak pálení čarodějnic, tak líbání pod rozkvetlou třešní jsou tradiční rituály, na které je spolehnutí. Co ale s odvěkou lidskou potřebou vydělávat peníze, bez kterých „do hospody nelez" anebo „nejsou koláče"? Ještě pamatujeme dobu, kdy lidé bez práce platili za příživníky a lenochy, kterým platilo přísné „kdo nepracuje, ať nejí"! I když se tehdy lidé strašně nadřeli, z dnešního pohledu šlo o idylu. Lidská práce ještě měla hodnotu a byl o ni zájem. Zájemce o práci ještě nebyl za obtížný hmyz.