Přetěžko filozofovat nad jednou částí nemocného systému:

Vězeňství v krizi
Autor: Ivan Hoffman

Ministr spravedlnosti se před čtrnácti dny nechal slyšet, že vězeňské službě docházejí peníze a koncem srpna se octne na suchu. Vězeňská služba hrozila nedozírnými následky, pokud vláda z rozpočtové rezervy neuvolní pro vězeňství miliardu navíc k původním sedmi.
Ve středu ovšem vláda rozhodla, že uvolní pouze 150 miliónů. Pokud si ministr Pospíšil nevymýšlel a seriózně žádal jen o prostředky nezbytně nutné, pak bychom měli být svědky vězeňské rebelie a kolapsu vězeňského systému. Když se nic nestane, znamená to, že Pospíšil chtěl peníze, které nepotřeboval a příště by měl být o částku, kterou chtěl drze navíc v době, kdy se šetří na lidech počestných, co nic neprovedli, naopak ukrácen.
Jak se při tvorbě státního rozpočtu pohazuje miliardami, budí rozpaky. Nakládání s veřejnými prostředky vypadá, že cokoli lze pořídit za cokoli. Každý spotřebuje kolik dostane a vše co je přiděleno se utratí. Proto se neví, kolik kdo doopravdy potřebuje. Nakonec se spíše zkoumá, co či koho vláda více potřebuje a podle toho se přidělují peníze. Aby ministr Pospíšil dostal peníze na vězně, muselo by nejprve nastat to, čím vyhrožuje. Což ale nenastane, neboť peníze se nakonec najdou v jeho resortu. Ucpe se dočasně nějaká černá díra, ve které mizí.
Krizi vězeňství způsobuje stoupající počet vězňů. Peněz by stačilo méně, kdyby nestoupala zločinnost. Ekonomičtější je investovat do rozvoje něčeho pozitivního, co společnost kultivuje, než financovat bobtnající represivní aparát. Stavět nové věznice, aby ty stávající nebyly přeplněné recidivisty, je slepá cesta. Se zájmem od politiků čekáme návrhy, jak učinit společnost pro přestupníky atraktivnější, aby před neutěšenými poměry na svobodě neupřednostňovali pohodový kriminál.