Ekoaudit

Jojo, po energetických štítcích budov teď tohle...

---

Ekoaudit
Autor: Ivan Hoffman

Smyslem „ekoauditu", na kterém pilně pracuje Ministerstvo životního prostředí, je zjistit, jestli to u nás s ochranou přírody náhodou nepřeháníme. V praxi to vypadá tak, že průmyslníci a podnikatelé přicházejí s podněty, co by jim stát mohl odpustit a tolerovat pokud jde o znečišťování vod, ovzduší anebo nakládání s odpady, a vláda jim jde vstřícně na ruku.
Díky ekoauditu a na něj navazujícím legislativním úpravám průmyslníci údajně ušetří až osm miliard ročně. Ani se nechce věřit, že o takové peníze dlouhá léta přicházeli kvůli zbytečným ohledům na životní prostředí!
Pokud jde o nás ostatní, můžeme průmyslníkům jejich starostlivou vládu závidět. Nechat si změnit předpisy a zákony, aby nebylo třeba je dodržovat je geniální zlepšovák. Navíc když v éře globalizace jsou průmyslníci jen vzácně nuceni žít tam, kde si nechají dělat ekoaudit.
Také je třeba si přiznat, že kdyby vláda sbírala podněty k ekoauditu od nás, neprůmyslníků, nemělo by to valný ekonomický přínos. Na rozdíl od podnikatelské sféry bychom se rozpakovali, zda přestat s monitoringem a evidencí různých škodlivin, zbytečně bychom bazírovali na čistém vzduchu, nelíbil by se nám benevolentní přístup k odpadům a podezřele by na nás působila snaha zjednodušovat evidenci.
Zmírnění právních předpisů v oblasti ochrany životního prostředí je krok zvláštním směrem. Má prý podpořit konkurenceschopnost a rozvoj. Přitom v minulosti ne tak vzdálené jsme se těšili, jak pokrok a rozvoj půjde ruku v ruce se zlepšováním prostředí, ve kterém žijeme. Teď se zjišťuje, že jsme si nejen žili nad poměry, ale ještě i v nadstandardně ekologickém prostředí. Na ekoaudit, který to napraví, byl nejvyšší čas.

Dobrá volba

Dobrá volba
Autor: Ivan Hoffman

Atmosféra, ve které proběhne druhé kolo prezidentské volby, je nebývale vzrušená. Je to určitě i kvůli dvěma gentlemanům, kteří postoupili z kola prvního, ale hlavním důvodem jsme my, občané. O výsledek se živě zajímáme a o kandidátech hodně diskutujeme proto, že rozhodnutí je na nás.
Prezident nám nebude zvolen, zvolíme si ho. Premiérová přímá volba přináší samozřejmě různá překvapení, otazníky či pochybnosti, ale rozruch, který vyvolala, je sám o sobě důkazem, že nejsme apatičtí k tomu, co se ve společnosti děje.
To, jak se volí je určitě důležitější, než kdo bude zvolen. Ukazuje se, že přímá demokracie může vzkřísit zájem o politiku. Už nyní je z prezidentské volby zřejmé, že bude-li možné přímo volit i poslance, senátory a krajské zastupitele, zájem voličů bude silnější, než když jsou omezeni na výběr z politických stran a tím pádem musí akceptovat stranické kandidátky. První kolo prezidentské volby naznačilo, že podpora politické strany je kandidátovi málo platná, voliče že více zajímá jeho vystupování, názory, pověst a také jeho šance uspět. Příště budeme zkušenější, ale napoprvé to vůbec není špatné. Nakonec je i legrace!
Že má přímá demokracie i svá negativa se ví. Dokonce je dobře možné, že když se pozitivní impulz přímé demokracie vyčerpá, vrátí se společnost k modelu demokracie parlamentní. Nyní jsme ovšem v situaci, kdy s nepřímo volenými reprezentacemi máme jednoznačně tragickou zkušenost. Říká-li se, že národ má vládu, jakou si zaslouží, pak je nezbytné, aby se v prostředí přímé demokracie volič kultivoval tím, že na sebe bere větší odpovědnost. Teď se má situace tak, že je to vláda, co má občany, jaké si zaslouží. Naštvané.

E-recepty

Je zajímavé, že pod touto zdařilou glosou se na webu denik.cz dlouho neobjevil žádný komentář té party lidiček, co se tam nad politickými tématy tak rádi navzájem očerňují a prezentují všemožné podivné názory...

E-recepty
Autor: Ivan Hoffman

Jakmile se u nás politici pokoušejí o něco, co začíná písmenem „e" abychom byli ve střehu. Příkladů, kdy nám zkomplikovali život tím, že se ho rozhodli zjednodušit, už je dlouhá řada.
Zatímco ale u většiny elektronických řešení jde jenom o nervy, u nápadu zavést do dvou let povinně elektronické recepty jde o život. Když se kvůli modernímu softwaru nedaří přehlásit automobil anebo se zpožďuje výplata dávek, jde o problém, který se nakonec nějak vyřeší. Pokud si ale postaví hlavu program, zajišťující pacientům přístup k životně důležitému léku, dodatečně se věc dá do pořádku už bez pacienta.
Rizika jsou si navrhovatelé e-receptu nepochybně vědomi. Za jejich spěchem nehledejme nějakou zlomyslnost. Jako obyčejně půjde o peníze a vtip může být třeba v tom, že se spřátelení dodavatelé e-řešení dostanou nejen k zakázce na e-recepty, ale také vydělají na duplicitních řešeních, která odvrátí kolaps způsobený spěšným zaváděním nevyzkoušeného zlepšováku. Důležitější, než co se zavedením e-receptu sleduje, je kdo s tímto nápadem přichází. Jakmile je mezi autory návrhu někdo, kdo měl v minulosti něco společného s elektronickými zdravotními knížkami, není těžké odhadnout, jak to bude s tím nynějším e-příběhem.
Obecně máme opakovaně co dočinění s premisou, že pokrok nelze zastavit a i to, co normálně po staru funguje, nezbývá než modernizovat. U státních zakázek pak platí, že je třeba ušetřit, ať to stojí, co to stojí. Je jasné, že naše e-budoucnost nemá alternativu. Také je ale jasné, že nás šetření přijde pořádně draho a zjednodušování bude provázeno nekonečnými komplikacemi. Nejde ale o nic mimořádného, nýbrž o zákonité a zcela normální potíže e-růstu.

Propásl šanci

Podle mého názoru Nečas právě propásl šanci na elegantní odstoupení:

Nečas v troskách
Autor: Ivan Hoffman

Z informace pana premiéra, že jeho manželství je v troskách, asi nikdo nebude překvapený. Premiérům se u nás jen výjimečně daří udržet pohromadě rodinu. U Petra Nečase je ovšem ta zpráva o to smutnější, že příčinou krize není, jak nás ujistil někdo třetí, ale neschopnost sladit práci a rodinu. Je-li tomu tak, řeší Petr Nečas otázku priority. Nelze-li práci a rodinu sladit, co je důležitější? Práce či rodina? Stojí za to obětovat rodinu kvůli premiérování, anebo je lepší upřednostnit rodinu a najít si klidnější práci, než je vrcholná politika?
Premiér tvrdí, že se poctivě snažil manželskou krizi řešit, ale možná mohl ještě zkusit odejít z práce, která rodině nesvědčila. Kdyby kolegům ve straně a partnerům v koalici řekl, že ho potřebují jeho nejbližší a chce zachránit rodinu, určitě by ho nikdo nepřemlouval. Dokonce ani v opozici by se určitě nenašel nikdo, kdo by si ho kvůli takovému rozhodnutí dobíral.
Vždyť Petr Nečas má čtyři děti a nejmladší dceři je deset. Těžko se chápe, že jeho prioritou je politika, kterou navíc moc neumí, jak o tom svědčí nespokojenost veřejnosti s jeho vládou a série proher, které ODS pod jeho vedením potkává. Nepostradatelný pro stranu ani pro stát nepochybně není a najít za něj náhradu by neměl být problém.
Kdyby Petr Nečas řekl, že se zamiloval do jiné a nic proti tomu citu nesvede, asi by za to nesklidil pochvalu, ale dalo by se tomu rozumět. Dopustit rozpad rodiny kvůli politickým závazkům a ambicím není konzervativní volba. Za takovou oběť Petru Nečasovi nepoděkují ani občané ani historie. O manželce a dětech ani nemluvě. Kvůli nim stojí za to držet Petru Nečasovi palce, aby nad rodinou neudělal kříž.

Zemanův problém

Zemanův problém
Autor: Ivan Hoffman

Jak informuje protikorupční organizace Transparency International, dva kandidáti na prezidenta se vyznačují nápadně neprůhledným financováním volebních kampaní: Jana Bobošíková a Miloš Zeman. Miloš Zeman pak čelí i žalobě JUDr. Hulíka, který za neochotou Zemana a jeho týmu říct, kdo konkrétně jim poslal peníze tuší podezřelé obchodní zájmy lidí svázaných s tunelováním a korupcí či zájmy jiných zemí.
Kdyby volba prezidenta byla v rukou parlamentu, mohl by nad takovou zprávou Zeman mávnout rukou. Většině politiků neprůhlednost nevadí, dokonce si v ní libují. Zeman se ovšem uchází o hlasy ve volbě přímé a tím pádem má problém. Zrovna průhlednost a čestnost jsou disciplíny, ve kterých se soutěží, neboť veřejnost už má afér kolem neprůhledného financování politických stran plné zuby. Přitěžující okolností zrovna pro Zemana je pak jeho opozičně smluvní minulost. Za jeho premiérování se mlha kolem masivní privatizace a státních zakázek dala krájet.
Kdo vybírá prezidenta výhradně podle vtipnosti bonmotů a preferuje lidovou jadrnost, ten Zemanovi neprůhledné financování kampaně promine. A Zeman s tím nepochybně počítá. Patří k politikům, kteří jsou do té míry zaujati sami sebou, že nemají čas ani chuť se zdržovat účetnictvím. Jenomže tak, jak se o byznys kolem své osoby nezajímal jako premiér, nebude ho zajímat ani jako eventuálního prezidenta. Zemanovou Achillovou patou jsou Zemanovi lidé. Nesejde přitom na tom, zda se na něj podezřelé existence lepí jako pijavice, anebo zda má pro ně slabost a sám je vyhledává. Podstatné je, že mu takový tým vyhovuje. S podporou voličů, kteří u prezidentských kandidátů vyžadují fair-play Zeman počítat nemůže.

---

A je toho více, kde se "tepe do Zemana":
Video: Favority voleb tepou Hanák, Pohlreich i Hitler

Svěšování prezidenta

Svěšování prezidenta
Autor: Ivan Hoffman

Stále přibývá obcí, které se na protest proti Klausově amnestii připojují k výzvě „Sundejte portrét prezidenta ze stěn!" Vzhledem k tomu, že s amnestií nesouhlasí osm lidí z deseti, nelze vyloučit, že se Klaus ze stěn úřadů a škol vytratí ještě před tím, než se vytratí z Hradu.
Autoři populární výzvy otevřeně deklarují, že Klaus ztratil morální právo být prezidentem slušných a poctivých lidí a že určitě není vzorem pro děti! V každém případě svěšování portrétů úřadujícího prezidenta je něco, co zde nikdo nepamatuje a víra pana Klause, že mu budoucnost dá ohledně amnestie za pravdu je naprosto naivní.
V demokratických zemích jsou občanské protesty normální a běžné. Problém je ovšem s jejich formou. U demonstrací vidíme, že jsou buďto klidné, spořádané a tehdy je politici ignorují, anebo jsou násilné, divoké což politici odmítají jako neakceptovatelný nátlak ulice.
Protestuje-li některá profesní skupina za vyšší mzdy, veřejnost ji nepodpoří. A když se protestuje proti škrtům a utahování opasků, vždy se najdou chytráci, kteří občanům vysvětlují, že to jinak nejde. Samostatnou kapitolou jsou pak protestní petice, u kterých je předem jasné, že skončí v koši, aniž by něco ovlivnily.
Smysl mají protesty originální, neokoukané, spontánní. Svěsit obraz kompromitovaného papaláše je výborný nápad proto, že není provázen agresivitou a násilím. Jde o gesto symbolické, které tím pádem nemůže být zbytečné a marné. Jedná se o projev svobodomyslnosti a občanského sebevědomí. Změnit svévolné rozhodnutí politika sice občané nemohou, ale co mohou je vhodně se od takového rozhodnutí distancovat. Na prázdný obdélník po Klausovi musí být hezký pohled.

---

A ještě za přečtení stojí:

• Lidé proti Klausovi: na webech odpočítávají jeho odchod z Hradu
  
  
• Prezident exkluzivně: Amnestie měla být podnětem ke změně systému
  
  
• Soudy rozhodnou, na které z velkých kauz se vztahuje amnestie
  
  
• Schwarzenberg: U pana prezidenta už se ničemu nedivím
  
  
• Vladimír Just: Volíte-li Zemana, ničemu se pak nedivte!
  
  

Poslední Klaus

Zajímavé, kolikrát jsem v loňském roce s panem Hoffmanem více či méně souhlasil!
A teď začne rok 2013 glosou, se kterou nelze souhlasit skoro v ničem.

1. Doufám, že si nový prezident bude psát projevy sám, přesně jak říká kolega Eddan.
2. "Přes všechny problémy, které nás právě teď provázejí, neprožíváme žádnou katastrofu. Materiálně žijeme ve stavu, jaký žádná z generací našich předků nepoznala." Správně si toho všimli mnozí, zde v diskuzi třeba Bab. A to prostě je pravda a mnozí, když zvonili v roce 89 klíči, měli při klanění se Západu na mysli právě takové chtění! A mají co chtějí.
3. "Nákupní centra jsou sice dnes větší a naplněnější, ale spokojenější nejsme." Uvědomme si, že Klaus konečně připustil, že vládne "blbá nálada". No hurá. Že mu to ale trvalo.
4. A znovu se opírat do Klausovi ješitnosti, aroganci, sebestřednosti - zrovna když jeho projev takový nebyl, mno, to není korektní. Ještě není politickou mrtvolou a ještě dlouho, dlouho nebude!

Už dávno nepatřím mezi Klausovi bezmezné obdivovatele (to jen na počátku, jako vysokoškolák krátce po revoluci, pak stačilo, když mi před více než desítkou let coby premiér po "dvou balíčcích" lhal do očí a uvědomil jsem si, že je třeba i jeho věty opatrně vážit - i když se občas zdálo, že má skoro pořád pravdu; má ji téměř vždy :-o), ale tentokrát mohl i pan Hoffman své břitké pero odložit, přehnal to a vyznívá to tak, že kritizuje, aby kritizoval. To není dobrý začátek roku.
Své hodnocení jsem si poznačil už včera na svém blogu a stojím si za ním!

---

Poslední Klaus
Autor: Ivan Hoffman

Je na čase, aby novoroční projev prezidenta psal někdo další. Václav Klaus už jen beznadějně opisuje sám sebe. Poplísní nás za nesoudržnost, vyčte závist, zlehčí politické skandály poukazem na to, jak se nám vlastně skvěle vede. Také polituje vládu, která to má tradičně těžké.
A ještě varuje před našeptávači, populisty a nekonstruktivní opozicí. Horší je, že jeho projevy jsou stále povrchnější, že postrádají vizi, ani nemluvě o tom, že jim naprosto chybí humor. Novoroční projev prezidenta je obtížný žánr a doufejme, že příští prezident ho nechá napsat profesionály, jak je to běžné třeba v USA.
Potíž samozřejmě není v řeči, ale v řečníkovi, který se bere přehnaně vážně. Až to vypadá, že politikou míní sebe sama. Co v začátcích Klausovy politické kariéry vypadalo jako originální image, působí na jejím konci protivně. Řeč je o jeho ješitnosti, aroganci, sebestřednosti. Těší-li se Klaus u médií a veřejnosti jistému respektu, jde o tradiční respekt k funkci prezidenta, tedy respekt propůjčený, který se brzy rozplyne. Nic pěkného Klause do budoucna nečeká. V našich končinách je běžným nešvarem urážet a ponižovat prominenty, kterým se před tím pochlebovalo. Lidově se tomu také říká kopání do mrtvoly.
Nebude jednoduché se Klause lidsky zastat, najít nějaké polehčující okolnosti pro to, co reprezentoval a čeho je viníkem anebo spoluviníkem. Jisté štěstí má v tom, že jako prezident jen dělal ostudu. Skutečnou škodu způsobil coby federální ministr financí a pak jako český premiér. A to je doba, na kterou už sedl dějinný prach. Nezbude, než připomínat těm, co začnou na Klause plivat, že když bylo třeba se vůči jeho politice ohradit, zbaběle mlčeli.