Modrý měsíc

Modrý měsíc nad hlavou. Červencová obloha nabídne pohled na druhý úplněk

Lidé mohou dnes večer spatřit netradiční astronomický úkaz. Nebe rozjasní takzvaný modrý měsíc. Druhý úplněk, který se objeví v jediném kalendářním měsíci, má podle některých východních nauk mnohem větší intenzitu než obvykle. Mimo jiné je prý šancí na nový start či očistu. Spirituálně založení jedinci tak mají ideální příležitost bilancovat.
Měsíční kotouč se dnes do modra nezbarví. Astronomický jev dostal své jméno podle toho, jak zřídka se objevuje.
K nebeskému úkazu dochází přibližně jednou za dva až tři roky kvůli asynchronicitě kalendářního a lunárního cyklu. Měsíční etapa totiž trvá 29 dní, zatímco kalendářní měsíce mají s výjimkou února dní 30, respektive 31.

„Jde o překlad z angličtiny, kdy once in a blue Moon znamená něco podobného jako jednou za uherský rok nebo až naprší a uschne,“ vysvětluje Martin Fuchs ze Štefánikovy hvězdárny v Praze, co dalo druhému úplňku jméno.
Některé úplňky ale mohou být skutečně mírně zabarvené do modra. K podobný úkazům dochází třeba při vysoké koncentraci malých částeček v atmosféře po obrovské erupci sopky.
První červencový úplněk mohli zájemci spatřit 2. července, dnes večer přijde druhý v pořadí. K dalšímu modrému úplňku má dojít příští rok 21. května.
V roce 2017 se neobjeví modrý měsíc vůbec. O rok později budou dva prakticky zasebou. První modrý měsíc bude možné sledovat v lednu, v únoru nebude úplněk vůbec. Další modrý měsíc se dostaví hned v březnu.

---

Zdroj: rozhlas.cz/zpravy/vesmir/_zprava/modry-mesic-nad-hlavou-cervencova-obloha-nabidne-pohled-na-druhy-uplnek

---

Singles

Singles
Autor: Ivan Hoffman

Zatímco v minulosti byl člověk žijící o samotě bílou vránou, dnes je již zcela normální, že lidé v produktivním věku upřednostní samotu. Navíc se jedná o trend a těchto lidí přibývá. Určitě to nemá jediný důvod, jediné vysvětlení.
Podstatné ale je, že singles jsou produktem doby, jež tento fenomén umožňuje. Rodina přestala být životní nezbytností. Pro rodinu se rozhodnou lidé, kteří touží po dětech, a chtějí se společně věnovat jejich výchově. A možná ještě ti, kteří špatně snášejí osamělost anebo šťastlivci, kteří se mají tak rádi, že pro ně svoboda a nezávislost nic neznamená.
Zajímavé je, že dobrovolných samotářů přibývá v populaci s velikostí sídla, čili že čím více se lidé shlukují na jednom místě, tím větší hodnotu pro ně má uchránit své soukromí. Lze samozřejmě spekulovat, že větší město nabízí více příležitostí navazovat vztahy nezávazné a také více příležitostí k zábavě a rozptýlení. Anebo se zamýšlet, zda samotářů nepřibývá proto, že místo reálných přátel se obklopují virtuálními a alternativou rodiny se jim staly sociální sítě.
Být singl dává v moderní odlidštěné společnosti smysl. Samotní singls ovšem ve společenském smyslu smysl nemají. Lidstvo trvá tím, že se obnovuje, reprodukuje, že spolu lidé život sdílejí, že si z generace na generaci, z rodičů na děti předávají povědomí o své lidské identitě. Singls jsou slepou větví vývoje, jimi lidstvo nepokračuje, pouze individuálně končí. Být singl není nic špatného. Je to ovšem marnost. Promarněná šance pokračovat v dětech, geneticky zde zůstat, být u toho, co přijde. Život po životě je pravda možný i duchovně, ale to asi nebude případ singls, kteří se snaží pohodlně udělat pro sebe.

---

A ještě jeden článek na stejné téma na denik.cz:
Mladí samotáři v Česku. Proč jich přibývá?

Ono se řekne "jednat"...

Ono se řekne "jednat", jenže jak říká jedno pořekadlo: "Když se nechce, je to horší než když se nemůže..."
Ostatně pokud vím, "u nás doma" taky není vůle zrušit lichvářské půjčky, na nichž se pak živí exekutoři a řada firem, jejichž předmětem podnikání jsou něčí dluhy...

Jednat, jednat, jednat...
Autor: Ivan Hoffman

Jednání mezi Řeckem a jeho věřiteli nemají konce a ani nyní to nevypadá, že by směřovala k dohodě. Stále častěji je slyšet nervózní hlasy, že je třeba nechat Řeky zkrachovat, respektive že nemá cenu se s věřiteli bavit. Na adresu radikálů na obou stranách je ale dobré říct, že radikální řešení vždy způsobí větší problém, než jaký vyřešilo. Jakkoli je to únavné či ponižující, o řeckém problému je třeba jednat tak dlouho, dokud se nevyřeší, přičemž žádný konečný termín nemůže být konečný. Vyjednavačům je třeba poradit, aby se obrnili trpělivostí a přibalili do kufrů více košil.
Nehraje se totiž pouze o řecký dluh. Dluží kde kdo a kohokoli může potkat řecký scénář. U Řecka nejde pouze o to, jak dluh splatit, splácet, restrukturalizovat či odpouštět. Daleko důležitější je popsat, studovat, objasnit jak neřešitelný a nesplatitelný řecký dluh vznikl. A vytvořit mechanizmus, který by takovému zadlužení do budoucna zabránil. Pokud k debatě na toto téma není velká chuť, je to nepochybně kvůli zájmům spekulantů (mocných nadnárodních tunelářů a lichvářů), kteří se vydávají za finančníky, obchodníky s penězi, věřitele, a kteří jediní mají z řeckého dluhu radost, neboť jim bezpracně vynáší obrovské peníze.
Řecký dluh není kaňkou na jinak skvěle fungujícím světovém finančním systému. Naopak. Řecko je modelovým příkladem fungování globálního finančního kasina, které nereflektuje reálnou ekonomiku, nýbrž na ní parazituje. Řecko není malérem, nýbrž varováním a výzvou vzít rozum do hrsti. Vyjednat rozumná pravidla pro budoucí fungování eurozóny je smysluplnější, než vyhodit Řeky za nedodržovaní pravidel, která jsou nefunkční a navíc i nemravná.

Ludvík Vaculík

Ludvík Vaculík
Autor: Ivan Hoffman

Byla doba, kdy slovo mělo velkou moc. Takovou, že se mocní báli svobodného slova. A v té zapomenuté době, byl jedním z nejmocnějších lidí spisovatel Ludvík Vaculík, neboť vládl slovem jako málokdo. Údělem lidí, kteří pouhým slovem zlomí, odčarují zakletí mlčících je, že v nastalé svobodné vřavě pak jejich hlas zanikne, jsou překřičeni davem těch, kteří nemají co říct. Slovo zkrátka ztrácí svou sílu samotným faktem nastolení svobody slova a nic se s tím nedá dělat.
Době, kdy bylo podstatné, co napíše Ludvík Vaculík, kdy se netrpělivě čekalo na jeho pravidelný fejeton „Jaro je tady", se dnes říká doba nesvobody, totalita. Vaculíka ta doba nesvobody slova nezaskočila. Na jeho dokonale cizelovaných větách je dodnes cítit, že na ně měl čas. Jsou to věty, kterým člověk věří, neboť jsou o něčem. Je jedno, zda Vaculík píše o politice, o práci na zahradě, o astronomii, anebo glosuje, co přinesl den. Důležité je, že intenzivně žije tím, o čem píše, anebo zaujatě píše o tom, čím žije. To byl důvod, proč za totality, anebo v atmosféře všeobecné apatie Vaculíkova věta nepřehlédnutelně zněla.
Ludvíka Vaculíka ovšem nezaskočila ani epocha posttotalitní, protože si nedělal iluze o tom, co přijde. Neznemožnil se účastí na politice, hrdě zůstal svůj, pečlivý i ve větách, která nemají sílu měnit svět. Vaculíka byla radost číst i v době, kdy už se nic pořádného nepsalo. Třeba kvůli jeho snaze uchopit svět vzhlížející ke konzumu selským rozumem, a také se s ním smířit, jakkoli je k nevydržení a k zlosti. Ale hlavně: Na podzim až půjdu sadem, zvednu červivé jablko a jako vždy, odjakživa ukousnu z té dobré strany, protože, jak říká Vaculík „jabloň se dívá".

Hokejové vlastenectví

Hokejové vlastenectví
Autor: Ivan Hoffman

Mistrovství světa v hokeji teprve začíná, ale atmosféra je výborná a ve vzduchu je cítit to nejvyšší očekávání. Naši hokejisté před domácím publikem předvádějí bojovné výkony a hokejový národ je žene vstříc vítězstvím. Fenomén, o kterém je řeč, je české hokejové vlastenectví. Úspěchy národního hokejového družstva jsou jedním z mála, ne-li jediným důvodem, příležitostí anebo záminkou mávat národní vlajkou a ve společné euforii se hlásit k národní identitě, která se u nás prakticky překrývá s identitou státní.
Vlastenectví odvozené od fandění sportovcům má hned několik předností. Předně není nekritickým nacionalismem, neboť sport má jasná pravidla a bez jejich respektování nejde vyhrát a následně mávat zmíněným praporem. Hokejové vlastenectví se obejde bez nepřátel a tedy bez nenávisti, neboť s hokejovým protivníkem se soupeří s respektem a případné rozmíšky a šarvátky způsobené nezbytnou rivalitou za nás rovnou na ledě řeší rozhodčí. Hokejové vlastenectví je pak také pohodlné. K fandění postačuje dres, nejsou třeba brusle, chrániče, rukavice. Dřinu za nás odvedou naši reprezentanti.
Je dobré si uvědomit, že hokejové vlastenectví je luxus, za který vděčíme míru. Jsou nešťastníci, kteří kvůli vlastenectví anebo kvůli vlastencům přicházejí k úrazu, anebo rovnou o život. Hokejové vlastenectví je radostné, dobrovolné, sváteční. Když se zrovna hokejistům nezadaří, schováme prapory a řekneme si s Jágrem „Je to sport…" Ve zdraví a bez zbytečné frustrace vyhlížíme další hokejový šampionát. Mimochodem, předností svátečního hokejového vlastenectví je, že vlajky končí na rok ve skříních, i když jsme zlatí. Všeho, tedy i vlastenectví s mírou!

Důstojnost dlužníka

Svatá pravda... Ale chce to někdo skutečně změnit?

Důstojnost dlužníka
Autor: Ivan Hoffmann

Novelizace občanského soudního řádu a exekučního řádu je reakcí na drsné počínání exekutorů, se kterými přichází do kontaktu stále víc občanů. Smyslem novely není podpora dlužníků, ale obrana jejich lidské důstojnosti. Vládní koalice plní slib, že se zastane občana před zvůlí exekutora, zatímco opozice předhazuje koalici, že se snaží poškodit věřitele. Exekutoři pak suše konstatují, že kvůli novele úspěšnost vymáhání klesne. Faktem je, že zabránit ponižování dlužníků nelze bez toho, že se tím současně poškodí výnosný dluhový byznys věřitelů, exekutorů a advokátů.
Když chceme pochopit dlužníka, musíme současně přemýšlet i o věřiteli. Říkáme-li, že dluh a exekuce jsou důsledkem hlouposti či naivity dlužníka, je dobré dodat, že dluh a exekuce je stejnou měrou důsledkem chytrosti či záludnosti věřitele. Aby se člověk nechal nachytat, musí před tím existovat jiný člověk, který na něj chystá past. Kde se vzala ta mimořádná ochota půjčovat lidem, u kterých je předpoklad, že nebudou moci splácet a tím pádem existuje šance připravit je o střechu nad hlavou?
Jisté je, že by ubylo lichvářů a spekulantů, kdyby jejich živnost místo legalizace stát postavil mimo zákon. Nebylo by exekucí, kdyby si lidé nemohli pořizovat věci, které nepotřebují, za peníze, které nemají. Nedávalo by se na dluh, kdyby zákon neřešil smlouvy o leasingu, úvěru a spotřebitelské půjčce a soud kdyby půjčky ignoroval coby soukromý hazard věřitele. Rozumný obchodník by bral hotovost, nerozumný by po zásluze zkrachoval, vymahač dluhů by přišel o práci, neboť by nebylo co, od koho, a pro koho vymáhat… A ještě tu o červené karkulce, usmívají se naši věřitelé a jejich politici.

Návrat k odvodům

Návrat k odvodům
Autor: Ivan Hoffman

Vládní návrh novely branného zákona je návrhem obnovit praxi odvodů. Zdůvodňuje se to potřebou armády vědět, jak jsou občané zdravotně použitelní do války a jak je tomu s jejich loajalitou. Obnovení odvodů sice momentálně neznamená obnovení základní vojenské služby a odvedení budou moci službu ve vojsku odmítnout, nicméně je otázkou času, kdy se politici rozhodnou pro novelu novely a z dobrovolnosti udělají povinnost.
Nemá prostě valný smysl nechat se politiky uklidňovat, že odvody jsou pouhá neškodná formalita. Jakmile politici hovoří o „případné potřebě" ochrany země, o tom co by se mělo dělat v případě ohrožení a co v případě válečného stavu, zpravidla to znamená, že už něco chystají.
Součástí vládní novely je posílení role aktivních záloh. Do těch se hlásí dobrovolníci, které by nově bylo možné vysílat do zahraničních misí. Vzhledem k tomu, že jsme součástí vojenské aliance, která si pod obranou představuje i obranu útokem, aktivní záložník dostane šanci vyrazit si v rámci šíření demokracie zastřílet někam do světa, což pro jistou část populace určitě bude zajímavé, navíc když za to budou i nějaké peníze.
Záměr obnovit odvody nepochybně souvisí s populární tezí, že už jsme ve válce, ale neuvědomujeme si to. Třeba to ale je tak, že sice ještě ve válce nejsme, ale kde kdo si ji z různých důvodů velice přeje. Novela branného zákona zaslouží mimořádnou pozornost. Za hesla o obraně vlasti lze schovat cokoli, například postupnou militarizaci společnosti salámovou metodou. Dobrými úmysly, třeba úmyslem být nachystáni do válečné vřavy, se tradičně dláždí cesta do pekla. Branný zákon se obejde bez novely, jestliže se my obejdeme bez války.

Jenže uvědomuje si to dost lidí?

Křesťanské řešení

He bore our suffering.
On nesl naše utrpení.
Iz 53,4

Křesťanské řešení
Autor: Ivan Hoffman

Velký pátek, den ukřižování Krista u nás není státním svátkem z jednoduchého důvodu. Jsme státem, který se nehlásí ke křesťanství, pouze ho toleruje. Spíše než se závazkem milovat bližního se stát identifikuje s bujarým vítáním jara. Proto pondělní volno. Křesťané se bez pracovního volna obejdou, ale koledníkům, zmoženým podávaným občerstvením je nezbytné dát šanci na zotavení.
Velký pátek žádná veselice není. Křesťané věří, že Kristus neskončil na kříži proto, že byl neopatrný a nechal se chytit, ale proto, že se obětoval za lidské hříchy. Dále věří, že vzkříšení, které následovalo po ukřižování, je Božím vzkazem, že smrtí lidský život nekončí, že existuje život po životě. Bez tohoto velikonočního předpokladu by veškerá přikázání a zásady zjevené Kristem nedávaly hlubší smysl, neboť smrtí by vše, v čem věřící duchovně následoval Krista, vyšlo vniveč. A právě s ohledem na perspektivu života věčného může být Kristus ve svých nárocích tak radikální a nekompromisní, jak to známe z evangelií.
Problémy dnešního krvácejícího světa mají jednoduché křesťanské řešení. Spočívá v nezabíjení, v lásce k nepříteli, smíření se s tím, že Kristus se neobětoval za lidi spravedlivé, spořádané a úspěšné, ale za ty poslední, kterých si společnost necení a kterými pohrdá. Co je ale nejhorší, Kristus nic neříká o tom, že by za určitých okolností jeho řešení nefungovalo. Příkaz milovat nepřítele nesouvisí s tím, zda nám nepřítel lásku opětuje. A příkaz nezabít člověka platí, i když tento chce zabít mne. V evangeliu není nic o přiměřené obraně, nic o spravedlivé odplatě. „Mé království není z tohoto světa", řekl Kristus svým učedníkům a tak to zůstalo dodnes.

Půl milionu lidí s vážným psychiatrickým onemocněním

V ČR žije až půl milionu lidí s vážným psychiatrickým onemocněním
V Česku žije až půl milionu lidí s vážným psychiatrickým onemocněním, třetina obyvatel se někdy s duševní nemocí léčila. Většina péče se soustřeďuje do velkých psychiatrických nemocnic, dříve léčeben. Podle řady průzkumů je stav péče v Česku v některých aspektech horší než u ostatních evropských států. Na psychiatrii jde v Česku podle údajů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) 2,6 procenta peněz zdravotního pojištění, ze zhruba 220 miliard Kč je to necelých šest miliard ročně. Průměr zemí OECD, včetně rozvojových, je 3,5 procenta, vyspělé dávají i osm procent.

---

(Radio Praha - vysílání Českého rozhlasu do zahraničí)

Politické kšefty

Naivní primátorka
Autor: Ivan Hoffman

Slíbit otevření tunelu Blanka je velice naivní. Termín, za který se zaručila primátorka Krnáčová, byl v pořadí sedmý a otázka stála, z jakého důvodu se neotevře tentokrát. Odpověď je nečekaná - provozu brání vodou poničené kabely.
Dodavatelé zhotovitelé, projektanti i kontroloři už o problému, ze kterého se vzájemně nepřímo obviňují, dávno vědí, ale nikoho z nich nenapadlo informovat o poničených kabelech politiky, chystající se slavnostně přestřihnout pásku, například paní primátorku. Ta se pochopitelně cítí trapně čemuž lze přičíst její nevrlý komentář, že kabely pro tunel navrhoval asi nějaký debil.
Z vyjádření aktérů kabelové frašky víme, že navržené kabely odpovídají podmínkám prostředí, které bylo definováno, dodavatel že se držel projektu a kabely nainstaloval řádně. Hlavní stavitel pak odmítá tvrzení dodavatele, že by prostředí pro montáž nebylo v souladu se zadáním, a o žádné vodě, ve které by se měsíce máčely kabely, prý nemůže být řeči. Žádné nesrovnalosti ohledně kabelů pak politikům na pražské radnici nenahlásil správce stavby, kterého si magistrát na kontrolu tunelářů najal. Vše je tedy OK až na to, že podle soudního znalce pana Jiřího Fialy bude třeba prakticky všechny kabely, tedy stovky kilometrů vyměnit.
Asi je dobré připomenout, že pravým smyslem tunelu Blanka je čerpání veřejných prostředků, nikoli řešení dopravy, či služba motoristům. Na výměně kabelů někdo vydělá, ať už jsou ty položené doopravdy vadné, anebo jim dohromady nic není. Peníze na výměnu půjdou pochopitelně opět z městské kasy, neboť Praha soudy se stavebníky zkrátka nevyhrává. A žádný debil se nenajde, neboť v tomto byznysu se debilové nepohybují.

A ještě komentář ke komentáři:
Montéři kabelů se určitě ozvali a hlásili problém svým šéfům, a ti zase svým šéfům. A někde v té hierarchii šéfu nejspíš zaznělo něco ve smyslu: "Nebuď debil, až to budeme předělávat, budeme mít další dobře zaplacenou práci...", no a vzhledem k tomu, že o dobře zaplacenou práci je zájem, "drželi basu" všichni...

Neochota prohrát

Popisovaná "neochota prohrát" platí nejen ve "velké politice", o níž mluví pan Hoffman:

Neochota prohrát
Autor: Ivan Hoffman

Vypadá to tak, že žijeme v době, ve které se neprohrává. Sporům chybí rozuzlení a příměří vykládá každá strana jako svůj triumf a debakl protistrany. Ostře sledovaný spor Řecka a eurozóny je toho dobrým příkladem. Jak chápat, že si Řekové prosadili svou a současně eurozóna neustoupila ani o píď? Je možné, aby Řecko skoncovalo s úsporami a přitom byl prodloužen „program záchrany" který je úsporami podmíněn?
Kompromisu nejspíše bude dosaženo tak, že se eurozóna bude tvářit, že Řecko šetří, zatímco Řekové budou předstírat, že nereformují. Za situace, kdy se EU a Řecko nemohou dohodnout, ale současně se nechtějí rozejít, je dojednaný čtyřměsíční odklad asi to jediné, co se dá vymyslet.
Podobně je tomu s příměřím na východě Ukrajiny. Dohoda z Minsku se v Kyjevě interpretuje jako diplomatické vítězství nad separatisty, zatímco v Doněcké a Luhanské republice se slaví vojenské vítězství nad Kyjevem, kterému nezbylo, než usednout k jednacímu stolu. Porošenko si nemůže dovolit prohrát, proto ukrajinská armáda vítězně ustupuje do předem připravených pozic. Povstalci pak vítězně podepsali svou faktickou kapitulaci, jež je ovšem podmíněna takovými kroky Kyjeva, které se Kyjevu nepodaří realizovat i kdyby náhodou chtěl. Odklad řešení je i zde asi to jediné, co šlo vymyslet.
Svět, ve kterém je nevýhodné vítězit a nepřípustné prohrávat je světem vzájemně se vylučujících pravd. Každý má tu svou a není arbitra, který by vyhodnotil fakta a jednu ze stran usvědčil ze lži. Ve světě neporažených je pravdou to, co se hodí vítězům a lží to, co se jim nehodí, bez ohledu na fakta. Závěry se činí bez důkazů a z důkazů se nečiní závěry. Dokdy to může vydržet?

Rozzlobený generál

Rozzlobený generál
Autor: Ivan Hoffman

Generál Pavel je sice na odchodu do velících struktur Severoatlantické aliance, ale stále mu leží na srdci i budoucnost české armády, o které má zřejmě jinou představu, než současný ministr obrany. Co víme, na ministra se zlobí kvůli způsobu nasazení vojáků na ostrahu muničních skladů ve Vrběticích a kvůli jmenování šéfa vojenské policie. Generál tvrdí, že mu jde o princip a respekt k pravidlům a naznačuje, že ministr dělá rozhodnutí, aniž by si nechal od vojáků, respektive od něj, coby náčelníka generálního štábu a uznávaného profesionála poradit.
Zdá se, že především Vrbětice, ve kterých celá jedna brigáda naší armády zaparkovala na několik měsíců kvůli problémům s privatizovanou municí, nese generál velice nelibě. Místo aby se vojáci čile připravovali na obranu vlasti ať už doma, či někde ve světě, plýtvají časem hlídáním cizího střeliva. Nám se může zdát, že ve Vrběticích jsou vojáci, pokud jde o naši bezpečnost užitečnější, než někde v Afghánistánu, ale generál pochopitelně raději vidí vojáky v hrdinném boji proti nepříteli.
Po mediálním útoku na ministra se generál Pavel s Martinem Stropnickým setkal a vyjevil mu, co ho tíží. Generál s ministrem se nerozešli ve zlém, jak je patrné z toho, že generál už nevyhrožuje, že požádá prezidenta o odvolání z funkce. Je dobře, že se ministr s generálem dohodli a je vcelku jedno jak. Do června to snad spolu nějak vydrží. Pak už bude generál Pavel konečně řešit pořádnou vojenskou agendu, zatímco ministr Stropnický se při troše štěstí, nevyhlásíme-li někomu válku, bude věnovat Vrběticím. Ty stále, díky péči politiků o světový mír, představují jedinou reálnou bezpečnostní hrozbu, jíž čelíme.

Kvantitativní uvolňování

Není co dodat...

Kvantitativní uvolňování
Autor: Ivan Hoffman

Sledovat debatu ekonomů na téma kvantitativního uvolňování je velká legrace. Jedná se prý o netradiční postup, ke kterému se centrální banky uchylují, když tradiční postupy nefungují. Kritici masivního tištění nekrytých peněz ovšem tvrdí, že fungovat nebude ani netradiční kvantitativní uvolňování. Lze se třeba dočíst, že se v globálním měřítku rozmáhá devalvační politika ve stylu „ožebrač svého souseda" anebo že „všechny hlavní centrální banky záměrně nafukují bubliny, aby odložily den zúčtování". Bankéři hrozící se deflace jsou ochotni udělat pro inflaci cokoli.
Pikantní je, že se před tištěním eur více diskutovalo, kdo na to nejvíce doplatí, než k čemu to bude dobré. Pro ekonomiku, ve které se vše dělá na dluh, hraje klíčovou roli ochota bank půjčovat peníze. Smyslem kvantitativního uvolňování je tedy přesvědčit opatrné banky, že o peníze není nouze. Jestli banky uvěří a začnou velkoryse půjčovat ve vidině zisku, ovšem jisté není. Co totiž nelze natisknout jsou životaschopné podnikatelské záměry. Valná část výroby se ze Západu odstěhovala do Asie a Evropané omezují nákupy, protože mají omezené příjmy.
Víra v to, že tištění peněz nastartuje výrobu čehosi, čímž vzniknou pracovní místa, v důsledku čehož si za vyšší příjmy lidé více nakoupí, je typickým přáním, jež je otcem myšlenky. Jediným jistým efektem znehodnocení peněz, na který lze vzít jed je, že peníze budou znehodnocením znehodnoceny. Pokud si někdo z nás natiskne eura na domácí tiskárně, čeká ho za padělatelství trest pomalu drsnější než za vraždu. Co ale není dovoleno volovi, je dovoleno bohovi. Padělat peníze jako centrální bankéři je legální: Čím více, tím lépe!