Přetěžko filozofovat nad jednou částí nemocného systému:

Vězeňství v krizi
Autor: Ivan Hoffman

Ministr spravedlnosti se před čtrnácti dny nechal slyšet, že vězeňské službě docházejí peníze a koncem srpna se octne na suchu. Vězeňská služba hrozila nedozírnými následky, pokud vláda z rozpočtové rezervy neuvolní pro vězeňství miliardu navíc k původním sedmi.
Ve středu ovšem vláda rozhodla, že uvolní pouze 150 miliónů. Pokud si ministr Pospíšil nevymýšlel a seriózně žádal jen o prostředky nezbytně nutné, pak bychom měli být svědky vězeňské rebelie a kolapsu vězeňského systému. Když se nic nestane, znamená to, že Pospíšil chtěl peníze, které nepotřeboval a příště by měl být o částku, kterou chtěl drze navíc v době, kdy se šetří na lidech počestných, co nic neprovedli, naopak ukrácen.
Jak se při tvorbě státního rozpočtu pohazuje miliardami, budí rozpaky. Nakládání s veřejnými prostředky vypadá, že cokoli lze pořídit za cokoli. Každý spotřebuje kolik dostane a vše co je přiděleno se utratí. Proto se neví, kolik kdo doopravdy potřebuje. Nakonec se spíše zkoumá, co či koho vláda více potřebuje a podle toho se přidělují peníze. Aby ministr Pospíšil dostal peníze na vězně, muselo by nejprve nastat to, čím vyhrožuje. Což ale nenastane, neboť peníze se nakonec najdou v jeho resortu. Ucpe se dočasně nějaká černá díra, ve které mizí.
Krizi vězeňství způsobuje stoupající počet vězňů. Peněz by stačilo méně, kdyby nestoupala zločinnost. Ekonomičtější je investovat do rozvoje něčeho pozitivního, co společnost kultivuje, než financovat bobtnající represivní aparát. Stavět nové věznice, aby ty stávající nebyly přeplněné recidivisty, je slepá cesta. Se zájmem od politiků čekáme návrhy, jak učinit společnost pro přestupníky atraktivnější, aby před neutěšenými poměry na svobodě neupřednostňovali pohodový kriminál.

Přetěžká matematika

Sice mám dojem, že to tentokráte pan Hoffman poněkud nadmíru zjednodušil, ale jedno je jisté: úroveň vzdělání jde dolů a státní maturity tomu vlastně napomáhají... A špatně připravené zkoušky jen ukazují, že špatně připravení nejsou jen studenti, ale hlavně ti, co je chtějí hodnotit...

Přetěžká matematika
Autor: Ivan Hoffman

Způsob, jak politici maturují z předmětu „státní maturita", je tragický. Jakmile zavládlo mezi absolventy zkoušky dospělosti z matematiky zděšení, že obtížnější level, který zvolili, je obtížnější, než si mysleli, zděsili se i odpovědní úředníci a politici.
Vypadá to, jako by smyslem zkoušky bylo docílit předem naplánovaného počtu jedniček. Nepodaří-li se tohoto cíle dosáhnout podle stanovených kritérií, jsou zjevně v silném pokušení kritéria dodatečně zmírnit. Maturanti pak budou vypadat chytřejší a ti nejchytřejší nebudou tolik vyčnívat z řady.
Měnit dodatečně kritéria je samozřejmě hrubý faul. Navíc je to nesmysl. Pokud byly podmínky pro všechny stejné, výsledek je i při nižším počtu jedniček relevantní. Pokud ministerstvo dospěje k tomu, že kritéria byla stanovena vadně, ať zkoušku prohlásí za neplatnou a obeznámí veřejnost, kdo zaplatí škodu a odškodní maturanty. To by bylo čisté řešení. Dodatečné administrativní vylepšování výsledků je trapné, nefér a je to nebezpečný precedent.
Projekt státních maturit už dostal tolik zásahů, že je s podivem, že se ještě drží nad hladinou. O to opatrněji by měli našlapovat úředníci experti a politici, kteří nesou za státní maturitu odpovědnost. Vyjít vstříc poptávce po dodatečné změně pravidel je stejná chyba a stejný skandál, jako bylo ignorování rozumných připomínek, když se pravidla tvořila. Příměr, který se dobře hodí na naše školství, je ten o potácení se ode zdi ke zdi. A poučení z přetěžké matematiky? Než se do něčeho vrazí veřejné peníze, musí se dobře spočítat, co to daňovým poplatníkům přinese. V daném případě je za hodně peněz málo jedniček pro maturanty a pětka pro šéfa Cermatu.

Francií to neskončí

Jak říká pravidelně jeden můj kolega: světovou revoluci už nic nezastaví...


Francií to neskončí
Autor: Ivan Hoffman

Debaklem vládních stran skončily v posledních dnech komunální volby v Británii, parlamentní volby v Řecku i prezidentské volby ve Francii. To, čeho jsme svědky je trend. Voliči se odvracejí od těch politiků, kteří jim v době hlubokého míru slibují „krev, pot a slzy".
Utahování opasků by dávalo smysl ve válce, po živelní pohromě či morové epidemii, ale je drzost ho ordinovat občanovi kvůli tomu, že politické elity dopustily a zaštítily tunelování veřejných financí.
Úplně jednoduše řečeno nemá smysl šetřit, dokud se krade. Pokud se v krizi zrychluje rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými a ti nejbohatší na krizi báječně profitují, pak reforma musí směřovat ke změně nefunkčního a nemravného systému, nikoli k jeho záchraně. A začít je třeba správným pojmenováním toho, co se děje. Tak třeba v Řecku neprohrály strany proevropské, nýbrž strany protiřecké a protiobčanské. Nástupem socialistického prezidenta ve Francii není ohrožena reforma EU, ale situace se komplikuje investorům, jejichž zájmy dosud Brusel hájí na úkor evropských občanů.
Evropa potřebuje reformu, ale zdola. Je třeba vyměnit pachatele asociálních reforem lidmi s pozitivní vizí, jak obnovit stát coby přátelskou a solidární komunitu občanů. Je načase opustit ideologická, ekonomická či politická klišé a vrátit se k používání rozumu. Nejde přitom o nic složitého, stejně jako ve starém Římě postačí občanům dopřát chléb a hry.
Ukazuje se, že když stát přednostně pečuje o manažery, jednatele, velkopodnikatele, finančníky, uhlobarony, lidé to příliš neocení. Spíše se ptáme, co se za naše daně udělalo pro nás. Asi politikům připadáme přízemní, jenže sotva nás vymění. Spíše my je.