V pasti nadnárodních lichvářů

V den svých jednačtyřicátých narozenin mohu jen pokývat hlavou: ano, máte pravdu, pane Hoffmane. A až to "praskne", nějak se to pokusíme přežít... Hold všici přijdeme o úspory, byť jsme se jako jednotlivci mohli chovat sebeúsporněji. Prostě nás čeká nezvratně to, že současný finanční systém půjde "do kytek", jen je otázkou, kdy to nastane.

Marné škrty
Autor: Ivan Hoffman

Vláda tuší, že do státního rozpočtu přiteče citelně méně peněz, než kolik si vysnila při jeho tvorbě a schvalování. Z toho plyne, že se prohloubí státní dluh.
A jelikož se současná vláda zaklíná rozpočtovou odpovědností, slibuje občanovi pestrou paletu nepopulárních opatření. Hodnotit je jmenovitě nemá cenu. Jde buďto o provokace bez naděje na koaliční shodu, anebo o opatření, která koalice vzdá, když se zvedne vlna odporu. Jsme svědky plané rétoriky lidí, kteří bohužel nemají vizi a naštěstí nemají kuráž.
Na vládou ohlašované snaze zkrotit dluh je očividná marnost takového předsevzetí. Vláda má šanci vybírat chybějící peníze leda od lidí, kteří je nemají, a ušetřit na těch, kteří je nejvíc potřebují. Od bohatých podnikatelů vláda slyší, že by i pomohli, kdyby to mělo smysl. Dokud ovšem stát peníze vyhazuje oknem, bohatí vzkazují, že by museli být na hlavu, aby nalévali vodu do cedníku. Paradoxem ale je, že z veřejných peněz nalévaných do cedníku vznikla privátní impéria, takže kritiku rozhazovačného státu bohatými je třeba brát s rezervou.
Největší problém s rostoucím dluhem je v tom, že i kdyby politici jeho krocení mysleli vážně, v rámci stávajícího systému ho už zkrotit nelze. Bod, kdy ještě byla naděje dát finance do pořádku, svět dávno minul. V pasti nadnárodních lichvářů jsme uvízli se všemi ostatními a vystoupit z rozjetého vlaku je o život. Předstírá se hledání řešení, které neexistuje. Systém dožívá na přístrojích, prognóza je špatná, šance na uzdravení nulová. A že je král nahý, je stará vesta. Poučení? Tvrdí-li politici, že nám škrty půjdou k duhu, znamená to, že nás mají za hlupáky, anebo jsou sami hloupí. Třetí možnost není.

Týden neklidu aneb téma: školné na VŠ

O tom, že téma školného na VŠ není aktuální jen v ČR, se můžete dočíst v příspěvku Milana Kocourka (web rozhlas.cz) - stojí za přečtení.
A jak je to u nás?
Přečtěte si komentář IH:

Týden neklidu
Autor: Ivan Hoffman

Protest studentů proti vládnímu záměru zkomercionalizovat školství přichází na poslední chvíli, ale současně v pravý čas.
Na poslední chvíli proto, že vláda disponuje hrozivou většinou, aby nevratně prosadila kdejakou lumpárnu. Kdo se nebrání, toho vláda zmasakruje, kdo se vládním výmyslům vzepře, tomu v některých případech ustoupí. V pravý čas přichází vzpoura studentů v tom smyslu, že praxe vyvrátila neoliberální bludy o vzdělání, coby osobní investici do příští kariéry. Většina vysokoškoláků nenajde práci ve vystudovaném oboru, mnozí pak nenajdou žádnou práci, neboť pracovních míst trvale ubývá.
Také se už dá na konkrétních příkladech ukázat, jak se zavedením školného zhoršuje dostupnost vzdělání a klesá jeho úroveň. Podobně platí, že když se ze školství dělá byznys, z akademického prostředí se vytrácí svoboda. Studenti mají slušnou šanci ubránit se politikům, což je patrné z toho, jak vláda takticky odložila jednání o kontroverzních novotách z pera ministerstva školství. Přesto nebude na škodu připomenout si, proč je v našem společném zájmu studenty v jejich protestu proti vládě podpořit.
Obecně platí, že čím vzdělanější je společnost, tím menší je riziko srážky s blbcem. Ve veřejném zájmu je proto státem financované školství, dostupné talentovaným a pilným, nikoli pouze bohatým, které kultivuje společenské prostředí a zvyšuje kvalitu života nejen absolventům univerzit, ale také občanům, kteří vysokou školu nemají. Financovat z veřejných peněz školství je určitě rozumnější, než financovat z veřejných peněz politické strany. Už proto, že v politice je zmíněná srážka s blbcem statisticky daleko pravděpodobnější, než kdekoli na ulici.

Duka, Klaus...

Zaujalo mne ve zprávách Českého rozhlasu:

Václav Klaus: Jmenování Duky kardinálem potvrzuje význam českých katolíků
Jmenování pražského arcibiskupa Dominika Duky kardinálem potvrzuje význam českých katolíků a jejich přínos pro úsilí církve o hájení křesťanských hodnot. Prezident Václav Klaus to uvedl v dopise, kterým Dukovi blahopřál ke jmenování do nové církevní funkce. Pražský arcibiskup o víkendu ve Vatikánu spolu s ostatními nově jmenovanými kardinály převzal z rukou papeže Benedikta XVI. znaky kardinálské hodnosti a jmenovací dekret. Po návratu z Říma zamířil nejprve do katedrály sv. Víta, kde se poklonil ostatkům svatého Vojtěcha. Dalším Dukovým krokem v nové funkci byla schůzka s Klausem na Pražském hradě. Podle prezidenta Duka patří k důležitým představitelům veřejného života a jeho hlas je nepostradatelný v diskusi nad aktuálními tématy.

Duka: Cesta papeže do ČR dosud není potvrzena
Návštěva papeže v Česku příští rok stále není potvrzena, kardinál Dominik Duka ale doufá, že hlava katolické církve na Velehrad přijede. Podle Duky se zatím připravuje cesta Benedikta XVI. na Slovensko, přičemž Vatikán již ladí body programu v sousední zemi. O cestě papeže do států bývalé federace se začalo hovořit v souvislosti s blížícími se oslavami 1150. výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje.

Jak volit prezidenta

Když se necháme inspirovat v Německu, jak se volí prezident, nějak si nejsem jist, kdo by jím měl být podle tohoto vzoru u nás. Arcibiskup Duka? Pan Malý? Nebo někdo úplně jiný?

Německá inspirace
Autor: Ivan Hoffman

Když v Německu politici dvakrát šlápli vedle při volbě prezidenta, rozhodli se z volby vypustit politická kritéria a pak se rychle shodli na všeobecně přijatelném a důvěryhodném kandidátovi. Tím nebude žádný právník ekonom či politik, nýbrž farář.
Za zmínku určitě stojí, že Joachima Gaucka už před dvěma lety navrhovali za prezidenta sociální demokraté a zelení, přestože se jedná o ryzího konzervativce. A pravice s ním měla jediný problém, totiž že se jedná o nestraníka a partaj co má v parlamentu většinu tradičně upřednostňuje vlastní zasloužilé či populární členy.
I nás čeká výměna prezidenta a německá inspirace stojí za pozornost. S hlavami států je to těžké. Co chvíli slyšíme, že je někde prezidentem záletník anebo že se prezident nechal uplatit. Některé prezidenty dostihne jejich temná minulost, z dalších se vyklubou diktátoři. Proto se u kandidátů hledí na jejich poctivost, mravnost a charakter. Právě tyto vlastnosti se ovšem obecně příliš nenosí. Poptáváni jsou spíše lidé draví, kteří se dovedou prosadit zarputilostí, spekulací, ostrým loktem, intrikou. Ceněni jsou zruční podvodníci bez skrupulí, přesvědčiví lháři, kteří svedou zmanipulovat lidi, aby otevřeli peněženku.
Zvolit prezidentem faráře má logiku. Jde o ten typ manažera, u kterého jsou výjimečně poctivost, mravnost a charakter kvalifikačním předpokladem, nikoli hendikepem. Někdy se pravda ani farář nepovede, ale ohledně příštího německého prezidenta je riziko minimální. Jde o respektovaného muže, se kterým je v Německu spojeno vyrovnávání se s minulostí i obhajoba lidských práv. Pokud navíc mírní velká očekávání a říká, že není žádný superman, je to další velké plus.

Mé šťastné "manželské děti"

Takže já si mohu s klidem hned po ránu říci: "Mé šťastné manželské děti", nachystat čaj a jít pro děti do postýlek...

Manželské děti
Autor: Ivan Hoffman

Stále přibývá dětí, které se rodí mimo rodinu. Má to nejen řadu rozmanitých příčin, u kterých je řeč o prioritách dospělých, ale také řadu důsledků, u kterých jde o děti.
Z neúprosné statistiky plyne, že narodit se mimo rodinu je handicap. Jakmile je ovšem dětí, které jsou hned po narození sociálně znevýhodněny téměř polovina, handicap se stává něčím obyčejným, přirozeným, normálním. A pomalu je možné brát zmíněný civilizační posun z té lepší stránky: hovořit o té polovině dětí, které se rodí zvýhodněny, tedy o fenoménu dětí manželských.
Být manželským dítětem dnes není nic banálního. Je to klika. Rodiče dítěte dnes nejsou vystaveni žádnému brutálnímu společenskému nátlaku, že se musí vzít. A ti, co se vezmou a pak nepohodnou, nemají žádné problémy ani zábrany se rozejít. Žijeme dobu, která otevřeně či skrytě vyznává egoismus a sobectví. Má se za normální, že si člověk hledí sám sebe a není tu pro nikoho druhého. Pokud se tak stane a najdou se dva, kteří se vzájemně respektují, mají se rádi a zaváží se být na tomto světě jeden pro druhého, pak narodit se takovýmto manželům je pro dítě vyložené terno.
Úbytek manželských dětí není jenom důsledkem individuální volby či individuálního selhání rodičů. Rovněž je to společenský jev: Důsledek toho, že stát, o který se nepečuje, je odsouzen k degeneraci, k jakési sociální entropii. Stát dávno není na straně slabších, tedy dětí (ale i lidí starých či postižených). Stále zřetelnější je, že stát jde na ruku dospělým, silným a zdravým. Podle toho se bezpečně pozná úpadek. I ty manželské děti, které mají kliku, se rodí do stále horšího světa, který budou obývat se svými handicapovanými vrstevníky.

Řecký bankrot - už aby to bylo?

Řecký bankrot
Autor: Ivan Hoffman

Už aby to bylo, říká stále více politiků i ekonomů o možnosti, že Řecko vyhlásí bankrot. Každý už totiž vidí, že řecké dluhy jsou vymyšlené, nesplatitelné a další úspory jsou nereálné, neboť drakonické škrty mohou přinést leda zhroucení ekonomiky, všeobecnou bídu a chaos.
Je tomu jenom pár měsíců, co EU Řekům půjčku drsně vnucovala, zatímco nyní s půjčováním významně otálí. V praxi se přitom nic nezměnilo. Smyslem půjčky je udržet systém, ze kterého těží věřitelé, tedy finančníci půjčující státům peníze za nemravný lichvářský úrok. Nechuť půjčovat je ve skutečnosti nechutí platit. Na Řecích si už nikdo víc nevezme a další půjčky je proto problém obhájit.
U astronomických státních dluhů nejde jenom o to kolik, ale také komu a za co. Potíže s Řeckem už dávno nelze vyřešit v Řecku. Není podstatné sledovat, kolik peněz plyne do Řecka, nýbrž kam peníze z Řecka odtékají. Té černé díře, respektive systémovému tunelu, šéfují bankéři, kterým podlézají politici. Nikdo jiný si dnes v Evropě nad poměry nežije, na všechny je nastražena řecká past. Ta spočívá v tom, že tam, kde se žije na dluh, se místo hospodaření krade.
V případě Řecka nebude případný bankrot žádná ostuda. Pro obyčejné lidi se nic nezmění, EU bude místo vydírání řeckých politiků těmto podávat pomocnou ruku a bankéři budou mít dobrou záminku odepsat investici, na které už stejně pohádkově vydělali. O nějaké dobré zprávě ovšem řeč být nemůže. Řecký bankrot bude pouhým restartem zavirovaného systému. Nový začátek špatného konce. Celá absurdita půjčování si na splácení může skončit pouze tak, že státy lichvářům přestanou platit a najednou div se světe nebudou potřebovat jejich půjčky!

Off-line nebo v síti?

Už dvacet let nás "oplétá" pavučina webu...
Ach ano, 20 let... Dvacet let, které znamenají mnoho...
V životě mém určitě.

Život v síti
Autor: Ivan Hoffman
Dvacet let připojení k internetu je úžasné výročí. Internet neobyčejně zjednodušil a zrychlil komunikaci, umožňuje přístup k obrovskému množství informací, služeb a zábavy.
Na internetu je rovněž neuvěřitelné, jak rychle jsme si na něj zvykli, jak se tato revoluční novinka stala ze dne na den samozřejmostí. Z toho, jak jsme za sebou spálili most a coby zbytečnost opustili mnoho letitých návyků a tradičních dovedností je jasné, že si nepřipouštíme možnost návratu. Internet už se stal podobně jako třeba elektřina čímsi, o čem můžeme předpokládat, že nebude-li, pak nebude ničeho, tedy ani nás.
Z života na sítí se stal život v síti. Kolaps internetu by znamenal naprostý chaos, havárii veškeré infrastruktury. Co se zprvu jevilo jako příjemná vymoženost, ukazuje se nyní jako holá nezbytnost. Na internetu se pracuje, nakupuje, obchoduje, vydělává i platí. Dráty, či pouhým vlněním jsme propojeni prakticky s kýmkoli, ať je kdekoli a naopak i my jsme dostupní odkudkoli a komukoli. Ještě nám zcela nedošlo, že daní za to, jak do všeho vidíme, je to, že je nás odevšad vidět. S internetem nepominula jenom izolace, ale také soukromí.
U příležitosti dnešního výročí se ptáme hlavně na to, co bude dál, co se na internetu ještě stane. Stejně fascinující je ale představa prostoru bez internetu. Kde končí signál, začíná divočina. Svět, ve kterém se lidé musí navštívit, aby spolu mohli promluvit. Představujeme si rezervaci, kde přežití závisí na schopnosti rozdělat oheň, ulovit potravu a odolat nepohodě. A tušíme, že tam, kde není signál, přežijí jen ti nejsilnější. Čím více budeme závislí na pohodlí života v síti, tím menší bude naše šance přežít off-line.

Ach, ano, ale...

Ach, ano, pane Hoffmane, máte pravdu, ale kam to povede?
Největší problém mé generace, dnešních čtyřicátníků, je, že už začínáme mít strach ze změny, že jsme těch dvacet porevolučních let pracovali s vírou, že to spěje k lepšímu, že mizí to, co se nám na světě rodičů nelíbilo.
S hrůzou zjišťujeme, že to tak není, a nevíme si s tím rady - a na další změny si připadáme už staří ;-o A bojíme se jich, protože jsme taky přivedli na svět své děti (později než naši rodiče nás) a máme plnou hlavu starostí o ně...

Slovensko v ulicích
Autor: Ivan Hoffman
Takového kostlivce, jaký politikům vypadl ze skříně na Slovensku, mají politici ve skříních všude a nepochybně i u nás. Propojení politiků s finančníky se totiž donedávna nebralo jako problém. Nebylo žalobce a tedy ani viníka, neboť se naivně mělo za to, že politici společně s finančníky pečují o náš blahobyt.
Jedni vymýšleli a tiskli peníze, druzí si je od nich půjčovali na úrok, kterým zatížili občany. Nakonec se ukázalo, že smyslem družby finančníků s politiky je pouze jejich vlastní prospěch a občanům začaly jejich kšefty vadit.
Slovenské protesty, vyvolané podezřením na rozsáhlou korupci, nesměřují proti pravici či levici. Provalilo se, že při privatizaci se kradlo napříč politickým spektrem a tomu odpovídá znechucení politikou obecně. Lidé se svolávají na ulici, sepisují požadavky a chtějí, aby byli dohledání a potrestáni viníci, čili politici, kteří se spolčili s finančníky ke škodě občanů. Díky tomu, že se k naštvaným slušným občanům přidali i radikálové, které baví prorážet policejní kordóny a útočit na vládní budovy, dá se tušit, že se věci dávají do pohybu a jen tak se už nezastaví. Pohár trpělivosti přetekl.
Lidem postupně dojde, že nemá logiku ani smysl, aby tady všechno patřilo bankám. Politici nezmizí, ale změní se politické zadání. Místo politiků, co šli bankám na ruku, přijdou pro změnu politici, kteří bankéřům půjdou po krku. Snad se to obejde bez krveprolití. Pořádek s lichváři se udělá v počítačích prostým mazáním nul. A pokud jde o zákony, ty je stejně třeba čas od času nově odvodit od zdravého rozumu, neboť jsou zapleveleny pilnými právníky, co za úplatu slouží lobbyistům, aby výsledkem byl neužitečný paskvil.

Daně, daně, daně

Daně, daně, daně
Autor: Ivan Hoffman
Takže nově uhlí o polovinu. A také víno, abychom byli v Evropě v něčem originální. A co ještě by se dalo danit? Jistě cokoli, ale stejně to nakonec nebude stačit, protože multizazobanci v daňových rájích, u kterých nakonec naprostá většina vybraných peněz končí, z principu nikdy nebudou mít dost.
Vlastně je s podivem, že nás výběrčí daní čili politici co chvíli provokují nějakým dalším poplatkem místo toho, aby zavedli jednotnou paušální daň z existence. Vyšlo by to nastejno a ušetřilo by se papírování.
Být komplexně zdaněni za to, že se tu nadechujeme a několik desítek let zabíráme prostor, by vedle jiných výhod mělo i tu, že by z nás výběrčí daní nemohli dělat hlupáky. Nebyl by například žádný důvod nás krkolomně přesvědčovat, že snížení spotřební daně by benzín nezlevnilo. Anebo by výběrčí nemuseli obhajovat prominentní neplatiče a předstírat, že banky a korporace jsou pro nás požehnáním. Daň z existence by pak byla vysvobozením z volební noční můry, zda se nechat danit nenechavou pravicí, nenechavou levicí, nenechavými komunisty či nenechavými liberály…
S daněmi vždy byly a budou problémy. Nikdy nebude shoda kdo, od koho, za co a kolik by měl brát. Nyní je pak odpověď na zmíněné otázky mimořádně frustrující: Daně vybírá politické mafie, od těch, kteří se nedovedou bránit, za to, bez čeho se nelze obejít a tolik, že lidem po přímém a nepřímém zdanění zůstávají prázdné kapsy. Navíc platí, že čím více se špatně vybere, tím více se rozkrade. Špatným daněním se krmí korupce, rozevírají nůžky mezi chudými a bohatými, což vyvolává sociální napětí, závist, nevraživost. Není třeba mimořádné bystrosti k poznání, že daně nám byl dlužen a také je vybírá čert.